Myslím, že zatím žádnou z pohádek, které Andrej Babiš k národu proslovil, nepřekoná jeho řeč k Novému roku 2020. V ní bájný pohádkář dokonce před našima očima vykouzlil – pokud možno v co nejvzdálenějším, finančně ani termínově pro něho nezávazném horizontu, pouze pomocí „mávnutí kouzelné hůlky“ - Českou republiku jako „druhé Švýcarsko“. Být to jen o pár hodin dřív, mohl to být povedený silvestrovský šprým.

Krystalicky čistý marx-leninský narativ této pohádky byl už mnohokrát pojmenován, zde připomenu jen ono typicky normalizační řazení témat: nejprve ekonomika, produktivita, růst výroby, hrubý národní produkt, zaměstnanost, mzdy, pak důchody, vzdělání, sport a úplně nakonec – „také“ umění a kultura.

Co na tom, že do kultury, navzdory slibům všech polistopadových vlád o kýženém jednom procentu z rozpočtu, dává Babišova vláda opět méně než loni a předloni? Ale zato vysadíme 10 milionů nových stromů! (Jak zajistit, aby nešlo jen o propagační trik pro kamery a založení nové potěmkinské generace smrkových či jiných plantáží, odkazujících dnešní kalamitu i našim potomkům, o tom ani slovo).

Premiér opět zopakoval lež o vítězství českého jádra nad zbytkem světa - „prosadili jsme v Evropě jádro jako čistý zdroj“! (Jak už jsme řekli, z fatální porážky, že totiž EU nám nedá na stavbu nových reaktorů ani euro, učinit triumfální vítězství, to patří k oblíbeným trikům trestně stíhaného kouzelníka s hůlkou, pardon s dotacemi).

Chtěl bych ale prozatím zakončit tento pohádkový cyklus něčím daleko závažnějším, než je kouzelnická ekvilibristika jednoho řepkového mediálního magnáta a premiéra, zatím úspěšně kličkujícího před spravedlností tu- i cizozemskou. Je jen otázkou času, kdy Babiš dříve nebo později s ostudou odejde. A odejde stejně náhle, jako se tu coby posel temného estébáckého establishmentu před nedávnem zjevil a nabulíkoval třetině voličstva, že přichází jako zachránce zkorumpované parlamentní demokracie.

Řídit stát jako firmu je v podstatě ryze fašistický model vládnutí (neplést s modelem nacionálně či jinak socialistickým). A ten model tu bohužel může zůstat i po jeho pádu nebo uvěznění (tak jako zůstává mafie a její struktury – sahající dnes dokonce až na Slovensko – i po pádu těch či oněch kmotrů). Jedinou obranou proti tomuto reálnému nebezpečí je trvalý občanský neklid, neutuchající myšlenková, kritická i akční připravenost, a její přenesení z metropole do regionů (aby se z Milionu chvilek staly skutečné miliony kriticky myslících občanů, to dá nezměrnou fušku, ale jinou cestu nevidím). Jedině to – nikoli spící panny tzv. opozičních demokratických stran, plácajících si zatím sobecky, žárlivě a stále trapněji každá svou bábovičku – nás může vyvést z post-babišovské krize.

Nepřítelem demokracie a občanské společnosti není Babiš, ale babišismus. A není to zombie Zeman ani Klaus, ale klauzemanismus. (Plus spřízněná a koupená média i novináři). A také jejich pohrobkové typu Trikolory, což nemůže historikovi nepřipomínat už drzým názvem resuscitaci prvorepublikové, druhorepublikové i protektorátní Vlajky.