„Největším objevem, kterého jsem se dopídil v dlouho nepřístupných archivech, je skutečnost, že všichni, nejen Stalin, ale i lidé okolo něho, byli – pro někoho možná překvapivě – komunisté.“

I s tímto fenomenálním objevem se vytasil historik Stephen Kotkin v rozhovoru s redaktorem Přemyslem Houdou (LN 23. 3. 2019). Jelikož tazatel se tomuto objevu nepodiví, historik pokračuje pasáží, z níž jsem tu citoval minule: „Dokumenty mluví jasně. Stalin byl věřícím komunistou, mužem idejí, který pro svou víru strašně moc obětoval a nebál se pro ni nasadit vlastní život...“ Tazatel se znovu nepodiví, i když snad každého soudného čtenáře napadne jediný možný doplněk: ano, nebál se „strašně moc obětovat“ a „nasadit život“ - nejen ovšem vlastní, ale milionů ostatních. (Jen jím řízený hladomor na Ukrajině zabil přinejmenším srovnatelný počet lidí jako Hitlerův židovský holokaust – střízlivé odhady mluví o 5 - 7 milionech obětí).

Kotkin má jistě kus pravdy v tom, když připomíná i Leninův často popíraný podíl na rozpoutaném masovém teroru proti obyvatelstvu i ideovým odpůrcům bolševiků (menševici, eseři, kadeti aj.). I jeho podíl na vzniku prvních trestních táborů nucených prací, kdy jen za prvních pět let po revoluci padlo mnohonásobně více rozsudků než za předchozí půlstoletí carské vlády. Přece jen tu však jeden zásadní rozdíl je: nevíme o tom, že by Lenin paranoicky pronásledoval a soustavně popravoval své nejbližší spolupracovníky a příznivce.

Úžasně zajímavé lidské zlo
I v další části rozhovoru Kotkinův český Eckermann proti obrazu „muže idejí“ nic nenamítá (námitku, že se obvykle o Stalinovi zjednodušeně mluví jako o Jagovi, který byl zlý, protože byl zlý, a netřeba nic dalšího vysvětlovat, nemůžeme brát vážně: ta nevypovídá ani o Jagovi, ani o Stalinovi, nýbrž o tom, že by si měl pan redaktor znovu Shakespeara přečíst).

Houda nepodotýká nic ani ke Kotkinovu vývodu, že člověka, který zavraždí miliony lidí, můžeme sice nazvat sociopatem, to však není vůbec žádné vysvětlení: Stalin byl totiž především „lidskou bytostí a pro svou víru dlouhá léta trpěl.“, opakuje historik. A dodává: „Není nakonec zlo, to nejkrutější zlo, mnohem zajímavější, je-li lidské?“. Stalinovo „lidské zlo“ i jeho lidské utrpení dále historik dokládá jeho dlouholetým vyhnanstvím, což prý nebylo „v carském Rusku nic příjemného“. (Nejen v carském Rusku, napadá opět čtenáře: kam se ale děravá a nedokonalá carská represe, která spíš své smrtelné nepřátele na Sibiři školila, než skolila, kam se hrabala na to, co následovalo po ní, kdy se staly průměrné počty vyhnaných i popravených řádově stonásobkem stejně postižených za celé poslední století carského režimu?).

Dále možná čtenáře, bohužel však ne redaktora, k tomuto argumentu napadne, že stejným trestem jako neohrožený Koba (jak si Džugašvili v užším kruhu jménem gruzínského zbojníka nechal rád říkat), totiž opakovaným vyhnanstvím, byla postižena před rokem 1917 naprostá většina ruských revolucionářů a po revoluci významných sovětských činitelů, včetně Kameněva a Trockého. A jednoho po druhém nechával pak „muž idejí“ – jako nepříjemné svědky počátků svého vzestupu - odpravovat. Jen mezi 17. a 18. sjezdem strany v letech 1934 – 1939 Stalin z jedenasedmdesáti členů Ústředního výboru popravil 48 členů tohoto nejvyššího orgánu strany (další dva spáchali sebevraždu). Takže shodná zůstala nakonec pouhá dvě procenta delegátů obou sjezdů...

Koba jako intelektuál
Kotkin znovu a znovu zdůrazňuje Kobovu intelektuální zdatnost a polemizuje s představou pouhého „génia průměrnosti“ a „skvělého organizátora“, údajně šířenou ze zhrzenosti jen poraženým soupeřem Lvem Davidovičem Trockým. Všichni jsme prý dodnes ovlivněni touto Trockého falešnou referenční perspektivou. To možná zčásti platí o některých dílech Isaaca Deutschera, jinak to ale totálně odporuje naprosté většině autentických svědectví - i veškeré relevantní historické literatuře. Stačí připomenout kritické charakteristiky Leninovy, Bucharinovy či Chruščovovy, nehledě na obraz, který podávají práce desítek, spíše však stovek pozdějších historiků a politologů (uveďme namátkou alespoň jména jako Hannah Arendt, Roy Medveděv, Robert C. Tucker, Marjan Britovšek, Stephane Courtois, Robert Conquest či Alan Bullock). Ti všichni byli snad infikováni Trockým? Nepřipomíná naopak i toto spíš paranoiu?

Stalinovu intelektuální výjimečnost dokládá Kotkin v rozhovoru jeho studiem na kněžském semináři (zapomene dodat, že studium nikdy nedokončil) a zejména spřízněností, téměř rovnítkem s Leninem: „Vždyť sám Lenin jmenoval Stalina generálním tajemníkem Komunistické strany, což byl nový post, který pro něho vytvořil...“ Opět zapomene dodat (a bylo povinností tazatele to alespoň čtenářům LN připomenout), že tentýž Lenin, který nejprve špatně odhadl, co z této ryze úřednické, byrokratické funkce schopný kádrovák Koba vytěží, navrhoval v autentickém dopise straně, později označovaném jako Leninova Závěť, okamžité odvolání nebezpečného hrubiána z této funkce – i z ústředního výboru.

Jistě nebylo náhodou, že nebylo vyhověno naléhavé žádosti Naděždy Krupské, aby Leninova Závěť, varující do budoucna před Stalinem, byla zveřejněna – nebo alespoň přečtena na sjezdu. A tak bychom mohli v metodě pravd s účelovou vynechávkou pokračovat.

Jen bagatelní rozhovor?
Tisícistránkové práce historika Stephena Kotkina neznám, ale rád věřím, že jsou kvalitní a ne plné takových „objevů“, polopravd a účelových vynechávek, jakými je napěchován zmíněný rozhovor. Nezbývá než hypoteticky připsat vinu za neprofesionálně vedené interview s absencí relevantních protiotázek plně na vrub tazateli.

Bohužel i takový zdánlivě bagatelní rozhovor, vydávající se za pravdivý pohled na „rozporuplnou“ osobnost, jednu z nejdůležitějších ve 20. století, dobře zapadá do soudobého trendu relativizace komunistického zla a jeho pokračovatelů, zla, postaveného právě na účelových vynechávkách, polopravdách a pololžích, na „rozostřování“ či mizení osob a událostí z dějin.

Lhostejno, zda jde o mediálně akceptované a postupně jako pravda přijímané lži o Stalinovi či Husákovi, nebo o dnešní lži Zemanovy nebo Babišovy. Celá normalizace byla postavena na jedné vstupní lži (bohužel postupně navenek masově přijímané), lži o tom, že ruská okupace nebyla okupací. A na programové tezi, že je třeba vrátit se před „krizová“ šedesátá léta. Ta jakoby dvacet let oficiálně nebyla. Před co a kam se chceme vracet dnes se skoro bojím domyslet...