Inspektor Clouseau na stopě aneb Novákův Kundera (Díl IV.)

09. 09. 2020 | 11:29
Přečteno 1742 krát
(Neautorizovaná recenze o čtyřech dílech a jednom Dovětku)

Majitel klíčů

Dalším usvědčujícím důkazem, a to je v každé biografii, autorizované i neautorizované, vždycky průšvih, je pro neúnavného inspektora samotné Kunderovo dílo. Novák zcela primitivně ztotožňuje se spisovatelem Kunderovy „stalinistické“ hrdiny. A to počínaje Kunderovým nejslavnějším románem šedesátých let, Žertem. Navzdory evidentní pluralitě pohledů a hrdinů, z nichž každý má svou nepravdu (Helena Kosková) je tu prý jediným spisovatelovým mluvčím Ludvík Jahn. Nechme stranou, že Novákem uměle vytvořený fanatický stalinista by těžko kdy jako Kunderův Ludvík zažertoval klíčovými větami románu: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Důležitější na tomto rovnítku je pomluva, že smyšlená postava Ludvíka má s Kunderou společnou mentalitu, myšlenky, násilnictví i stalinskou minulost studenta, monitorujícího a udávajícího své profesory, s. 494). V Žertu není pro Nováka ani záchvěv humoru, ani stopa po něčem komickém, dokonce ani údajný žert na pohlednici není vtipný a Novák v roli úderníka-zlepšovatele navrhuje Kunderovi změnit název na Pomsta (s. 495). Kundera se jen chce předvést jako myslitel, a to prý zbytnými pasážemi, které mají podobu učených intermezz.

Za textem náš Clouseau ale neomylně cítí odpuzující senzibilitu, Kunderův mluvčí je násilník, který prožívá sex jako mocenský nástroj, jako ostatně všichni Kunderovi protagonisté (chybí snad jen odhalení, že Jahn = Kundera = žere děti). Podobně, jako autorovo alter ego, dopadne i básník udavač Jaromil z románu Život je jinde, autobiograficky je odhalen i Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí, jehož odmítnutí podepsat jistou petici Novák okamžitě ztotožní s Kunderou. Smutní hrdinové Směšných lásek, to jsou taky samí Kunderové: emotivním pohonem psaní je tu Kunderův masochismus (s. 437). Četl jsem nejrozličnější interpretace Směšných lásek (o vlivech francouzské filosofické novelistiky, Diderota, Anatola France, Ionesca, ba i Kafky), ale že je psal masochista, aby dal průchod svým sadistickým spádům, to je na Šaldovu cenu.

A konečně je vlastně zakukleným Kunderou i architekt Jiří Nečas z Majitelů klíčů (1961), revolučního kusu s nemilosrdnou stalinskou etikou (s. 28). Tady opět Novákovi chybí kontext. Rozepisuje se o lvím podílu dramaturga Krause a režiséra Krejči na textu hry, kterou mu podle herce Munzara a jeho poznámek, které už bohužel nenašel, předělávali tvrdě až do poslední chvíle, dokonce i po premiéře (s. 403), aniž si zjistí, že dramaturg Kraus v čase premiéry už rok v ND nepracoval, byv sprostě vyhozen. A „všemocný Krejča“ šéfem činohry už také nebyl, neboť položil funkci na protest proti tomuto vyhazovu.

Novák je opravdovým majitelem klíčů ke Kunderovým hrám. U jeho dramatické prvotiny například objeví skrytý motiv spisovatelových myšlenek na vraždu nenáviděné první ženy Olgy Haasové, což prý několikrát zaslechl v Brně (s. 404). Opravdu pramen jako řemen! Novák myslí vážně, že v potlačeném záměru zabít manželku objevil interpretační klíč k ústřední situaci Majitelů klíčů: ve zmíněné spisovatelově touze pozabíjet celou měšťáckou rodinu Krůtových (ženu, tchána, tchyni) a utéci od nich se slovenskou partyzánkou (jejíž předobraz Novák také v Kunderově životě hned najde). A netoužil snad vraždit, když musel vycházet s měšťáky..? Neodstranilo celou Krůtovu rodinu (…) to, co Kundera brzy nazve ´nejvnitřnějším já´? (s. 404). To už není jen pitomost, to už je velkolepá slavnost nepochopení.

V ryze modelové hře, psané v duchu Dürrenmattova požadavku nalézt vždy nejhorší možné řešení (namísto řešení snadných), ve hře – koláži, která klade otázky a nenabízí jednoznačné odpovědi, hledat důkazy kriminální povahy proti autorovi, to snad ani nestojí za komentář. Hra samozřejmě není bez problémů, viz třeba schematická vedlejší postava komunisty Toníka, jehož fanatismus ale dramatik nabourává kacířskými pochybnostmi Jiřího (Abys jednou nestál nad světem, za který bojuješ, jak matka nad hrbatým novorozencem (…) Člověk, to mi už dávno nezní hrdě, to mi zní žalostně. Tím hůř, jestli žijeme pořád v iluzích, že jsme pány dějin). Novák zatají, že údajný stalinista Jiří je zahraniční kritikou chápán jako všechno jen ne vzorný soudruh (Bernhardt Häussermann) a hra sama jako důkaz tání v Československu. Důkaz, že v marxistických režimech trapný socialistický realismus už troubí na ústup. I doma v ní viděli jednoznačnou událost posledních sezón nejrelevantnější analytici (opakovaně Jaroslav Vostrý, Eva Uhlířová, Sergej Machonin, Přemysl Blažíček, Ivan Klíma). Hra se dávala v Maďarsku, Francii, Západním Německu, v Estonsku a na dalších místech v tehdejším SSSR, u nás jí uvedlo patnáct (!) divadel, jen v ND se dočkala v Krejčově režii rekordního počtu 111 repríz, dokonce víc než Krejčův neméně slavný Romeo a Julie. Nás v tleskajícím a smějícím se hledišti v ND ani nenapadlo hledat v Krůtových a v domovnickém práskači něco jiného než práskače současné. Komunistické bdíče nad patřičností, pořádkem a drilem, kteří nenávidí odjakživa překážející a motající se hamletovské filosofy z „pražské kavárny“, jichž byl a je Kunderův Jiří typickým ztělesněním.

Novák je svou vyšetřovatelskou misí tak posedlý, že si splete motivicky důležitý, doličný vražedný předmět v Majitelích klíčů. Předem ve hře exponované těžítko (to není šutr, to je královské žezlo, praví se tu), jímž architekt Nečas na pracovním stole upevňuje výkresy a jež mu v krajní nouzi poslouží tím, že jím zabije domovnického udavače. Novák jej opakovaně zaměňuje za popelník. A ještě se vysmívá autorovi za hodně divadelní vraždu popelníkem (s. 399). Ve hře se prý páří tři divadelní styly (s. 398), detektivka skřípe o absurdní veselohru; vadí i to, jak lehce Kundera vraždí, že mu k zabití stačí [sic!] jedna rána popelníkem (s. 405). Nepravdivý Novákův údaj, že Jiří selhal na gestapu i jeho závěr o údajném odchodu s partyzánkou Věrou pak vzbuzují další podezření, že biografista hru ne(do)četl: jinak by věděl, že Věra ve finále setkání v budoucnu odmítne, protože musí jít dál a postavy si dávají sbohem.

Novák také totálně zkreslí i knižní vydání hry, které je podle něj pozoruhodným výronem autorova narcismu. Za narcismus považuje i strohou informaci o opakovaném pozvání Krejčovy inscenace, režimem neakceptované, na Divadlo národů (viz Literární noviny a Les Lettres francaises). A hlavně je hrubá nepravda, že koláž ohlasů je jeden velký marketing pro pokročilé. Koláž je naopak koncipována metodou „pro“ a „proti“, čteme tu jak superlativy, tak tvrdé výtky proti hře.

Také u Ptákoviny (1969) jsem nevěřil vlastním očím. Hra v DIVADLE, nejprestižnější odborné revue v zemi, v zářijové anketě o nejpozoruhodnější „hru roku“ drtivým způsobem zvítězila nad všemi konkurenty. Z 35 tipujících jich bylo pro Ptákovinu celkem 19 (včetně významných osobností oboru: Vostrý, Císař, Hořínek, Machonin, Urbanová, Jindřich Černý). Patrně se všichni mýlili. Jediný, kdo se nemýlil, je cenzura, která hru zakázala. A Jan Novák, který hru, jíž uvádí s úspěchem Činoherní klub od roku 2008, řadí k jeho nejslabším dílům. Je psaná nasucho, bez oleje literárních kouzel, podobně jako u filmových scénářů to drhne, dře a skřípe (s. 596-597). Nechť čtenář sám posoudí, kde to víc drhne, dře a skřípe (i jazykově): u Kunderů nebo u Nováků?

Nemohu však smlčet, že Novák obmyslně vynechává pravý důvod, proč se Kundera obává přenosu do jiného jazyka, kterým je do jiného kontextu nepřenosný ústřední motiv hry - kosočtverec.

Ani další nepopiratelný dramatický sukces Novák Kunderovi nepřizná (Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi). Kunderova nejčeštější hra na francouzský motiv (viz vliv dialogů V+W, ale i dvojice Švejk + Lukáš) se hraje v Rajmontově inscenaci s přestávkami od roku 1975 čtyřicet pět let. Hrála se mj. v Chorvatsku, Francii, Polsku, Holandsku, Švýcarsku, Anglii, USA i v Belgii (kde proti jejímu levičáckému zkreslení Kundera hlasitě v hledišti protestoval). Dramatická variace na Diderota je dle Nováka úspěch Diderota, ne Kundery. Tvrdit, že adaptér (!) napsal svou vlastní hru na motivy Diderota, je příznakem poruchy ega (s. 654). V tom případě mají poruchu ega nejen ostatní vykladači Kunderovy hry, ale i literární vědec Pavel Janoušek a kolektiv dějin poválečné literatury, neboť ti vesměs považují Kunderovu variaci za ryze kunderovské, autorské pokračování Směšných lásek.

Kdyby psal Novák „neautorizovanou biografii“ Goetha, obvinil by ho kvůli Markétčině matce, bratrovi i jí samotné hned z trojnásobné vraždy. A u druhého dílu Fausta by pak musel být výmarský klasik masovým vrahem. Novák svůj koncept trvalého nepochopení, jímž odemyká skrze dílo spisovatelovo ledví, zaštiťuje Marcelem Proustem (jímž se prý řídí i Kundera). Totiž výrokem, že spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách (s. 572 aj.). Čtenáři však zamlčí Proustovu vysvětlující větu (kniha je produktem jiného já než toho, které vychází najevo v našich zvyklostech, v našich neřestech) a patrona své pochybné metodologie zkreslí. Proust má na mysli pravdu života každého čtenáře, jíž mu může odhalit fiktivní dílo. A Kundera se ve skutečnosti dovolává právě tohoto Prousta jako opaku primitivního detektivního čtení Jana Nováka: V tomto románu (...) není jediný fakt, který by nebyl fiktivní (…), není jediná ´klíčová´ postava (Nechovejte se tu jako doma, příteli, s. 20).

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy