Na Rudém náměstí v Moskvě oslavili jedenasedmdesáté výročí Vítězství. I my jsme si výročí porážky Hitlerova Německa a našeho osvobození připomněli.

Jsou ale i jiná jubilea, nejen to oslavované imperiálním maršem před Putinem či Milošem Zemanem na ruském velvyslanectví nebo Michalem Haškem mystickým vlčím obřadem.

Kupříkladu teď nedávno proběhlo jedno, dokonce půlkulaté, jehož si vlastně nikdo ani nevšiml. Před šedesáti pěti lety, přesně 7. dubna 1951, zemřel Sergej Nikolajevič Vojcechovský. Na „tuberkulózu a sešlost věkem“, což byla nejčastější lékařská zpráva o úmrtí lidí v koncentračních táborech. Ten koncentrák, v němž zahynul Vojcechovský, se jmenoval Ozerlag: Jezerní nápravně výchovný tábor. Uzavřený tábor se zvláštním režimem. Ten „zvláštní režim“ byl nejspíš příčinou Vojcechovského „tuberkulózy a sešlosti věkem“. Byl součástí „systému gulag“. Alexandr Solženicyn ono „souostroví“ popsal výstižně.

Podrobnosti o Sergeji Nikolajeviči Vojcechovském si můžete přečíst leckde. Kupříkladu na Wikipedii, ale hlavně v knize Vladimíra Bystrova Osud generála. Nebudu tím tady zatěžovat. Jen v krátkosti: v 1. světové válce vedl Vojcechovský československý legion v Rusku, s legionáři zůstal i později a nakonec odešel do Československa. Zde získal občanství a v roce 1929 hodnost armádního generála. Abychom nezapomněli: v období mnichovské krize proslul odporem ke kapitulaci a výrokem. „O hranicích se nediskutuje. Hranice se brání.“ Během německé okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa.

A přichází další výročí, s Vojcechovským spojené. Ne sice půlkulaté, už vůbec ne kulaté, ale o to víc smutné a ostudné.

12. května 1945 Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského, československého(!) občana, československého(!) armádního generála zatklo na československém(!) území sovětské komando Smerš (Směrt špionam!) a zavleklo jej do Sovětského svazu. Tam ho utrápili v koncentračním táboře.

Nebyl sám. Bylo mnoho takových československých občanů ruského původu, kteří k nám po říjnové revoluci uprchli před rudým terorem a které si NKVD „vyzvedla“ hned po osvobození v květnu 1945. Je ostudou prezidenta Beneše a naší vlády, že své občany nebránila.

Českoslovenští představitelé sice cosi zakňourali, ale jinak byli Stalinem a jeho pochopy jakoby ochrnuti. Nechali zástupce „rudého gestapa“ řádit ve své, prý „osvobozené“ a tudíž, předpokládal bych, „svobodné“ zemi, a nevzepřeli se.

Pojem Osvobození se při vzpomínce na Vojcechovského a další unesené a umučené československé Rusy začíná bortit. Stejně tak, jako to, co se nazývá „národní hrdostí“, „národním uvědoměním“ a zejména „státní suverenitou“. Jako by to všechno hned po 9. květnu – jak už řečeno, únos Vojcechovského proběhl sedmdesát dvě hodiny (!) po „dni šeříků“ – naznačovalo, že na podobné pojmy můžeme jako země zapomenout. Termín „vlast“ v těchto souvislostech raději nepoužívejme, ve spojení naší země se Sovětským svazem to zní jako sprosté slovo.

Přispívají k tomu další skutečnosti: v lednu 1945 vzniklo při armádním sboru v SSSR tzv. Obranné zpravodajství. Požádal o to (rozkázal to) sovětský generál Lev Zacharovič Mechlis, jedna ze Stalinových „pravých rukou“. Měl v záležitostech, které dostalo OBZ na starost, velkou praxi. Za jeho nehty zůstalo mnoho krve sovětských lidí, popravených a umučených při všemožných sovětských „nocích dlouhých nožů“.

OBZ vzniklo a fungovalo mimo rozhodovací vliv československých státních orgánů, od prezidenta Beneše až po parlament. Jeho velitelem se stal agent NKVD a zločinec Bedřich Reicin a jeho zástupcem dobře známá „celebrita“ nedávných let Karel Vaš. Také ty de facto určil „carský ukaz“ Sovětů a samozřejmě politická, ideologická i špionážní filiálka Kremlu – KSČ.

Jako z písničky o zkratkách: z „československého“ OBZ stala organizace, operující sice v ČSR, ale zcela podřízená SSSR. Reicinovci si „vyskočili“ tak vysoko, že nasadili štěnice i ministru Ludvíku Svobodovi a ten nad tím jenom bezmocně lamentoval. OBZ plnilo po válce rozkazy sovětských tajných služeb coby jim podřízená složka, předávalo jim informace o našich politických představitelích a sloužilo Kremlu až po poddanství vlastního státu. Také cítíte, že to „osvobození“ se významově jaksi vehementně cpe do zpochybňujících uvozovek?

V roce 1943 byla uzavřena spojenecká smlouva se SSSR. Byla to v mezinárodní politice jakási Benešova „partyzánština“. Ale budiž – trpěl hlubokým mnichovským komplexem, panickou hrůzou z exhumace velmocenského nacistického Německa a z toho se vytvořil jakýsi „otrocký syndrom“ vůči Stalinovi, v němž nacházel jakoby jedinou jistotu a oporu. Asi i proto mu nevadilo flagrantní porušení onoho paktu, jímž bezesporu bylo odtržení Podkarpatské Rusi od Československa a její připojení k SSSR. Československo-sovětská (či říkejme spíše podle vztahu nadřízenosti a podřízenosti sovětsko-československá) smlouva totiž hovořila o zachování našich předmnichovských(!) hranic.

Začalo to hned během „osvobození“ Podkarpatské Rusi: tamní stále ještě českoslovenští občané byli verbováni do Rudé armády. Samozřejmě tak činili se zanícením a dobrovolně. Později vznikly na území tehdy pořád našeho státu všelijaké organizace, které měly jediný program: připojení k SSSR. Rusíni k této své budoucnosti údajně přistupovali s vášnivým prosovětským entuziasmem. Pak se na Podkarpatské Rusi ustavila samostatná komunistická organizace: vše zpečetěno! 29. června se osvobozené Československo zřeklo oblasti ve prospěch Moskvy. 120 000 podkarpatských občanů okamžitě migrovalo do Československa. Inu, neutuchají lidové nadšení z připojení k zemi, kde zítra už znamená včera!

Beneš a československá politická „elita“ jenom bezmocně přikyvovali. Vděk za „osvobození“ nebo rezignace porobených? Zajímavost: v roce sovětské anexe Podkarpatské Rusi bylo tiskovou normou Ministerstva vnitra zakázáno používat v tisku název „Podkarpatská Rus“. Svoboda slova v osvobozené zemi! Ostatně stejně bylo zakázáno psát o mnohých nedobrých činech rudoarmějců. Pozoruhodné je, že o lumpárnách Američanů se referovat smělo.

Příkladů, jako je únos a umučení Vojcechovského, existence místních tajných organizací, přímo řízených z Moskvy, odtržení části území v rozporu s ustanoveními smlouvy by se našlo mnohem víc. Jako byste luštili křížovku. Tajenka vychází velmi jednoznačně: nebyli jsme osvobozenou zemí, ale kořistí. A bohužel jsme jedovatému moskevskému hadovi lezli jako uhranutá bílá myš do chřtánu až příliš dobrovolně.

Však i dnes. Naši představitelé tančí s Rusy, ba i s ruskými vlky tance osvobození a na generála Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského si nevzpomněl nikdo z nich. Nejspíš ho neznají. Nebo nechtějí znát. Obojí trochu straší. Abychom se znovu nestali kořistí a nevítali to jako osvobození. Máme v tom praxi.