Zeman, Konvička a spol. mají ve svém islamofobickém neofašismu podle všech průzkumů největší podporu mezi lidmi z menších obcí, nižšího vzdělání a vyššího věku. Jak to definuje před časem Petr Honzejk ve svém zajímavém (protože nejednostrunném) komentáři, jde většinou o lidi, kteří sama sebe hodnotí jako přehlíženou část společnosti. Dodává, že takoví snadněji podléhají autoritářským režimům, a ty se na ně také v první řadě obracejí. Pro dotvrzení jeho slov si stačí přečíst Hitlerovy projevy nebo Komunistický manifest. Naléhají svými idejemi právě na ty odstrčené, opomíjené.

Honzejk píše, že v dlouhodobém horizontu bychom měli těm, kdož se cítí společensky odepsáni, více naslouchat a dávat jim najevo, že jsou také důležitou součástí veřejného prostoru. Zní to hezky a člověk by se pod to ba i podepsal, kdyby to bylo reálné. Tato velká nevyzpytatelná minorita, kterou krize mohou velice hbitě změnit ve zběsilou majoritu, je součástí lidské historie. Jakýmsi paradoxním důkazem jsou slova Marxova souputníka Franze Mehringa: „Od počátku novověku spatřovala každá vykořisťovatelská a utlačovatelská moc v Platonovi a Aristotelovi své filozofické svaté.“ Oba antičtí filozofové se obávali zvratu demokracie (lidovlády) v ochlokracii (lůzovládu). To hrozí od chvíle, kdy si lidé demokracii vymysleli.

Bědní, deprivovaní, ať už materiálně či duchovně, jsou zásobárnou pro ochlokratické autoritativní i diktátorské Vůdce. Zcela přirozeně se skupiny ublížených zmocnil i Miloš Zeman, sám deprivovaný skutečností, že ti, které on považoval za elitu, a mezi něž toužil patřit, jej nepřijali. Odstrčený, ovšem ve zcela jiné rovině, obrátil se na odstrčené. Dal jim iluzi, že jsou rozhodující silou a mocí. Jak takový blud končí, změní-li se ve skutečnost, zažilo lidstvo v minulém století dramaticky a tragicky hned dvakrát. Největší nenávist se rodí z pocitu ukřivděnosti a s ní související závisti. A umí-li s ukřivděností a závistí Velký manipulátor dobře pracovat, dát jí ideová východiska, opodstatnění a nepřítele, vítězí. Zpravidla historicky krátkodobě. Ovšem s dlouhodobými následky, včetně toho, že se po krátkém čase vyprodukuje stejná, ba často i širší skupina společensky „bezprizorných“:
Sen, že je možné tyto lidi v dlouhodobém procesu emancipovat, je bláhový. Takové snílkovské snažení vždycky předběhne nějaký Mefistofeles, ať už elegantní, či buranský, a nabídne jim rovnoprávnost, ba nadvládu, už Zítra. Budou-li ovšem konat tak, jak on káže (později přikazuje).

Důsledky shrnul Karel Kryl v přesném verši: „A lůza pod platanem radu moudrých věší.“ Naopak ovšem zpívali Voskovec a Werich: „Myslíte si, že jsme jen lůza, že se nás nemusíte bát, jednou však popadne vás hrůza, až pod okny vám začnem´ řvát!“ Písně zpravidla zjednodušují. Ovšem tyto mají složitý mnohovrstevný podtext. Kryl se svým sociálním cítěním dozajista slovem „lůza“ nemínil ty, pro které si dnešní cynická doba vymyslela odpudivý termín „socka“. A Jan Werich po čase, v konci 60. let, hovořil o tom, že pod okny „velkomožných“ se nemusí řvát pouze z hladu materiálního, ale i duchovního. Oni „odstrčení“ nejsou jednolitou masou tu proletářů, ondy mentálně nedostačivých, těch, „kdož se špatně učili“, tvorů snadno manipulovatelných či lidí „jen tak“ osudem dotčených nebo zle stádních tzv. od přírody. Je to příliš pestré společenství. Těžko davu vštípit pocit vědomí, že každý jeden z něj je také důležitý. Cítí se silní jenom ve skupině a v té se občas stávají rozhodujícím „veřejným míněním“; a jak řekl Karel Čapek: „je ještě jedno mínění horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění, a to je veřejné mínění.“ Nebezpečné je, získá-li takovou sílu, až se začne cítit institutem, určujícím pravidla.

Ani i ty tzv. elity nejsou samozřejmě po způsobu Mauglího „jedné krve, ty i já“ a spojuje je zpravidla aktuální situace, společný dobový interes. Jak mají dát najevo deprivovaným, že o ně mají zájem, když to ve většině případů není pravda. Individualismus, až sobecké „jáství“ se sotva i při možné dobré vůli sotva promění ve všeobjímající vstřícnost. Zvlášť, a moje podezření je v tomto případě postavené na životní praxi, druhá strana, oni bědní (hmotně či duchovně), o žádnou vstřícnost nestojí. I ta sebeupřímněji projevovaná má totiž vždy nádech nadřazenosti. Navíc, s měnícím se časem, občasnému pocitu bezmoci, odvrženosti, ba zavrženosti propadá kde kdo z nás. Naštěstí alespoň někteří ne chronicky.

Islám samozřejmě není fašismus, to hlásá jenom demagog, nebo hlupák, či někdo, komu to něco vynese. Militantní islamismus bychom ovšem k čemusi takovému hovadnému, zlému přirovnat mohli. Paradoxně podstatnou část vraždících, fanatických a nenávidějících islámistů a jejich „fans“ tvoří v podstatě stejní lidé jako ti, kteří adorují Zemana, Konvičku a jim podobné. Byť v něčem jsou jiného sociálního složení, patří opět z většiny mezi ony „přehlížené“. Mark Twain řekl, že „dějiny se neopakují, nýbrž se občas rýmují“. Srovnejme v této souvislosti islamistické a antiislámské fobie a nenávisti se střety nacistických a komunistických bojůvek v ulicích předválečných německých měst. (S paradoxním připomenutím kupříkladu legendární mostecké stávky, organizované pár let před tím společně československými komunisty a stranou českých Němců, „sudeťáků“.)

Ti „odvrhnutí“, kteří podléhají volání fanatických islamistických imámů v mešitách či antiislámských řečníků na podiích, mohou být „chudí majetkem“, „chudí duchem“, „chudí naplněním sama sebou“. To zpravidla nechybí těm, kdo se je snaží získat a vést. Ti jsou ovšem „chudí“ mnohými vlastnostmi, které činí člověka „normálním“ a chtějí vytvořit dav jinak „nenormálních“, jenž jim bude posluhovat v jejich sociopatických cílech.

Upřímně řečeno, těm našim se to pěkně sešlo: značně hluboká společenská a mravní krize po šestadvaceti letech od okamžiku Naděje, jakýsi debakl snů revoluce, jehož počátek přesně definoval historik a politolog Jiří Suk: „Z revoluce étosu se rychle proměnila v revoluci zájmů“. K tomu krize okolního světa, k němuž jsme kdysi dlouho obdivně vzhlíželi. A dramatický vnější tlak skrze uprchlíky. A drastický nápor vraždících islamistických vyšinutých.

Pařeniště všech možných deprivací a úzkostí. Sotva najít nějaký lék pro ty, kdož jsou napadeni a připadají si být opuštěni v nebezpečném, krutém a zrůdném světě. Leda ve všech těch krizích vyhrát. Znamená to ale porazit i ty deprivanty. Ty odstrčené. Ovšem tak, aby o tom nevěděli. Aby je to nebolelo. Aby měli pocit, že to zvládli sami. Že vlastně zvítězili.

A i kdyby to vyšlo, pro budoucnost je nutno počítat s tím, že onen „pocit odstrčenosti a zneuznanosti“ nezmizí. Že občas je jím zachvácen každý z nás. Ten pocit je a bude věčný a nakažlivý. Stejně jako věční a infekční jsou všelijací takoví, kteří ho zneužívají.