Miloš Zeman před časem prohlašoval, že lid je ze značné části blb, a proto mu referendum coby silná politická hůl do rukou nepatří. Nyní říká, že lid je mudrc, a proto by bylo prozíravé vložit do jeho paží berlu přímého rozhodování.

Mluvčí Ovčáček ten zvrat vysvětluje notoricky známým Churchillovým výrokem, že jen hlupák nikdy nemění svůj názor. Zdá se mi to být poněkud vachrlatá výmluva. Pravda, člověk mění své postoje během života a pod tlakem zkušeností, ovšem aby dospělý (a tedy předpokládám, že i osobnostně vyrovnaný a ucelený) tvor zcela obrátil svůj názor na intelektuální a mravní úroveň svého národa -- a potažmo tedy i svých voličů -- je přinejmenším podivné. Přesto však, milí přátelé, veselme se: ještě před třiadvaceti lety jsme byli v očích neomylného Miloše Zemana nesvéprávnými idioty, nyní dostalo se nám od něj pomazání mentálních výsostně způsobilých.

Hrad argumentuje, že se za to čtvrtstoletí od jednoho Zemanova projevu k druhému změnilo myšlení a chování občanstva. Intelektuálně se ovšem Češi, Moravané a Slezané změnili sotva. Gaussova křivka platí pořád, intelekt tak velké skupiny zůstává více méně stejný, průměrní a podprůměrní značně převažují nad nadprůměrnými. Což je přirozené a nedá se s tím nic dělat. Navíc: ohledáme-li znaky všeobecné „politické nálady“, skutečně možná k nějakým proměnám tužeb veřejnosti došlo. Spíše ale směřují od hromadného opojení svobodou a touhou „zkusit si demokracii“ k retardaci těchto instinktů a návratem k potřebě vlády silnější ruky. Jsme ochotni obětovat svobodu a demokracii za pořádek a klid. Což není právě správná atmosféra pro lidové hlasování. Mohlo by se vrátit něco, čeho bychom se znovu těžko zbavovali.

Je ovšem otázka, zda právě tento (ne-li všeobecný, pak alespoň velmi rozšířený) požadavek návratu k autoritativnímu řízení společnosti Zemanovi nevyhovuje. Třeba se Miloš Zeman, demokrat z 90. let, změnil v současného Zemana-autoritáře. To, že volá po referendu, není ničím, co by s tím bylo v rozporu; historie zná případy, kdy se pretendenti direktivního vůdcovství opírali tzv. o veřejné mínění a lámali demokratické mechanismy právě pákami přímé demokracie. Kolikrát lid s radostí a nadšením zlikvidoval lidovládu. Třeba to v Miloši Zemanovi bylo už tehdy, těsně po 17. listopadu 1989 (a samozřejmě i před ním), ostatně kdo dokáže dešifrovat tajuplnou kombinaci, kterou se tenkrát on sám definoval – liberál japonského typu. Mnozí však tvrdí, že se změnil.

Pokud tomu tak je, myslím, že to nebyla proměna z vášnivého demokrata v osamělce, opovrhujícího všemi a nevěřícího nikomu, ve vládce-autokrata-mstitele, který nezapomíná ublížení, jichž se na něm kde kdo dopustil (i nedopustil). V citově vyprázdněného tvora, který pro vlastní pobavení rozsypává hejnu obdivovatelů obhroublé a mnohdy ne příliš vtipné „bonmoty“. Domnívám se, že se nezměnila podstata fenoménu Miloš Zeman, ale pouze jeho rozhodnutí, jakou použije cestu, aby dospěl tam, kam si myslí, že patří. Na sám vrchol. Absolutní. Nikým neomezovaný a nejlépe a nejraději o všem rozhodující. Tam, co Zeman sám s oblibou definuje až nietzschovsky: „Stát sám na vrcholu hory, kde je zima, kde fouká vítr a kde jste zoufale sám.“ Důležité je ovšem ono: „Na vrcholu“ a „Sám“. Mimochodem, jsem přesvědčen, že značná část zdejšího obyvatelstva by takovými pravomocemi Zemana ráda vybavila.

Ale vraťme se k tomu, proč a jak se proměnil způsob Zemanovy politiky i politikářství. Proč dnešní Miloš Zeman už není Milošem Zemanem z doby před pětadvaceti lety. Pro vysvětlení sáhněme ke klasikovi, jak už se tak činívá. Přímo k Williamu Shakespearovi. Ve své hře Coriolanus (mimochodem dramatem s historickými kořeny) charakterizuje „labuť avonská“ mínění a chování lidu velmi nešetrně.

Ve scéně 3. druhého jednání hovoří občané o hrdinovi Coriolanovi, zachránci Říma, takto:

„Zachoval se opravdu moc statečně a každý poctivý člověk mu ten hlas musí dát.“ či „Ať je konzulem. Ať mu štěstí nebe přeje a z něho je opravdový přítel lidu!“ a všichni volají: „Správně! Ať žije nový konzul! Ať žije nový konzul!“

O chvíli později, po propagandistické masáži od dvou tribunů lidu, Sicinia a Bruta, titíž ovšem mluví jinak:

„Jmenován ještě není. Můžem to vzít zpátky.“ A: „Odmítnem ho. Seženu pět set hlasů proti němu.“

Lid Říma rozhodne, že hrdinský, leč arogantní a občanstva si nevážící hrdina Coriolanus má smůlu. Nebude konzulem. Potáhne z Říma. Do vyhnanství. A to má ještě kliku, že při obraně římských zájmů projevil mnohokrát neuvěřitelnou statečnost. Jen proto se lid smiluje a Coriolana nečeká trest zrádců: svržení z Tarpejské skály.

Jenomže přichází další obrat, Řím je ohrožen nebezpečným kmenem Volsků, k nimž se Coriolanus ze msty a kvůli ponížení přidal. A hleďme, co na to vystrašení občané obleženého města ve IV. jednání, 6. scéně:

„Já jsem litoval, že jsme ho vyhnali.“ K tomu další: „Já taky.“ A aby toho nebylo dost, vykřikuje třetí: „Já zrovna tak. A po pravdě řečeno, bylo nás takových dost a dost. Udělali jsme to sice pro dobro věci, ale i když jsme s jeho vyhnáním souhlasili, nikdo z nás to tak vlastně nechtěl.“

Upřímně: vložili byste takovému lidu do jeho umatlaných, nepoctivých, roztřesených rukou nezvratný soud referenda?

Ale taky bez obalu: dali byste takovým korouhvičkám právo přímé volby prezidenta?

Prosím, tyto soudy o občanech nejsou ničím jiným než interpretací textu, který, jak už řečeno, napsal před zhruba čtyři sta deseti lety William Shakespeare ve svém dramatu Coriolanus. Ale proč s tím divadlem, navíc skoro nehratelným, jak mnohé inscenace prokázaly, tady otravuji?

Je to pro Miloše Zemana nejoblíbenější Shakespearova hra. Četl jsem toto jeho vyznání v rozhovorech s ním několikrát. Dobře si to pamatuji. Nevím, pravda, zda to bylo takhle vlevo dole, ale jsem si jist. Myslím, že případný soud bych neprohrál.

Jsem přesvědčen, že Zemanova obliba této klasikovy tragédie, či spíše politologické eseje, vysvětluje mnohé. Miloš Zeman obdivoval a asi obdivuje Coriolana. Co víc, ztotožňuje se s ním. Je to postava vskutku heroická. Drží se zásady: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“ A jde-li do tuhého, vyřídí to množství sám, byť za cenu těžkých poranění. S jizvami se ovšem nechlubí. Na odměny nečeká.

Coriolanus ale, jak už naznačeno, vlastní podstatnou vadu, pro politika vražednou: je arogantní; opovrhuje řadovými občany; dle jeho názoru zbabělým stádem bez názoru, ochotným připojit se ke každému, kdo promluví k jeho nízkosti, kdo mu naslibuje, kdo mu podleze. A kdyby si to Coriolanus jenom potichu pokrytecky myslel. On svůj úsudek navíc i veřejně vyhlašuje. Jemu pro klid duše a svědomí stačí uznání od elity. Od lidí, které sám z nějakých důvodů respektuje, ba je jim přítelem.

Možná se Miloš Zeman cítí být Coriolanem. Tato úvaha se při podrobném sledování dikce jeho politické kariéry a chování nabízí. Jenomže nepřesvědčil příliš o tom, že by s římským hrdinou sdílel mnohé jeho až nadlidské vlastnosti, pro nás obyčejné smrtelníky nedosažitelné. Ono opovržení mužem a ženou z ulice má však dozajista stejné. Ostatně o tom svědčí i jeho někdejší vystoupení k referendu.

Zádrhel byl ovšem v tom, že se nestal miláčkem elit. Alespoň ti, o nichž byl přesvědčen, že do této „nadtřídy“ patří, ho nepřijali jako kamaráda. A už vůbec ho neobdivovali jako římští patricijové Coriolana, neholdovali mu, rozhodně ne tolik, jak si Zeman myslel, že si zaslouží a jak že se to patří.

Tehdy se rozhodl, že změní názor. Není přece hlupák. Když ho elita nepřijala jako svého Coriolana, s nímž se on ztotožňuje, stane se Coriolanem těch druhých, kterými vždy opovrhoval, občanů, veřejného mínění. Těch nevzdělaných, více méně hloupých, vrtošivých, bez pevného názoru, neušlechtilých atd. apod.; znovu si stačí přečíst jeho pohrdavé odmítnutí referenda v roce 1992.

Nemyslete si, on nás tak pořád vnímá, ale neříká to. Pragmaticky převrátil Coriolana z nohou na hlavu a na rozdíl od toho Shakespearova definitivně triumfuje. Zajistil si tímto kotrmelcem celoživotní lidovou pouliční podporu. Proto nyní volá po přímé volbě. Proto fedruje referendum. Proto křičí proti uprchlíkům. Proto žádá o snížení věku trestnosti. Myslím, že je schopen časem podpořit obnovení trestu smrti. Lid si to přece přeje.

Říká, co chce slyšet veřejné mínění. Začasté dokonce to, co chce slyšet ulice. Jeho postoje jsou veřejným míněním (tím, o němž řekl Karel Čapek, že je ještě horší než vlastní mínění) utvářeny, přizpůsobuje se jim. A naopak: utváří a přizpůsobuje sobě. A to, prosím, Miloš Zeman kdysi řekl: „Dokonce bych kacířsky prohlásil, že Coriolanus je Shakespearova nejsilnější hra. Pojednává o člověku, který se odmítá podbízet.“

On sám o mnohém z toho, co vyhlašuje, domnívám se, byť do hlavy mu nevidím, není přesvědčen. Ale proč by to neřekl, když prostřednictvím takových prohlášení vítězí a zvítězí. Nakonec všechny, kteří ho nepřijali do své kavárny, zadupe do země. Bude vítěz.

Ovšem ten vítěz, to nebude Coriolanus, Miloši Zemane. Toho jste cestou opustil. Vytrousil. Zapřel. Prokázal jste pouze to, že vám chybí jeho skvostné a výsostné vlastnosti. Že nejste jako on ochoten obětovat sebe pro vlast, ale spíše vlast obětovat pro sebe. Máte s Coriolanem společné jenom to opovržení lidmi.

Možná si dokonce s úsměškem sobě vlastním v soukromí říkáte v rytmu svého prastarého bonmotu: „Šedesát procent národa, které podporují někoho, jenž byl několikrát soudem uznán lhářem, musí být objektivně samo lháři.“ A to si možná o svých příznivcích myslíte.

A pak se tomu zasmějete nahlas. Právě tak jako tomu, co jste říkal o referendu tehdy a nyní. Nejste přece hlupák. Jste Coriolanus. Byť jen sám pro sebe a na hlavě stojící.