Z jednorázového experimentu se stal hit sezóny. A díky nečekanému, přímo explozivně narůstajícímu zájmu diváků, převážně mladých, je z toho cyklus. A možná mnohadílný seriál, se stále otevřeným koncem.

Staromáky, Václaváky a Letná
Autor nápadu, hlavní tvůrce, dramaturg, scenárista a protagonista zatím všech představení Mikuláš Minář je jasným vítězem: divácký zájem už teď překonal všechna veřejná divadelní, hudebně zábavná i hudebně nezábavná představení. A co je hlavní – seriál neběží jenom v Praze, aktivizoval diváky několika stovek měst.

Na premiéry i první loňské předpremiéry (horní třetina Václaváku, pak prvá Staroměstská náměstí) chodily tisíce, na další desetitisíce, pak přišlo na zaplněný Václavák nejprve padesát, poté sto dvacet tisíc diváků. A zatím poslední repríza přivedla na Letnou, vzdor zácpám v metru i jinde, až 300 tisíc diváků. Diváků = aktivních, kreativních občanů. Násilí nulové! Ani stopa po nenávistném vandalismu Žlutých vest, žádné Molotovovy koktejly, žádná demolovaná auta, požáry, výlohy.

Zatím se bývalým Babišovým šéfům a estébáckým pohrobkům nepodařila ani žádná kloudná provokace typu rozmlácené výlohy ruského Aeroflotu z března 1969 (ale pozor: co není, může v horkém podzimu být!). Místo násilí humor, kreslených i slovních vtipů nepočítaně. Jako v listopadu 1989. Minářovo mnohasettisícové publikum je zatím až neuvěřitelně slušné, ukázněné a solidární – viz vzorně se rozestupující dav pro sanitky a záchranáře. Slušnost, vtip a solidarita náhle probuzených statisíců občanů je až dojemná – a opět: naprosto, bezezbytku srovnatelná s atmosférou slavných Václaváků a zejména Letné z listopadu 1989.

Stál jsem na těch náměstích tehdy i dnes, takže mohu srovnávat: atmosféra tatáž. V tom se Mikuláš Minář (& comp.) – bez ohledu na reálný výsledek celého inscenačního cyklu - už teď vyrovnal Václavu Havlovi (& comp).

Horší je to s režií, dramaturgií a zejména neuhlídaným tempo-rytmem většiny představení. Každý, kdo někdy stál na jevišti, ví, že jestliže mu i z veleúspěšného kusu – díky neuhlídané, rozplizlé délce – diváci odcházejí už před koncem (naštěstí to jsou zatím nemnozí, ale opakuje se to už poněkolikáté), signalizuje to nějakou poruchu v jinak perfektně fungujícím inscenačním týmu. Pozoroval jsem to už nejméně třikrát, dvakrát na Václaváku a naposledy na Letné. A jelikož byly mé soukromé kritické připomínky organizátorům zatím marné, a rýsuje se další pokračování série a tím i chyb představení v srpnu i během horkého podzimu (i když hlavní svolavatelé akcí Babiš a Zeman dělají všechno pro to, aby to bylo už daleko dřív), píšu s obavami tuto stať. Neboť si opravdu přeju, aby celý cyklus – byť se nacházíme v jiné situaci - skončil obdobnou katarzí, jako před třiceti lety.

Srovnání s inscenacemi téže hry z r. 1989
Václav Havel (spolu se Stanislavem Milotou, Václavem Malým, Vladimírem Hanzelem a desítkami dalších) přísně dbali jak na výběr, tak především na délku a tempo-rytmus představení. Dvě a půl až tříhodinová délka představení byla nemyslitelná. Účinkující - instruováni dramaturgií - nemluvili dlouho (teprve dneska, pravda, vidíme, že už tehdy si například dnešní lžiprezident informace cucal z prstu, ale herecký výkon to byl tehdy ještě bezchybný). A jako kdyby se navzájem poslouchali, neopakovali a nerozmělňovali dokola jedno a totéž.

Z teatrologického hlediska to „šlapalo“, mělo to dynamiku, hlavu a patu. Vyprávění rozvleklých pohádek nebo hysterické výkřiky byly nemyslitelné. Pozvání lidí, kteří dvacet, třicet let mlčeli a „jeli v systému“ (jako nyní třeba skupina Buty nebo Honza Nedvěd) by bylo považováno za faux pas, leda, že by spojení „popiny“ a „alterny“ generovalo hlubší význam a symboliku (Gott + Kryl; kajícná promluva příslušníka Pohotovostního pluku, premiér Adamec).

A podobným faulem by bylo i trapné odmítnutí těch, kteří nemlčeli – a přitom by reprezentovali kontinuitu jako nikdo jiný v tomto státě (v našem případě údajně i Jaroslava Hutky: kdo jiný mohl rozezpívat Letnou svou legendární Náměští dnes jako před třiceti lety? Je-li to pravda, tak posílám – při vší své nebetyčné úctě – organizátorům jedno velké fuj). Bylo vyloučeno, aby po chytré a věcné závěrečné řeči protagonisty i se stručnými pokyny, co a jak dál, nepřišla rovnou hymna nebo jiná finální píseň, a chodili si ještě na poslední chvíli urvat pár minut slávy další a další účinkující, kteří finále nesnesitelně rozbředli (Václavák, zejména ten první, křiklavým způsobem Letná).

V Listopadu 89 byli účinkující přísně vybíráni a selektováni, podle inscenačního záměru (viz kauza Vaculík) – nešlo o žádnou cenzuru (pak by byl cenzorem každý režisér a dramaturg). Účinkující kvalifikovala nejen jejich občanská mravní legitimace, ale i téma, které do inscenace vnesli (pochvalme z tohoto hlediska pádný „sedlácko-ekologický“ trojblok z letošní Letné, zejména oba praktikující zemědělce).

A conditio sine qua non: schopnost být stručný! Nikoli tedy jen touha si „zahrát“ před třistatisícovým auditoriem („kdo z vás to má?“). Za Havla bylo nemyslitelné, aby putovaly na přeplněnou scénu celé „delegace pracujících“ herců, a každý z nich si urval pro sebe ždibec monologu – zvláště, když to za všechny tak pádně, stručně, bez hysterie a exhibicionismu, umí říct Ivan Trojan. Nebo – pro mne bezkonkurenční hvězda zatím všech představení – Tomáš Klus! A nebo do třetice Zdeněk Svěrák (nechápu, proč musely jeho skvělé vystoupení rámovat hned dvě (?) písně – tím už je nakročeno do estrádní rozbředlosti celku, kdyby takto „rámovali“ všichni, stáli bychom na Letné do půlnoci). A ne každý umí být tak věcný a stručný jako soukromě hospodařící „sedlák od Milešovky“, který to na Letné – podobně jako jeho kolega - řekl za všechny Babišem okradené zemědělce, i za chemií otrávenou a suchem zničenou krajinu.

Vůbec ekologické téma, stálá součást zatím všech představení, je skutečnou přidanou hodnotou proti Listopadu 89. A je přesně tím, co nás konečně vrací do Evropy – i do světa (zatím bohužel pouze na Staromáku, Václaváku a na Letné, nikoli ve Strakově akademii, tím méně v po zuby ozbrojeném, zakletém Hradě, který je parodií nad ním vlajícího nápisu).

Finis coronat opus
Mé výhrady by neměly zakrýt to základní: že už tu je první hmatatelný výsledek. Navzdory plivancům redaktorů závodních plátků Agrofertu, pardon MAFRY, nepochopitelně zvaných i do veřejnoprávních médií a zesměšňujících smysl inscenací („Vždyť Benešová požadavky plní, proti čemu ještě demonstrují?“), už tu reálné výsledky jsou. Ti Babišem placení novináři, obhajující neobhajitelné (trestně stíhaný šéf exekutivy s mamutími střety zájmů, co hodlal skrze své narychlo dosazené poskoky vyšetřovat sám sebe) zapřahují koně za vůz. Nejprve byly inscenace, a pak teprve nejisté ústupky vystrašené paní Benešové stran posílení nezávislosti justice. Těším se proto na další reprízy, protože nechci ani domýšlet, co by dnes bylo, nebýt celého Minářova cyklu.