Esej o viru, naději, lásce a divadle



Jak známo, divadla před dvěma měsíci přestala z úradku politiků veřejně existovat, restrikce je postihly jako první a byly uvolněny, navíc za mnohdy likvidačních podmínek, až jako jedny z posledních. Následující bilanční úvahy na téma „divadlo v čase koronaviru“ nemohu ovšem začít jinak, než otázkou. Nepřestěhovalo se o to víc divadlo z budov do prostoru mediálního, což dnes už znamená skoro rovnítko s prostorem veřejným? Ba víc: není právě divadla s jeho typickými atributy (role, masky, kostýmy, monology, dialogy, umělé dramatické situace, ataky na emoce publika), není tohoto zcizeného divadla, právě v čase koronahysterie, jež v minulých dvou měsících okupovala celou mediální krajinu, není ho kolem nás teď nezdravě víc, než kdykoli předtím?

Divadlo mimo divadlo
Vždyť co to bylo jiného než čiré divadlo, když na prezidentskou recepci s vybranými politiky, dříve, než se stačili pustit do jídla – nebo dříve, než stačili rekvizitáři jídlo ze stolu sklidit – vtrhly do místnosti fotoreportéři, aby nasnímali absurdní obraz s dvanácti apoštoly, kteří se chystají jíst skrz roušky? Jakkoli šlo jen o drobné faux-pas jinak pečlivé režie, náhle jsme v přímém přenosu viděli – jako v každém opravdovém divadle – záblesk pravdy. Pravdy o těch, co kážou vodu a pijí víno, pravdy o rouškách jako masce, kterou je třeba si pro publikum nasadit, dříve než začne výstup. Výstupem, který by teatrolog neměl nechat zapadnout, byl i živý obraz „Strana a vláda vítá letadlo s bratrskou čínskou pomocí proti čínskému viru“. Ty inštrumenty jsme zakoupili za dlouho tutlanou cenu – teprve po protestech veřejnosti se nyní mluví o 3 miliardách. (později se ovšem prokázalo, že přinejmenším u těch testovacích šlo o zmetky).

Jaroslavu Duškovi připomínají roušky bandity, Mikuláši Minářovi připomínají roubík, nasazený občanům (a právem se obává, aby nám ten roubík už nezůstal trvale). Mně zase rouška připomíná karneval. Nelze přece popřít, že právě rouška umocňuje divadelní aspekt veřejného dění. Člověk v roušce, to už je role. A kus anonymity, pod níž se ledacos schová. Třeba úšklebek, nekalý záměr, pohrdavý úsměv. Ale naštěstí díky ní odpadá i zubení celebrit do kamer. Když si herec nasadí roušku ze státní vlajky, také to o něčem svědčí. Přinejmenším o tom, že chápe pandemii a hysterii kolem ní, jíž sám v nejvyšší funkci vydatně přiživuje, jako jednu velkou předvolební kampaň, jíž hodlá protahovat snad až do podzimních voleb. Co na tom, že jsme byli koncem dubna podle světových žebříčků co do úspěšnosti zvládání viru dvacátí pátí, co do negativního dopadů na společnost dvacátí nejhorší, a i v počtu testů se nepohybujeme v první desítce? Podle principála zdejšího ansámblu jsme pořád první, byli jsme první a budeme první. Až do voleb.

A když už jsme u herectví principála: jak už jsem tu jednou napsal, nemá-li oporu v textu, vymkne se jako Havlův robot Puzuk svému programátorovi Márovi, ztratí kontrolu a prozradí, co nechtěl (vzpomínáte: “Nemáte roušky? Zavolejte, já vám je osobně donesu!“). Jako všeherec Klubko ze Snu noci svatojánské se sám obsadil do všech volebně důležitých partů koronadivadla. A je všechno, co chcete slyšet. Je libo Bartoš nebo Babiš? Part levicový, středový, pravicový, pročínský, proevropský? Všechny tyto role náš Klubko s.r.o. zvládá. Největší kapitalista v zemi má nejvěrnější oporu v komunistech, v téhle větě je řečeno vše. V tom je jediná jistota naší koronakracie.

Zpět k motomorfóze?
Pojďme konečně k tomu, co vrcholným politikům v jejich nepřiznaných, z divadla vypůjčených maskách lidumilů, leží na srdci nejméně: ke skutečnému divadlu. A ke snaze divadelníků, jako rizikově ohroženého druhu, čelit situaci. Připomeňme: byli to oni, kdo v okamžiku krize, jako tolikrát v minulosti, převzali iniciativu, a napravovali selhání politiků masivním šitím roušek. Tedy tím, čím se teď titíž politici chlubí před světem. Pomiňme absurdity, jako byl nápad – snad podle zhůvěřilého amerického vzoru auto-kin – sledovat divadlo z automobilů. Nadšenou propagaci akce ARTPARKING, tj. sledování divadla z auta, jsem na vlastní uši slyšel na ČRo Vltava a viděl na ČT1 a ČT24 v hlavních zpravodajských časech. A opravdu si z lidí nedělali legraci!

Že by se naplnila Vyskočilova idea Motomorfózy ze šedesát let starého Autostopu v Divadle Na zábradlí? Tedy proměna člověka – diváka – v automobil? Myslí-li to organizátoři vážně, dotáhl bych to do konce a požádal publikum, aby během představení smích dávali najevo troubením a pohnutí ostřikovači (nebo naopak – troubení místo bulení?) Ale vlastně podobným nesmyslem – i když nepochybuji, že dobře míněným – se ukázala být hned v prvních týdnech karantény úplně jiná akce. Pražské Studio 2 ve spolupráci s ČT Art se rozhodlo uvést úspěšnou „tutovku“, autorskou inscenaci Patrika Hartla Hvězda s velkou českou herečkou Evou Holubovou. Prázdná sedadla se kupodivu nesmála, tempo – jindy rytmizované smíchem – vázlo, a o to víc obnažilo prázdnotu textové variace na stokrát přebrané a lépe podané téma „rubu“ divadelního zákulisí (shodou okolností jsem týž den znovu ocenil na Vltavě Goldflamovu Dámskou šatnu na obdobné téma: tentokrát skutečnou hru!). Abych zkrátil to utrpení (neboť ničím jiným psaní o nepodaru dobrých úmyslů dobrých lidí není): tento způsob "krizové" prezentace divadla zdál se mi poněkud nešťastný.

Vlastně je to plod stejného technokratického myšlení, jakým bylo hrát divadlo autům. Prázdné hlediště je stejně mrtvým aktérem komunikace, jakým jsou čela automobilů.

Pokračování příště.