Prastaré fotografie nejen Beatles aneb Pozdní čas svobody

20. 02. 2016 | 14:22
Přečteno 5207 krát
Šel jsem na výstavu. Jim Marshall: The Haight: Love, Rock & Revolution. Fotografie Beatles, Rolling Stones, skok Petra Framptona, fakuje Johnny Cash a k vidění je i leccos dalšího. Hezkého.

U pokladny se mě zeptala milá slečna, zda nechci seniorskou vstupenku. Neuráží mě to. Respektuji čas i času podléhající život. Většinou ovšem tuto výhodu nevyužívám. Zatím nejsem důchodce v tom ponižujícím slova smyslu, který se občas v krutém veřejném prostoru užívá: ekonomická zátěž. Dokud na to budu mít, koupím si normální lístek, protože vím, jak se galerie, muzea, divadla, nebo hrad Točník, případně třeba hamr v Dobřívi rvou o každou korunu.

Tentokrát však jsem nějak zakolísal a jedno z mála zvýhodnění stáří využil. Nesl jsem vstupenku v ruce, díval se, jak si na fotce civí z očí do očí John Lennon a Paul McCartney, a najednou mě ten papírek začal v prstech pálit A pálil a pálil. Vzhůru do srdce. Až do hlavy vystřeloval plamen vzteku.

„Do prdele, když tihle všichni hráli, a já byl mladý a měl je rád, nemohl jsem normálně zajet do světa na jejich koncert, normálně se na ně dívat v televizi, normálně si koupit jejich elpíčko…“ Myslím: vskutku normálně. Všelijak okrajově, nějakým trikem, z okamžitého rozmaru mocných, tedy nenormálně, to výjimečně vyšlo. Někomu. Někdy. Ale normálně ne. To bylo zapovězené.

Teď tady stojím. Na normální výstavě. Před normálními fotografiemi. Ale v ruce držím nenormální vstupenku. Oprávnění ke sklonku života. Lístek do Nebíčka nebo do Peklíčka.

Ukradli mi čtyřicet let normálního života.

Uloupili čtyřicet let svobody dívat se, poslouchat, žít, jak chci. I vlasy stříhali.

Mimochodem: „akce Vlasatci“ byla jednou z mála společenských výzev, v nichž se lid srdcem i myslí se stranou a vládou více méně ztotožnil. „Máničky“ byly společensky neúnosné. Zažil jsem to dávno před tím organizovaným komunistickým „protidlouhovlasovým“ šílením na vlastní kůži. Po maturitě v už liberalizující se polovině 60. let jsem nastoupil jako pomocný dělník k rotačce do tiskárny. Dělnická třída se mnou vedla „boj o vlasy“ (a nijak dlouhé, kousek pod uši) velmi uvědoměle. Pěticentimetrový kousek svobody jsem si nakonec uhájil. Ale byl to stres.

Vyšel jsem ven z výstavní síně a kráčel městem. Obyčejně se dívám na lidi jen tak: ta se mi líbí; s tímhle bych koně nekradl, s tímhle ano; hele, tenhle by si měl vyčistit boty, tamté to kouká z očí…

Onen večer, s osudovou vstupenkou stále v ruce, jsem se na kolemjdoucí díval úplně jinak: „Pravý význam totality není, že autoritativní vláda řídí všechny stránky života. Podstatou totality je, že se prostí lidé beze zbytku, ve všem svém žití a bytí, ztotožní s vůlí vlády a povýší ji na la volonté générale.“ (Erazim Kohák) A každého jsem se v duchu ptal: „Souhlasil bys s tím, aby benga stříhala lidem vlasy?“ A často jsem cítil strach. Mnohým z nich by to bylo zase jedno, ale nejeden, kdyby Miloš Zeman řekl, „máničky“ jsou žumpa a hnůj a pražská kavárna, tak by v nějakém průvodu (snad už ne prvomájovém, ale třeba 17. listopadu na Albertově) cvakali významně nůžkami.

Protože to, co řekne Miloš Zeman, je pro značnou, možná ba i převažující část místního obyvatelstva pravda. Svatá. Třídní. Absolutní. Lidé lehce zapomínají. Teď třeba Zeman prohlásil pro časopis Týden, že neovlivňuje vnitřní život žádné politické strany. „Lánský puč“, to byla asi jenom taková legrace. Otevřete si Demagog.cz. Zjistíte, jak se komu práší od úst. Před prezidentskou volbou ani při ní se nemluvilo o Zemanově podílu na „aféře Bamberg“, „akci Olovo“, „případu Štiřín“. Připomeňme také „politický zločin“, Zemanem spáchaný ve spolčení s Václavem Klausem – opoziční smlouvu: „Jedním ze zásadních dlouhodobých důsledků doby Opoziční smlouvy byl pokles kvality politické třídy. (…) … normou se stalo ´žití z politiky´ bez jakéhokoliv étosu a politické vize, (…) Léta po Opoziční smlouvě se tak dají označit nejenom za dobu politické nestability nebo neustálého politického přešlapování, ale i za éru zplanění a barbarizace politiky. Dědictví let 1998 až 2002 na tom má značný podíl, Ačkoliv mnohdy se nejednalo o důsledek paktu Klaus a Zeman.“ (Lubomír Kopeček: Deformace demokracie)

Při kampani o prezidentských volbách lhal dle Nejvyššího správního soudu Zeman třikrát. Ovšem tentýž soud došel k závěru, že sotva s tím co dělat, když voliči se vyjádřili, že jim to nevadí. A Ferdinand Peroutka si „svého“ Miloše Zemana (s Ovčáčkem) už kdysi předpověděl „Vyloupněte z dvacetiletého díla novinářova dvacet úryvků, zbavte dvacet vět souvislostí, do níž byly zasazeny, zamlčte, co bylo před tím a co potom, a uděláte přívržence agrárníků (v našem případě Hitlera, pozn. V. K.) z muže, jenž proti nim bojoval.“

Větší problém než lež je však nenávist. Ta je zaseta do společnosti jako infekce. Opět z Hradu. Není pravdou, že Miloši Zemanovi chybí nějaká vize, kterou by mohl předestřít. Jeho vizí je nenávist, závist, msta. Rychle pochopil, že na to místní dav slyší. Kdyby nebylo uprchlické vlny, musel by ji vyšplouchnout. Pracuje s ní geniálně. Povšimněme si, že nenabízí žádná řešení. Pouze dramatické prognózy s katastrofickými vyhlídkami. Jak kdysi hráli Voskovec a Werich (volně citováno): „Mně říkal jeden pán, že kdyby von moh´ povídat a takhle mávl rukou. Slunce nesvítí, ptáci nezpívají…Já se koupat nebudu, já zůstanu špinavej.“ Zazní z Hradu a lid se nekoupe a zůstává špinav.

Ve stádě, zachváceném panikou, vlk snadněji loví. V tomto případě podporu a hlasy. Bohužel, většina společnosti má nejspíš chuť na Zemanovy vábničky v genech. Říkají tomu, že mají strach, že nejsme rasisté ani xenofobové, že nám jde o naše hodnoty. Nevím, když nám tedy jde o naše hodnoty (definované antikou, křesťanstvím a judaismem), jak to, že moravská ves se bouří proti 14 (!!!) imigrantům křesťanského (!!!) vyznání?! Není-li toto xenofobie, potom co? Připomeňme, že stejně jako teď přistěhovalectví na své vlně vysoko nad hladinu normálnosti zvedlo Zemanovu oblibu ve veřejném mínění, rozhodující hlasy při „lidové“ prezidentské volbě bral „protisudetským“, potažmo „protigermánským“ trumfem. Asi to není náhoda.

„Je to ale smutná epocha, když je snadnější rozbít atom, než zničit předsudky,“ řekl Albert Einstein. Ještě smutnější ale je, když v lidu lidem zvolená hlava státu tyto předsudky prohlubuje, těží z nich a manipuluje s nimi.

Strach dříve či později vede k nesvobodě. Splašený dav hledá vůdce. Ten poblázněné hlavinky pohladí, slíbí, že je zachrání, najmenuje svoje podvůdce, určí svoje pravidla… a máte před sebou roky, po které si počkáte, až si budete moci koupit vstupenku pro seniory, která vám umožní vidět fotografie toho, co jste mohli vidět v normálním světě „na živo“. Na počátku toho budou nenávisti, msty a závisti třeba i jediného muže (a jeho party; a jeho protektorů).

„Nenávist jistě nechyběla ani v předválečném světě, nyní však začala všude hrát ve veřejných záležitostech ústřední roli, takže politická scéna v domněle klidných dvacátých letech na sebe vzala podobu nečestné a podivné atmosféry strindbergovské rodinné hádky. Celkový rozklad politického života neilustruje asi lépe nic než tato vágní nenávist, prostupující všechny a všechno...“ Jak aktuální slova Hannah Arendtové.

A povšimněme si, kterak mnozí politici začínají lovit ve vodě, Zemanem zkalené, ba ji pomáhají kalit. Od Babiše k Haškovi. Zeman jim ukázal cestu k „duši lidu“. Obávám se, že ta je temnější, než jsem si ve své otevřené prostotě myslel. Že zdejší vztah ke kritickému myšlení, osobní odpovědnosti a hlavně ke svobodě je poněkud rozostřený. Připomínám si slova Johna Lennona: „Říkáš: miluji déšť, když však prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš: miluji slunce, když však svítí, jdeš se schovat do stínu.“

Tak nějak, zdá se mi, veřejnost u nás nahlíží na svobodu. Tvrdí, že ji miluje, ale, jak může, schová se před ní. A připomínám si, že beatl-rozumbrada dodal: „Mám strach, že mi jednoho dne řekneš: miluji tě.“ To obava ze zmanipulovaného lidu se stává osobní. Nesu si v kapse seniorskou vstupenku a cítím úzkost, vytvořenou z prožité minulosti.

„To jsou paradoxy,“ Václave Havle, že? Od roku 1989 jsem nikdy nebyl vaším bezmezným obdivovatelem (do té doby tajně a zbaběle ano), ale nějak mě to nutí přečíst si znovu Moc bezmocných.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy