(Tento text byl psán pro Divadelní noviny, kde vyjde v nejbližším čísle pod jiným názvem a v poněkud jiné, upravené podobě. Jelikož mě však šokovalo, jak mou minulou glosu z Aktuálně.cz bez mého svolení či autorizace mimořádně sprostým, lživým způsobem dezinterpretovaly a „citovaly“ Parlamentní listy, vymýšlí si věty, jež jsem nikdy nenapsal, prý si např. myslím, že nad Gottem truchlí jen debilové a úchylové, přičemž si pletou výzkumy mediální gramotnosti s demencí, využívám příležitosti publikovat rozsáhlejší zamyšlení nad tímto a dalšími tématy i zde. Předpokládám, že elektorát odborných DN a Aktuálně.cz se vzájemně nepřekrývá. Text se ostatně netýká jen Gotta, ale médií obecně. Zároveň tímto vzkazuji Parlamentním listům: vážení soudruzi, žádné texty ani fotografie jsem do vašeho dezinformačního webu, plného hoaxů, nikdy k dispozici nedal, nedám a dávat nebudu, tak to prosím respektujte, zkresleně mne „necitujte“, lživě neparafrázujte a neprzněte je svým pokřiveným výkladem, děkuji za pochopení).

Popina
Zaznamenejme nejprve způsob, jak se důstojně a nehystericky vyrovnala veřejnoprávní ČT na všech svých kanálech k oběma úmrtím významných uměleckých osobností, jaké se rodí jen párkrát za sto let, ale také s humbukem, který se strhl kolem „státního“ pohřbu první z nich, Karla Gotta. Zazněly, například v pořadu 168 hodin, jak pěvcovy největší, suverénně zazpívané hity – ocenil jsem, že přednost dostaly ty s méně banálními texty, než zpíval obvykle -, tak také sladce procítěný a „dechberoucí“ projev Zlatého slavíka při „Antichartě“. A stejně případně zněla zasvěcená slova oprávněného obdivu (Jiří Černý, Jiří Suchý, Josef Vlček, Mariusz Szczygiel) i střízlivé posouzení zpěvákova „svatořečení“ v katedrále českých králů a světců (Tomáš Halík). Tady totiž nebyla „svatořečena“ geniální, nezpochybnitelná hlasová vloha – byl snad takto v katedrále kdy vzpomínán Beno Blachut nebo Eduard Haken?, a zpívali snad hůř? - tady byla vzývána „popina“.

Gott byl prostě, i za cenu etických i estetických ústupků (nebo kvůli nim?), populárnější než kdy byl a bude kterýkoli jiný český zpěvák. Bez ohledu na žánr. A byl i mimo pódium, jak můžu dosvědčit osobně, lidsky noblesní, slušný a neokázalý. Žádné hvězdné manýry. A právě proto bylo dvojnásob nechutné pozorovat umělé politické „slzy nad slzou“ (jak Kundera definuje kýč), jimiž se i nejvyšší představitelé snažili přiživit nikoli na jeho kvalitách, ale právě na té „popině“.

Imponující byl i způsob, jak se ČT vyrovnala s úmrtím Vlasty Chramostové, jejíž občanské postoje byly přímým protikladem těch Gottových (to není kádrování, to je faktické konstatování). ČT právem vyzdvihla Chramostovou jako umělkyni, která jako jedna z tisíců v oboru dokázala nadřadit charakter nad kariéru (za takové postoje, nikoli pouze za řemeslo v hlase, by se měly dávat nejvyšší státní medaile). A nasadila na ČT 1 pohotově jeden z nejlepších polistopadových filmů, Brabcův, Kohoutův a Mašínové P.F. 77. Film, který nabídl nikoli omluvu, ale lidské vysvětlení účasti i slušných umělců na tzv. Antichartě.

Byl jsem vděčný za tuto profesionalitu. To nejhorší, co by se veřejnoprávní ČT při obstrukcích režimu sloužících mediálních rad a vlivu vedoucí státostrany ve sněmovně mohlo přihodit, nebyly by pokusy o přímý zákaz publicistiky typu 168 hodin, Reportéři ČT, Fokus nebo Nedej se plus. Horší by bylo zachování fasády při vytunelování obsahu. A tím je občanská odvaha otevírat skutečné, nikoli žabomyší pseudoproblémy doby. Tuto odvahu zatím zmíněné pořady naštěstí neztratily.

Opak nomen omen
Tím, komu se podařilo, na rozdíl od Gotta, účasti na „antichartách“ vyhnout - v Národním i v Divadle hudby -, byl zakladatel letos jubilujícího Semaforu Jiří Suchý. Portrét Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prát je, myslím, poctivým a pro budoucnost záslužným naplněním samotného slova dokument. Dokument není jen záznam, ale básnické uchopení reality v její podstatě. A předání této podstaty dalším generacím. Sommerová si nehraje na historičku Semaforu, ona „pouze“ říká: toto je pro mne Suchý. Básník, člověk, klaun, živá voda v krajině, postižené suchem (tedy pravý opak „nomen omen“).

A to suchem let padesátých, normalizačních i dnešních. Suchem degenerovaného, zaměnitelného, uniformního jazyka, vyprahlého a chemií frází vymrskaného jako Babišovy neobolševické lány (které se rozprostřely bohužel už nejen v drasticky ničené přírodě, ale i v hlavách lidí). Vztah ke slovu, jeho obracení naruby, radost z nových krátkých spojů a nečekaných významů (učeně se tomu říká metafora). Suchý je nepřenosný, nepanelový, chybující, hledající a znovu nalézající. Ne náhodou mají drobné faktografické výhrady (třeba k výběru TV scének, na úkor divadla) spíš pamětníci a ne mladá a nejmladší generace, která nejvíc aplaudovala Suchému při předpremiéře v Karlových Varech i teď v Lucerně.

Obal prodává?
A nakonec musím kousnout do kyselého jablka: Nabarvené ptáče. (I na tomto po mnoha stránkách výjimečném filmu produkčně participovala ČT). Produkce, postprodukce, výběr herců a kamera – skvělé, u nás nevídané, neslýchané. Horší je to s dramaturgií a scénářem. O uhrančivých záběrech, výtvarné kompozici a navzdory širým prostorám tísnivé atmosféře, vše díky kouzelné kameře Vladimíra Smutného, už byla mnohokrát řeč (přidal bych ještě výběr neherců – už jen typově měli všichni ti anonymní vesničané blízko k portrétní genialitě Pietera Brueghela). Takže jako pohyblivá výstava velkoformátových černobílých fotografií – ano, strhující. Jenže na kruté i krásné fotografie, navíc s dokola opakovaným motivem nemotivované zloby vůči nemluvnému, stále stejnému dětskému „objektu“, jejž zbavili „subjektu“ (nejlepší na Kosinského knize nejsou popisy krutosti, ale vnitřní pochody toho kluka) - na to byste se ani na výstavě tři hodiny dívat nevydrželi. Časem smyslově okoráte, a jakkoli režisérovi dopředu fandíte (můj případ), začnete se nudit (také můj případ).

Zbavíte-li příběh vnitřního světa a surreálných představ dětského hrdiny (viz v knize básnická, švankmajerovsky surrealistická úvaha o samostatném životě stále vidících vypíchnutých očí), zbavíte-li příběh mystiky, čar a kouzel, jimiž jsou opředeni jednotliví kruťáci a kruťačky (zatajíte-li šamanisticky léčebný smysl hrdinova efektního zahrabání až po hlavu do hlíny), škrtnete-li průběžný motiv úžasné, od chlapce neodmyslitelné „komety“ (stálé udržovaného živého ohně v plechovce) – co nakonec zbyde? Zas jen ty krásně kruté obrázky.

Z únavy ze stejnosti mě před koncem probudí až sympatický sovětský snyper Miťka, viděný trochu po americku (Barry Pepper). Začal jsem Brueghelem – a probudil se u Syna pluku nebo Ptáčete. Jediní sověti jsou na kluka hodní, obléknou ho do dětské uniformy. Po všech mystických, antisemitských kruťárnách náhle přiletí Stalinovi andělé (na plátně nikterak neironizovaní). Nalezený otec a přidaný konec – méně rozpačitý než v knize - už nic nezachrání. Výsledný pocit jako z mnoha dnešních, i oceňovaných divadel: krásný obal, vnitřek s prošlou zárukou.