Před několika dny jsem se svým jednadvacetiletým synem zamýšlel nad událostí, jíž byl svědkem, a která mu nejde z hlavy. A i tato skutečnost mě přiměla napsat tento blog.
O co šlo:



Po nástupu na zadní plošinu druhého vozu tramvaje si po chvíli syn všiml u předních dveří nějaké tlačenice. Byla to skupina asi čtrnáctiletých školáků. Několik chlapců a dvě dívky obklopovali schody, po kterých někdo pomalu sestupoval. Na první pohled se zdálo, že tomu, kdo sestupoval, pomáhají vystoupit. Jenže pak se z jejich středu ozvaly na adresu vystupujícího vulgární nadávky, kterými byl častován, dokud nevystoupil a dveře se nezavřely. Ještě předtím však jeden ze školáků hodil zavírajícími se dveřmi ven nějaký předmět. Tento kousek doprovodila partička vítězným rykem a vrhač přidal škleb a obscénní gesto přes okno rozjíždějící se tramvaje. Za ním syn vzápětí uviděl starého invalidu s berlemi. Šedivé vlasy měl na spánku slepeny máslem a na klopě kabátu přichycený plátek sýra. Dvě poloviny rozkrojené housky, několik koleček salámu a svačinový ubrousek ležely na nástupním ostrůvku.

A ve voze tramvajové linky číslo 22, jedoucí z Břevnova směrem k centru hlavního města Prahy, zatím pubescentní dítka školou dosud povinná divoce pořvávala a jedno z nich začalo invalidního důchodce karikovat. Posměšně se kulhavě kolébalo a cosi brebtalo skřehotavým hlasem. Dospělí cestující se ze svých sedadel soustředěně dívali ven...

Všechno bylo nadmíru odpudivé. Syna se na chvíli zmocnil animální vztek a byl rozhodnut, že jako prvního praští „karikaturistu“, a jako druhého toho, který hodil housku. Pak se vrátil do reality a u vědomí všemožných následků povolil zaťaté pěsti.

Tramvaj zastavila v zastávce s hezkým názvem Malovanka s syn vystoupil. „Musel jsem vylízt,“ řekl mi, „protože se mně v tý tramvaji udělalo zle. Nemoh jsem tam dejchat a příšerně jsem se začal stydět. Sám před sebou i za všechny, co tam byli. ......A víš, co je v tom navíc za chuťovku? Ten invalida mi připomněl jednoho člověka s francouzskou holí, kterýho jsem přidržel na pojízdnejch schodech v metru, aby neupad. A on, když mi pak děkoval, řek, že jsem pomoh válečnýmu letci.“

Pak mi syn řekl, že se toho „hnusnýho“ pocitu pořád úplně nezbavil, a co bych dělal já na jeho místě. „Ale pozor, na mým místě se vším všudy, to znamená, bylo by ti kolem dvaceti, sice vysportovanej, ale žádnej rambo, z kterýho jde strach, a chtěl bys dát aspoň dodatečnou lekci tlupě zákonem chráněnejch, zdivočelejch hajzlíků, který dobře vědí, že jsou beztrestný a že za ně navíc nikdo nenese zodpovědnost. A poblíž je jenom pár netečnejch chlápků.“

(„)Odpověděl jsem mu, že takhle to nemůžu přesně posoudit, protože to bych musel být v té tramvaji a musel bych znát... Přerušil mne a pravil, že podle toho, jak mlžím, by tam nejspíš přibyl jenom další netečnej chlápek.

Chvíli jsme se dohadovali, načež jsem to vzal zgruntu. V rétorickém rauši jsem se obul do stávajících poměrů a chování dětí jsem označil za logický výsledek působení kultu násilí bezohledné, kořistnické společnosti. Poté jsem si podal obě komory parlamentu s jejich feudálními privilegii, právními paskvily, které produkují formou zákonů, a neschopností i nedostatkem vůle řešit reálné problémy lidí, včetně pouliční delikvence. Tím jsem se poměrně plynule dostal ke zhoubnému bujení odlidštěné byrokracie a k nedůstojnému postavení učitelů. Na paškál jsem si vzal také epidemii heren, bulvár, klientelizmus, taxikáře a patrně i volné pobíhání psů bez náhubků. Úpadek atomizované, hédonistické civilizace, nedostatek obranných mechanizmů i podřezávané větve mi z toho vyplynuly už jaksi automaticky, z čehož jsem postupně vyvodil, že slušný člověk je ohrožený druh a... A syn se na mě shovívavě díval a řekl, že chtěl jenom vědět, co bych v té tramvaji na jeho místě dělal já, čímž myslel, co bych považoval za správné udělat, a zároveň to udělal. A vlastně neměl na mysli ani to, nýbrž nějaké univerzálně správné řešení.

Když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že otázka není tak jednoduchá, jak se na první poslech jevila, a že odpověď jen tak vysypat z rukávu neumím, a dokonce že ani netuším, jestli v případě, kdybych věděl, co udělat, to skutečně udělal. Nakonec jsem se přece jen zmátožil, ale poté, co jsem vyloučil přivolání policie či řidiče tramvaje, jelikož důvod přivolání už pominul, jsem nepřišel na nic chytřejšího, než říct synovi něco v tomto smyslu: Oficiální psychologicko-pedagogické doporučení by asi bylo reagovat mírně, pokusit se zjistit a rozebrat s pachateli důvod výtržnosti, potom to nějak kvalifikovat a domluvit jim. Toto je ovšem čistě teoretická varianta, prakticky nepoužitelná. A hlavně, ať vymyslíš cokoliv, bude to už s křížkem po funuse. A na nějaké konstruktivní dohovory, kdy je třeba mluvit s chladnou hlavou a zblízka, nebude prostor ani na ně nikdo nebude zvědav. Lidi budou nastupovat, vystupovat a milánci se budou před sebou předvádět. A od exaltované, nabuzené skupiny bez zábran lze předpokládat jedině další eskalaci konfliktu. A to už se může stát cokoliv. Kdybych se tedy v této situaci angažoval třeba já, to jest, kdybych třeba také rezignovaně nevystoupil jako ty, zvolil bych asi postup, v němž bych nic nerozebíral a asi bych rovnou vynadal všem zúčastněným. Za aktivitu školákům a za pasivitu cestujícím, z nichž mnozí svou nečinnost určitě také těžce nesli. Pak bych reagoval ad hoc. Předpokládám, že za daných okolností by grázlíci zůstali u nějakých verbalizmů, ale fyzický kontakt by nehrozil, protože to už by museli přijít oni ke mně. Ale ať už by to bylo jakkoliv, myslím, že dospělí by využili této příležitosti a s chutí by si přisadili. Za úvahu stojí i možnost promluvit jen k cestujícím, že je smutné, že se už bojíme odkázat i děti do patřičných mezí. Z toho by se mohla při dobré konstelaci vyvinout aspoň jakás takás katarze inertních svědků šikany. Konkrétní výsledek tedy veškerý žádný, ale člověk by se aspoň nemusel stydět, že nepodnikl vůbec nic, což je hodnota sama o sobě.

Z výše uvedeného rozboru nicméně plyne, že na univerzálně optimální způsob jednání jsem nepřišel a že ani nevím, jak bych se sám zachoval, čímž jsem byl zase na začátku. Kreaci jsem proto zakončil pokrčením ramen a slovy, že víc nevím. Pak jsem si ještě vypomohl parafrází výroku hraběte Rochefoulcaulda, že nejhůř se něco dělá tehdy, když je hanba to nedělat.

Syn okomentoval mou řeč slovy, že jsem mu teda fakt pomoh a že je to všechno na hlavu. „Dyť je to úplně úchylný, aby nějaký hajzlíci nebyli postihnutelný. To nedává smysl!“ pravil nespokojeně. Pak se na mě zase zadíval s jistým pochopením a řekl, že mě má rád, ale že by ho zajímaly ještě i jiné názory a jestli bych se nezeptal třeba na blogu.
No a tak se ptám: Co byste dělali v té tramvaji na místě mého syna?
Za odpovědi, které mě zajímají rovněž, oba děkujeme.

K předchozímu bych si jen dovolil přičinit jistou úvahu na obecně známá témata a několik víceméně řečnických otázek, které souvisejí s otázkou mého syna. Ta se sice týká poměrně banální lapálie, protože se koneckonců nikomu nic hrozného nestalo, jenže právě na ní je zřetelně vidět erozi základních vazeb západní civilizace. .

Každé dítě potřebuje ke svému zdárnému vývoji přátelské prostředí, jistotu svého místa, zařazení a vůbec jasných pravidel, kterými se společenství, jehož je součástí, řídí. Potřebuje mít jistotu ve všeobecně přijímaných rituálech a autoritách, ve srozumitelném řádu. A i nedokonalý řád je lepší, než žádný. Ale tato společnost dětem prakticky nic pozitivního nenabízí. Mimo pokleslý slovník rozličných politických lídrů jim nabízí už jen prázdnotu jejich enigmatických floskulí, které slouží podle potřeby k relativizaci čehokoliv, ať už dobrého či špatného, neboli jim nabízí jen a pouze brainwashing v podobě cynizmu a soustavného zpochybňování veškerých hodnot. Když k tomu přičteme brutální počítačové hry a řadu samoúčelnými zrůdnostmi nacpaných filmů, které patrně ze setrvačnosti pořád řadíme do umění, + kontinuální působení celé řady dalších deformujících jevů, nemůže to na dětskou nezralou psychiku působit jinak než patologicky. To má za následek ubývání citové složky vnímání a tím i obyčejné radosti z prožívání. Jestliže tedy chceme mít vysoce efektivní líheň deprivantů, nemůžeme si počínat lépe. Ve spojení s tím vším vytváří faktická nedotknutelnost nezletilých, deklarovaná v zákoně, směs výjimečně třaskavou. A požívání toliko práv, bez nutnosti nést i zodpovědnost, je nebezpečný protimluv, jak o tom svědčí i prudká akcelerace zhoršených výsledků i chování dětí ve školách a kriminality nezletilých.

V kontextu s tím představa, že cestující v tramvaji v rozporu se svým zdravým rozumem i cítěním nezasáhli při naprosto odpudivé agresi školáků vůči invalidnímu starci zřejmě v obavě, aby se případně nedostali do rozporu s nějakým zákonem, chránícím agresora, je neobyčejně tristní. A to, že zdravý rozum dostává stále další a další svěrací kazajky šité horkými, křivými či vylobo(tomizo)vanými jehlami hochštaplerů v zákonodárném sboru, je už pravidlem. Setrvalým a frustrujícím téměř tak, jako když se nelze dovolat ani platných zákonů.

Ať je to jak chce, cestující v tramvaji č.22 zůstali tehdy při řádění pubescentů nečinní s pravděpodobným pocitem viny a hambící se kvůli své nevíře, že by mohli s a m o z ř e j m é a j e d n o d u š e vykázat výtržníky do příslušných mezí pomocí prostředků, které budou nezbytné, tedy i silou. Jsem si celkem dost jistý, že nejméně do poloviny devadesátých let, pokud by se něco takového vůbec stalo, by lidé šikaně invalidy zabránili. Čím to je, že dnes už ne?

Je celkem nabíledni, že tito lidé jsou součástí přibývající množiny těch, z kterých trvalý tlak odlidštěné hydry státní mašinerie už zase dělá nesebevědomé, znejistělé a často i rezignovavší jedince. A tato množina bude při první příležitosti, která se naskytne, žádat od státu, který má zajišťovat, leč nezajišťuje, elementární spravedlnost, zadostiučinění za své postupně nahromaděné frustrace, za svá ponížení a nedobrovolné prožitky viny. A budou-li mít možnost volby, budou tentokrát vykoupení z těchto pocitů hledat v co nejrazantnějších řešeních. A hospodářská krize, kterou ostatně živí hlavně všeobecná krize důvěry, jim k tomu může dát důvod i příležitost.


Jak je možné, že jsme dopustili, aby pravidla společnosti byla nastavena tak, že prakticky vždycky zvýhodňují gaunery všeho druhu?

Lze napravovat neutěšené poměry, když být šibalem se prostě vyplácí?

Je únosné, když stát svou amorální politikou systematicky produkuje na jedné straně prakticky nepostižitelná, všehoschopná individua, a na druhé straně lidi na dně, někdy s mezistupněm, ve kterém jsou předhozeni jako kořist zdivočelým, ze řetězu utrženým exekutorům?

Je únosné, aby se korupce stala hlavním tmelem většiny politických uskupení a čtvrtým pilířem liberální demokracie?

Je selektivní pseudoliberalizmus cinknutý ochlokratickými manýry zasenavěčnéčasy politiků
tím uspořádáním, které jsme si před dvaceti lety přáli?

Jsou demokracie a právní stát nezbytně synomyma?

Je odtrženost arogantní státní správy od reality už tak velká, že ztratila poslední zbytky pudu sebezáchovy?

Jestliže jste si na předchozí otázku odpověděli ano a na většinu ostatních ne, tak co s tím, když pokračování v daném kurzu bude nepochybně osudné, a nejen proto, že kdejací extremisté a fanatici čekají na svou příležitost?