„Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“
Na počátku června 1415 učinil kostnický koncil nebývale velkorysé gesto: povolil Janu Husovi, žalovanému pro kacířství, tři veřejná slyšení. Tehdy se začal vytvářet jeden z národně nejvíc existenciálních mýtů: trvání v pravdě. Jiří Kejř v knize Husův proces píše: „ … i dobří přátelé dávali přednost Husově pevnosti a vytrvalosti v jeho přesvědčení před záchranou jeho života.“ A dále: „Hus také (…) obratem odpověděl, že z milosti Boží nikdy neodstoupí od poznané pravdy.“ Jan Hus vytrval. Z vězení napsal Janovi z Rejštejna, že „pravda vítězí nad vším“ a Pražské univerzitě: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“.
Strýc Antonín utekl na začátku dubna 1945, když už to šlo s Německem z kopce, z totálního nasazení. Nějaký čas se držel při frontě, pak ji překročil na území dobyté Rudou armádou, zjistil, že to je z deště pod okap, vrátil se zase na německou stranu, pak linii bojů přešel definitivně a vydal se skrze Sudety (dali mu tam, kupodivu, několikrát najíst, byť byl zřetelně Čech na útěku), a pak přes Protektorát do Prahy. Koncem dubna se dostal k rodičům; na Žižkov, do ulice Roháčova 75, tehdy vlastně na Perštýnovo náměstí číslo (tuším) 4. Tam čekal na konec války.