Blíží se výročí události, jež není pro nás zrovna typická: pražské povstání v květnu 1945. O nás Češích se totiž říká, že neradi povstáváme, neradi rebelujeme. (A když už, tak radši anekdotou nebo divadlem). A nejméně rádi rebelujeme násilnou akcí, se zbraní v ruce.

„Ve výtce Mickiewitzově“, píše F. X. Šalda, „že české obrození bylo příliš literárně tichošlápské, dlouho jen a jen jazykové, neoplodněné výboji společenskými a ideovými, jest jisté jádro, které bychom neměli přehlížet.“

Není to ale pouhá mediální zkratka, není to naše údajné nenásilí, „tichošlápství“ a nechuť povstávat jen mýtus? Vždyť co jiné než jedním velkým povstáním byla krvavá defenestrace z července 1419, kdy byli davem za přihlížení pražských kněží napíchnuti na kopí novoměstští radní, čímž začíná právě u nás v Praze patnáctileté období husitských válek? A tím datujeme vlastně i počátek dalšího nekonečného povstání, jakési permanentní revoluce, vojensky vítězné, ale devastující zemi!

Devastaci ukončila teprve – jak píše Josef Pekař – šťastná hodina českého národa, jež do zdecimované krajiny vnesla konečně mír: bitva u Lipan. Stejně soudí i výše citovaný Šalda. I pro něj je jalovou frází, že u Lipan byla poražena česká věc, tam bylo poraženo jen „revolucionářství v bačkorách a na penzi“ (co bylo podle Šaldy myšlenkově silného, např. Petr Chelčický, stálo tehdy už mimo táboritství a proti táboritství). Přesto však u nás, navzdory Šaldům a Pekařům, z příměru „Lipany“ už vžitý význam porážky a národní katastrofy nikdo neodpáře. (Některé floskule, jakkoli odporují faktům, mají v národní mytologii dopředu zajištěnu nesmrtelnost: protože tuto mytologii utvářejí a stvrzují).

A to nemluvím o dalším pražském povstání, jímž začala dotud nejdelší evropská válka novověku, válka třicetiletá. A začala zase v květnu, tentokrát LP 1618. A zase u nás, u „tichošlápků“. A zase defenestrací. Byla méně krvavá než ta předchozí, všichni tři z Hradu vyhození díky splaškům, mezi něž dopadli, nakonec přežili. Nicméně o to krvavější byly v celé Evropě důsledky této nehezké teroristické akce. Mimochodem - je s podivem, že při loňských mediálních orgiích „magických osmiček“ tuto defenestraci z roku 1618 připomínal jen málokdo. Snad proto, že atentát byl tak kutilsky zpackaný a skončil na hnoji? Nebo proto, že jména vyhozených - Slavata, Martinic, popř. písař Fabricius – zněla příliš česky, takže celou událost šlo těžko narazit na nacionální kopyto války Čechů proti Němcům?

A do třetice tu máme, a zase v Praze, ono další krvavé povstání, které počátkem května 1945 ukončilo 2. světovovou válku. Tahle válka sice tentokrát v Praze nezačala, zato u nás (aspoň v Evropě) skončila. Ale hned po ní si někteří naši „tichošlápkové“ povstání jaksi prodloužili a prováděli násilná zvěrstva na bezbranných německých civilistech, ženách a dětech včetně mimin.

S požehnáním a někdy dokonce po výzvě či rozkazu uniformovaných velitelů (poručík Pazúr), ba i nejvyšších státních představitelů (Gottwald, Beneš, Prokop Drtina). A to v narychlo vyrobeném právním rámci zákona o legální „spravedlivé odplatě“ (jak zněla dikce Benešova nemravného zákona č.113/Sb., jehož platnost skončila až 28. října 1945). Že by i tady platilo Haškovo: „Pokrok je přátelé věc nebezpečná a dvojsečná, jako pivo. Lidé se do toho dají a nevědí, kdy přestat?“

Nevím. Srovnám-li však protikomunistické revolty třeba u Maďarů a Poláků s Pražským jarem 1968, Listopadem 1989 a zejména se zářím 1938, a připomenu nepoměrně hůře vyzbrojené armády Belgičanů, Nizozemců, Dánů, Poláků, Finů, které se radši nechaly porazit, než by odevzdaly zem i výzbroj bez výstřelu, pak má přece jen teze o našem tichošlápství a nechutí povstávat něco do sebe.

P. S.: V jednom ji však musím co nejrozhodněji opravit. Mám na mysli masová česká povstání, jež se večer co večer dějí v našich divadlech. V tom jsme přeborníci. Zatímco dříve jsme na konci představení povstávali jen opravdu výjimečně (výjimeční hosté, výjimečné premiéry, výjimečné výkony), a tudíž mělo standing ovation svou výpovědní hodnotu, pečeť mimořádnosti a opravdové události, teď se řetězově povstává už i na každém průměrném kusu. Pro některé diváky je to ovšem budíček, protože na sedadle dvě hodiny poklidně klímali. Dosud mžourají, nechápají, ale vstávají pro jistotu také. Jeden fanda v řadě to zpravidla začne, ti za ním se přidají třeba i proto, aby při „klaněčce“ viděli na své herce. A další se vztyčí, že chce prostě jen odejít – má smůlu, stojící mu to nedovolí a tak už zůstane rozpačitě stát a tleskat (můj častý případ). A každodenní masové povstání je tu. Prázdné, očekávatelné, zbanalizované stádní gesto, které už dávno ztratilo jakýkoli obsah...

Psáno pro ČRO Vltava, doplněno a rozšířeno