Obecní hnojiště podmanivě páchlo a jeho pach přilákal dvě malá selátka. Každé přišlo z jiné strany. Chvilku se na hnojišti rozpačitě okukovala, ale jakmile zjistila, že mají stejné zájmy i dovednosti, rychle mezi nimi vznikla náklonnost.

Takto se selátka scházela několik dní a jejich vztah přerostl v opravdové kamarádství. Jedno se těšilo na druhé a obě se těšila na další úžasné společné zážitky. Oba nezbedové dělali z hnoje bábovičky i tunely, padali do něj naznak a soutěžili, kdo vytvoří nejpovedenějšího „andělíčka“, nebo jej třeba házeli po kokrhajícím kohoutovi a měli psinu z toho, když mu úlekem přeskočil hlas. Z prasátek se prostě stala nerozlučná dvojice, která dováděla s takovým zaujetím, že až blahem pochrochtávala.

Vzniklou idylu přerušil teprve příchod obtloustlé, nazlobené prasnice: „Co tady děláš?! Že se ani trochu nestydíš, Apollone!“ začala spílat jednomu ze selátek.

„Já nejsem Apollon, já jsem, prosím, Bohoušek,“ odpovědělo způsobně oslovené selátko. „Apollon je tamten ještě víc od hnoje.“

Prasnice se od Bohouška s pohoršením odvrátila a hystericky se obořila na druhé prasátko: „Tak teď vidíš, Apollone, kam až vede tvoje neposlušnost! Nejenže z ní má tvoje vlastní matka každodenně migrény, ale teď si tě dokonce splete s nějakým vesnickým špindírou. Ještě že se toho nedožil strýček Adalbert, protože takovou potupu by určitě nepřežil. Seber se a jdeme!“

Peskované prasátko se chabě pokoušelo cosi namítat, a když to jednu chvíli vypadalo, že se rozpláče při pomyšlení, že by mělo opustit tak báječné místo a skvělého kamaráda, přivinula si ho prasnice k sobě. Poté k němu promluvila s důraznou naléhavostí: „Přece si už jednou musíš uvědomit, Apollone, že nejsi žádné obyčejné čuně z hromadného vepřína, ale že jsi Sus Scrofa Domestica. A Sus Scrofa Domestica se nemůže jen tak zahazovat s takovou holotou, která jistě ani neví, čí je. A my máme rodokmen a samostatný obílený chlívek s vlastní močůvkou! Chápeš ten rozdíl?“ Prasnice dlouze vzdychla a zvýšeným hlasem nepřipouštějícím odpor, dodala: „Tak alou domů, a tady tě už nechci nikdy vidět!“

Důrazná řeč prasnice na selátko zřejmě zapůsobila, protože zničehonic ohrnulo rypáček, duplo na jednu z báboviček, kterou předtím společně s druhým selátkem uplácalo, a s topornou důstojností odcházelo za matkou.

Zbylé selátko, jež celý překvapivý výjev nechápavě sledovalo, reagovalo spontánně: hodilo po bývalém kamarádovi, nyní pyšném Susovi Scrofovi Domesticovi, kusem hnoje.

„Chamraď,“ pomyslelo si sele s rodokmenem a s pocitem naprosté převahy opustilo hnojiště.

„Nafoukanec není kanec!“ vykviklo za ním obyčejné sele a s pocitem uražené hrdosti rozšlapalo zbylé bábovičky. Doma se mu pak dostalo poučení o pověstné degenerovanosti těch s vlastní močůvkou, a zhrzené sele vše pochopilo a zklidnilo se.

Od té doby se prasátka nikdy nesetkala, byť i nadále žila podobným způsobem na podobných místech. Přesto, i když už oba byli dospělí čuníci, v nich zůstával, a dokonce narůstal osten vzájemné nevraživosti, který kdesi v hloubce na sebe bral podobu jakéhosi těžko definovatelného smutku. Zdroj tohoto pocitu však nikdy neobjevili, a nedokázali tak pochopit důležitost jeho poselství. Z toho důvodu oba prožili své životy na vzájemně nepřístupných, oddělených myšlenkových hnojištích a s groteskní pýchou si trvale pěstovali vědomí vlastní odlišnosti. Jenže tak, jako je matka jednoho z nich nedokázala rozeznat, když si kdysi společně hráli, tak i právě teď jsou k nerozeznání jitrnice z nich.




Z knížky O oslech, lidech a jiných zvířatech vydané v nakladatelství Primus