Myslel jsem si, že je u nás už možné publikovat všechno, ale že řediteli Ústavu mezinárodních vztahů poskytnou LN celou stránku v prestižní sobotní Orientaci k publikaci přímého návodu, jak dostat komunisty k moci, to jsem nečekal (Bojkotujme volby, ať žije revoluce!, LN, 18. 4. 09). Jak této revoluce, jež dosadí konečně komunisty do Strakovky, dosáhnout? (Na Hradě už svého tajného spojence, jemuž de facto dvakrát k moci nepřímo pomohli, mají.)

POKŘIVENÁ ANALÝZA
Recept pana Petra Druláka je jednoduchý: nejprve vylíčí v temných barvách „myšlenkovou vyprázdněnost“ (nechme stranou, že sám pojem „vyprázdněnosti“ začíná být nadužíváním už pomalu vyprázdněný) a „politickou zkorumpovanost“ všech stávajících parlamentních stran. Sice Drulák jednou, dvěma větami opatrně zmíní i „bezmyšlenkovitý provincialismus“ a „společenskou izolaci“ komunistů, a stejně opatrně zkritizuje i „neoliberálního prezidenta“, řídícího se „osobními sympatiemi a antipatiemi“, ale z výčtu hlavních zkorumpovaných a vyprázdněných vyvrhelů, jimiž jsou zbývající čtyři parlamentní strany, oba subjekty v podstatě vynechá (zaráží to zvláště u eurofobního hradního architekta současného politického marasmu, způsobeného absurdním odvoláním vlády uprostřed předsednictví EU - přestavme si, jak by asi na tentýž pád reagoval výrazně proevropský demokrat Švejnar – rozhodně by se proevropskou vládu snažil podržet u moci do mimořádných voleb a nešlápl by ji ultimativně na krk uprostřed předsednictví). Jsou tu podle Druláka dva hlavní viníci - ODS a ČSSD (příznačně a bohužel ahistoricky dělá Drulák mezi oběma stranami rovnítko, ačkoli současnou situaci, která vadí i jemu, prokazatelně vyvolala druhá z nich).

Vinu mají však i obě menší strany. Složitou situaci u lidovců vyřídí pan ředitel jedinou pistolnickou půlvětou o „myšlenkových veletočích, jež patří k českému folklóru“, tečka. A u zelených se dopouští už nejen generalizací, ale vyslovených nepravd: prý „zkousli aféry koaličních partnerů“ (co měli asi, pane řediteli, s pěti a půl poslanci ve sněmovně dělat, než znovu a znovu protestovat, ať už kvůli Čunkovi, Vesecké, „porcování medvěda“, omezování svobody médií nebo invazi kamionů?) a prý „mimo rezort životního prostředí nic zeleného do české politiky nepřinesli“ (nevím sice, jak lze „zelená témata“ vnášet do politiky „mimo rezort“ k nim určený, ale zato bezpečně vím o opakované kritice ortodoxních občanských demokratů typu Tlustého nebo Schwippela, potažmo i Béma a Klause, že Topolánkova vláda je „příliš zelená“ – je nepochybné, že právě tento fakt byl pro tyto fundamentalisty jednou z příčin nebo chcete-li záminek k jejímu svržení). Mediálně oblíbeným mýtem je potom i Drulákovo nedoložené obvinění z „čistek“ a „válcování oponentů“, jež jsou mu důkazem „rozložení vlastní korupcí“: tajné hlasování demokraticky zvoleného nejvyššího orgánu SZ o vyloučení členů, kteří nejen že porušili stanovy, ale dokonce dávno před tímto hlasováním sami opustili klub strany, za níž byli zvoleni, to všechno může nazvat „čistkami“, „válcováním“ či „politickou korupcí“ snad jen povrchní pozorovatel nebo naopak vysoce profesionální překrucovatel.

HURÁ DO REVOLUCE!
Daleko smutnější, než tyto účelové analýzy situace (na níž můžeme mít samozřejmě rozdílné názory), je však samotné Drulákovo rázné „revoluční řešení“, za něž by se nestyděl ani někdejší permanentní revolucionář Lev Davidovič, blahé paměti. Pan ředitel vyzývá masy k „bojkotu voleb“ a k masovému „pořádání alternativních veřejných shromáždění, z nichž by vzešly nové politické síly obnovené demokracie“ a ty by „současně vytvářely elitu novou, která by připravila novou ústavu a předložila ji občanům v referendu“. Chybí už jen heslo: „Všechnu moc sovětům!“. A nejen to, staneme se tak prý opět, jako za husitů, v osmnáctém nebo v osmašedesátém roce už počtvrté pupkem světa: „Tato revoluce by řešila především problém český, nicméně jako několikrát v minulosti by oslovovala i Západ…“. Tyto megalomanské revoluční recepisy by se daly ještě jakž takž chápat u politologického analfabeta, ale vzhledem k funkci pana Druláka bych předpokládal alespoň minimální soudnost a reálný odhad situace. Pan Drulák ovšem vychází z politického směru, zvaného „jetřebismus“: „Je třeba ústavních změn, které by regulovaly politické strany, posílily politické aktéry v oblastech politického rozhodování, je třeba rovněž dalších společenských změn, přehodnocujících vztahy mezi státem, trhem a společností“. A zřejmě si představuje, že touto rétorikou přivede na Letnou milion lidí, kteří tam budou opět jako v listopadových mrazech před dvaceti lety stát tak dlouho, dokud nepadnou všechny stávající strany a vláda. Pak ze svého středu vyberou masy novou, zaručeně nezkorumpovanou elitu (kde se vezme, tu se vezme), kterou nám bude závidět, tak jako Husa, Masaryka a Dubčeka, celý svět.

Nechce se mi věřit, že by byl ředitel prestižního politologického ústavu takto naivní. Že by nevěděl nic o tom, že k bojkotu voleb sahají stále znechucenější a apatičtější občané rok co rok i bez něho (ta nadšená masa revolučních mítinků existuje opravdu jen v jeho hlavě). A že právě tento takřka už masový občanský bojkot, za stálé, po dvě desetiletí neměnné a standardně pevné účasti komunistických voličů, je jednou z příčin dnešní zablokované situace, tolik nahrávající korupčnímu chování tzv. „přeběhlíků“.

KOULE I NA DRUHÉ NOZE?
Přiznejme si to konečně: česká politika vláčí za sebou na noze už dvacet let těžkou kouli v podobě antisystémové, nereformované, protievropské a proruské KSČM, s níž nikdo nechce jít do přímé vládní koalice, ale s níž jsou pak všichni stejně nuceni v parlamentu i mimo něj pokrytecky uzavírat nejrůznější, tu méně, tu více korumpující kompromisy. Právě ona vytváří onu – de facto umělou a nepřirozenou – paritu „levice“ x „pravice“, přející politické korupci. A proč asi? Inu - právě kvůli oné vzorné falanze komunistických voličů, kteří Drulák-Nedrulák napochodují v šiku k volbám za každého počasí. A byli by hloupí, kdyby opět nevyužili situace! Neříkám vůbec, že to bylo přímým záměrem pana ředitele, ale kdyby se náhodou voliči demokratických stran zbláznili a opravdu se zachovali podle jeho revolučních receptů (v masové občanské mítinky, na nichž se bude tvořit nová elita, nemůže ovšem v nejbližší době věřit ani největší optimista) a kdyby tedy zůstali při všech nadcházejících volbách opravdu doma, máme tu opět po šedesáti letech nenásilný, demokratický převrat, jímž se už podruhé v historii dostanou parlamentní cestou komunisté k moci. Tentokrát nikoli za pomoci lidových milicí, ale naší vlastní blbosti.