(Poznámky na úkor jednoho závislého premiéra)

Docela nedávno jsem se svěřoval Divadelním novinám s tristním zážitkem, který mě potkal druhý březnový čtvrtek při sledování pravidelného rozhovoru na ČT 24 Před půlnocí. Zpovídán byl jeden z nejbohatších a nejvlivnějších manažerů v zemi, šéf polostátního polosoukromého hybridu, impéria, jež vládne ČEZské republice, Martin Roman. Mluví prý třemi jazyky. Nevím, nebyl jsem u toho, ale je to možné. Zato vím, a byl jsem u toho, že neumí česky. Jeho placatá slovní zásoba je na úrovni žáka základní školy. Automat na fráze jen trochu ožije, když je řeč o jeho oblíbené hračce, dostavbě Temelína, protože ta umožní jeho firmě za státní peníze vyvážet ještě více energie a tudíž ještě více bohatnout než dosud, zatímco tuzemský lid bude dalších deset let krmit lží, že je to pro jeho domácí dobro. Tak jako lhal ČEZ koncem devadesátých let, kdy jsme se dozvěděli, že nebude-li JETE, budeme svítit loučemi a že dostavba Temelína sleduje jedině odstavení hnědouhelných elektráren a konec poddolování severočeských vesnic. Dnes vidíme, že tomu bylo přesně naopak, vesnice jsou ohroženy víc než jindy, hnědouhelné elektrárny jedou a plánují se dál, stejně jako výstavba dalších bloků JETE, jehož prakticky celou produkci už teď vyrábíme pro vývoz.

A lid a prodejní ČEZští novináři z LIDOVĚ HOSPODÁŘSKÉHO PRÁVA DNES těmto lžím ostošest tleskali (a tleskají) a zesměšňují ty, kteří – jako jediná reálná politická síla v zemi – se dokáží skryté diktatuře státu ve státě, jež se už dávno vymkla demokratické kontrole a vykazuje už i zločinecké praktiky (komanda), postavit. Mám na mysli osamělé politiky a příznivce Strany zelených, od Martina Bursíka, Ondřeje Lišky, Jana Dusíka až po Václava Havla.



Ale vraťme se k rozhovoru s Romanem. Užasl jsem, že tento gigant velící gigantu nedá dohromady jedinou českou větu, aniž by si ji čtyřikrát až pětkrát sám nepřerušil věčným „-ééé“, „-ééé“, za každým druhým, někdy i prvním slovem. Ubohá kultura jazyka velmi souvisí s kulturou mysli. Ten pán, dost možná dnes už mocnější než prezident, a určitě mocnější než jeho ponížený služebník premiér, se domnívá, že mu spolkneme jeho bajku o tom, že se zčista jasna loni v Toskánsku (to je ale náhodička!) potkal s vlivnými politiky, lobbyisty a šibaly, aby s nimi pouhých pět minut pohovořil o počasí. Jeho skromnost je olbřímí: sděluje z obrazovky občanům, že půlmilionový měsíční plat plně odpovídá jeho titánskému významu, a ve srovnání se západními manažery (také polostátních hybridů?) je ještě malý: to by ovšem musel srovnat i skutečné průměrné platy tu a onde, a to by se ho na to redaktorka, buď fascinovaná jeho metrosexuálním šarmem nebo oněmělá jeho drzostí, musela zeptat.



Když jsem ten pořad sledoval, ještě jsem netušil, že pár dní nato kvůli sporu s ČEZem a faktu, že se zbabělý premiér přikloní na stranu silnějšího, odstoupí ministr životního prostředí s velmi neekologickým jménem, Jan Dusík (mimochodem velmi slušný člověk a renomovaný odborník). A přitom ten spor byl zásadní povahy: byl to spor o poslední zbytky nezávislosti „demokratické“ politické moci při rozhodování o životně důležitých otázkách, jakou je nejen ochrana krajiny, ale i zdraví obyvatel, jež má jak známo nevyčíslitelnou hodnotu. Neboť spor o Prunéřov II (tj. o povinnosti státu volit při modernizaci elektrárny ke zdraví obyvatel ty nejšetrnější technologie) je sporem mezi dvěma zásadně odlišnými koncepcemi světa i politiky: mezi ziskem za každou cenu (tj. ničím nelimitovaným růstem pro růst) a mezi nevyčíslitelným ziskem, zvaným kvalita života. ČEZ, a jeho, nikoli už náš, premiér zvolil prvou koncepci. Exministr (podporován Ondřejem Liškou), veden principem předběžné opatrnosti, zvolil druhou, nátlak odmítl a podal demisi. Normální by bylo, že do voleb povede ministerstvo některý z ministrových náměstků.

Premiér, který při svém nástupu vzbuzoval i v mé naivní duši nemalé naděje a sympatie, se však v té chvíli ukázal být mnohem větším zbabělcem, než jsem očekával. Aby proces EIA, nutný k zahájení méně ekologické (rozuměj pro obyvatele méně zdravější) varianty Prunéřova, zbytečně nezdržoval, a aby ČEZu servilně vymetl cestičku k dalším bilionovým ziskům, jmenoval do funkce někoho, kdo nemá s životní prostředím vůbec nic společného a lze se nadít, že nebude ČEZu dělat sebemenší obstrukce: ministra zemědělství. Tedy někoho, kdo je - podobně jako třeba ministr průmyslu - už z definice s principem ochrany životního prostředí ve střetu zájmů. Premiér se tak zařadil po bok těch komunistických politiků, kteří „podezřelé“ ministerstvo životního prostředí pro jistotu vsadilo rovnou pod kuratelu ministerstva vnitra. Z „ministerstva vnitra a životního prostředí“ jsme se po dvaceti letech propracovali až k „ministerstvu zemědělství a životního prostředí“.



Nadějí, že tento „pokrok“ bude trvat pouhé dva měsíce, tedy pouze do řádných voleb, bych se moc neutěšoval. A to hned ze tří důvodů: za prvé proto, že povolební pat může u nás v Kocourkově trvat další dlouhé měsíce, takže dva měsíce se klidně mohou protáhnout na půlrok (Fischerova vláda také netušila, že bude vládnout o osm měsíců déle). Za druhé proto, že i za dva, tři měsíce faktického ekologického bezvládí se šikovným lobbyistům ČEZu a dalším spřáteleným firmám, zatěžujícím životní prostředí (od těžařů a nepřátel národních parků přes kamiony až po stavební developery) může podařit ledacos, co jim léta přes ekologického ministra ve vládě přece jen tak snadno neprocházelo. Už teď jim určitě narostly roupy a lze předpokládat jejich další ataky na všech frontách (uvědomme se, že u nás v ČEZské republice platí úplně jiné fyzikální zákony než ve zbytku světa: např. v sousedním Německu, v Rakousku, Španělsku, Dánsku nebo Nizozemí jsou schopni energii z obnovitelných zdrojů pojmout v dvoj- až trojnásobném rozsahu, zatímco jedině u nás to prý není „fyzicky možné“).

A konečně za třetí, a možná nejdůležitější: snazší život bez odborně vybaveného ekologického „potížisty“ ve vládě, se ostatním ministrům i velkým stranám, napojeným na ČEZ, natolik zalíbí, že je uvede v dost reálné pokušení vládnout tímto způsobem i po volbách. Pak teprve bude návrat k Husákovi a jeho komunistickému zpacifikování jednoho nepříjemného ministerstva úplný…