Co mají Jiří Peňás, Marek Stoniš a Jan Zahradil společného? První dva jsou, každý jinak a na jiné úrovni, uznávaní psavci. A periodika, do nichž píší (Echo, Reflex – zde Stoniš dokonce jako šéfredaktor), se shodně považují za ta nejpravicověji pravicová, tu s liberálními, tu s konzervativními sklony. Třetího jmenovaného jako veterána opět zaručeně pravé, té nejpravější české politiky, jíž už řadu let poctivě národovecky uplatňuje v Evropském parlamentu, netřeba představovat. A tím máme „falešné a prázdné“ ideové šuplíky odbyté, zasuňme je zpět do zaprášené almary a věnujme se konečně meritu věci.

Pravicový nátěr, komunistický slovník
Všechny tři jmenované spojuje ještě něco jiného než post-klausovská „pravicovost“, která pod konzervativním či neoliberálním nátěrem skrývá docela obyčejný, jen sofistikovaně převoněný národovecký populismus a soft-xenofobii, v hrubé podobě vlastní jak „ultralevému“ (KSČM), tak „ultrapravému“ (Trikolóra) pólu „politického spektra“. To, co jejich projevy ještě spojuje, je mj. nedostatek kritické sebereflexe, jež by jim zabránila vyjadřovat se slovníkem těch, které navenek odsuzují - slovníkem komunistických ideologů. Také ti přece nebyli s to pochopit metonymii, tím méně metaforu a ironii v duchu, kontextu a významu, v jakém byla vyslovena. Také ti, kdykoli někdo metaforicky nebo metonymicky pojmenoval nějakou jejich lumpárnu, okamžitě to kvalifikovali jako hanobení státu, národa, systému, vlasti i její slavné historie.

Totéž učinil k mému překvapení i nejdůvtipnější z mé nesvaté trojice, Jiří Peňás. Ten ve svém redakčním komentáři varování Milionů chvilek před „maďarskou/polskou/cestou“ pochopil, omlouvám se, bolševicky doslova. Tedy nikoli jako varování před možným odbouráváním právního státu, nezávislých institucí občanských, veřejnoprávních a kontrolních, zejména v médiích i v justici, ve prospěch jediné, vše válcující státostrany – navíc v případě současného Maďarska (metonymie!) s lehce koketním pošilháváním (metafora!) po Putinovi.

Peňás to vše nepochopitelně pochopil jako hanobení celého Maďarska (Polska). Včetně jeho bojových zásluh a slavné historie. Prý by i on se cítil jako Čech uražen, kdyby u sousedů demonstrovali proti našemu lžiprezidentovi. Já bych byl (jako Čech) jedině rád. Jako jsem rád z „cizích“ nezávislých auditů o císařových nových šatech svěřenských fondů, jimiž jistý dotační podvodník průhledně odívá střet zájmů, který vidí každé (nejen to Andersenovo) malé dítě. A Peňás to nazval – promiň, Jiří – málem v duchu Jiřiny Švorcové dokonce jakousi sobeckou pýchou či nadřazeností. Scházela už jen floskule o „vměšování do maďarských vnitřních záležitostí“ (jinými slovy ovšem řečena byla). To
vše neznamená, že bychom si my, jimž šéfuje bývalý fízl, který mění občany v zaměstnance své firmy, neměli hledět především vlastního zasviněného prahu.

Lži, lžičky a kozlové
Ve stejném duchu psal svůj editoriál i pan Stoniš: přidal jen docela malou, podlou, protože nedoloženou, lež (čili „lžičku“) o „neprůhlednosti“ financování Minářova spolku bůhvíkým. (Opět starý povědomý trik podprahové kriminalizace protivníka, na nějž argumentačně nestačím: škoda, že pánové nemají k ruce, tak jako jejich ideál Orbán, svého Soröse). A podobně jako v rádiu Zahradil, i Stoniš přitvrdil v otázce ombudsmana a absurdní volby mediálních rad: ta je podle pánů normální. Křeček byl přece legálně zvolen, co se vám na něm nelíbí, kdo se vám znelíbí příště? (Ještě že Stonišův důvtipnější kolega Steigerwald v tomtéž čísle jeho týdeníku nazval „lžidoktora“ Křečka klasickým kozlem zahradníkem.)

Nelíbit se je pánové jedna věc, a druhá je smysl funkce. Ten smysl, pro nějž Křečka předem diskvalifikuje nejen komunistická minulost, ale především jeho absurdní program, že ombudsman má hájit nikoli zájem menšin, ale většiny. Nic proti Křečkovi osobně nemám, ale tím jako vhodný kandidát pro tuto funkci u mne skončil. Totéž se týká orwellovské kvalifikace Stonišem velebené kandidátky do rady ČT, jejímž programem je přesvědčení o zbytečnosti veřejnoprávních médií: tady by nebyl zahradníkem chráněné veřejnoprávní zahrady kozel, ale pro změnu koza.

Tyto tři případy mechanicky uplatňované demokracie proti jejímu smyslu svědčí o neblahém trendu upřednostňovat obal nad věcí samou. Jde o vítězství legality nad legitimitou (i Hitler a Gottwald se dostali k moci legálními demokratickými mechanismy, za vydatné pomoci zaslepené stranické fachidiotie samotných demokratů: nic vám to dnes nepřipomíná?) Vydávat obal za věc a ignorovat její smysl – což je mimochodem jedna z definic fachidiotie - se už v historii mnohokrát nevyplatilo.

Ale vraťme se k výchozí otázce. Tím, co všechny tři citované názory spojuje, je nutkavá potřeba uplivnout si na Milion chvilek pro demokracii (Stoniš v editoriálu, Peňás v redakčním komentáři, Zahradil v rozhlase). Jelikož Mikuláš Minář zatím vždycky hovořil a nadále hovoří i za mne, jedovatá slina všech jmenovaných přistála tentokrát i na mé tváři. A cítím o to větší povinnost ji co nejrychleji svým textem setřít. A vzkázat příteli Jiřímu to, co píšu v podnázvu článku...