Necítím se práv hodnotit, kdo je lepší politik: zda Miloš Zeman nebo Angela Merkelová. Už vůbec nebudu posuzovat, kdo z nich je lepší člověk. Rozhodně si však dovolím tvrdit, že jejich pohled na politiku a nejspíš i jejich životní filozofie jsou diametrálně odlišné. Alespoň takto z venku to tak vyhlíží.

Zajímavé tedy je, že oba se v současnosti sešli na žebříčku popularity ve svých zemích na totožném čísle: podporuje je 59 % obyvatel.

Ponechme stranou, že to za pár týdnů, ba dní, může být zcela jinak. Veřejné mínění je vrtkavé a staví na vratkých základech. „…je ještě jiný druh „veřejného mínění“, vůči kterému my všichni jsme bezbranní (…) putuje od úst k ústům; (…) vymyká se veškeré kontrole a vší odpovědnosti. Toto veřejné mínění zasedá u stolu v hospodě nebo ve společnosti, sděluje polohlasem nebo „mezi námi“, a jak se zdá, nezná mezí ve své bídnosti, omezenosti a nelidské špíně.“ Napsal Karel Čapek. S jeho názory na tzv. hlas lidu dovolím si velmi souznít.

Dodejme, že Čapkovy doby byly v tomto směru v porovnání se současností až idylické. Dnes nutno přičíst k vyjadřovatelům tohoto „veřejného mínění“ ještě „velkého hybatele“ – internet. Ten dává „bídnosti, omezenosti a nelidské špíně“ často příznak oficiálnosti. Navíc jeho bodce pronikly v podobě tzv. kontaktních pořadů i do médií a pak místo polohlasem řve nahlas, že má „svoje zdroje“, jako onehdá ona paní v pořadu Máte slovo. „Její zdroje“ jí sdělily více, než vědí sami Němci o tamním chování imigrantů. Netřeba dodávat, že relevantnost těchto informací byla na úrovni blahé paměti agentury JPP: „Jedna Paní Povídala“.

Nicméně srovnáme-li oblibu tak rozdílných typů, jako je Merkelová a Zeman, nutně musíme dojít k závěru, že veřejnost v Německu a u nás jsou dvě zcela rozdílné proměnné. Že Němci a my myslíme a vnímáme značně jinak.

Nevím, co si o tom myslí Němci, domnívám se, že nic, právě tak jako o Zemanovi. Od značné části zdejšího veřejného mínění bych očekával, že si pomyslí: „Němci jsou prostě blbější. To my o nich víme dávno. Tak jako víme, že Zeman je lepší. To se nedá vůbec srovnávat.“ Zemanovi „ultras“ pak dodají, že všechny ty průzkumy jsou stejně zmanipulované. V Německu v prospěch Merkelové. U nás v neprospěch Zemana. A podpoří to notoricky opakovaným citátem z Churchilla, který je ovšem o statistice, což je cosi dost jiného.

(Rád bych podotkl, že nepociťuji jistoty z výsledků průzkumů veřejného mínění, zejména těch rychlých, aktuálních, reagujících na okamžité situace. Dle mého názoru to ovšem není způsobeno jejich tendenčností, či dokonce úplatností jejich autorů, ale spíše zmateností jejich objektu – samotného veřejného mínění. To je masírováno v neuvěřitelné rychlosti impulsy až divoce odlišnými. Snadno se tedy bleskově mění či posunuje a metody průzkumů asi rychlostně nestačí. Klopýtají za míněním tu ve větším, tu v menším odstupu. Nicméně to se nevztahuje na průzkumy dlouhodobé, hlubší, méně „pop“, řekl bych.)

V každém případě je ovšem rozdílnost pohledů na svět v Německu a u nás nesporná. Dosvědčuje to prakticky totožná veřejná podpora značně (ne-li zcela) rozdílných dvou osob: Zeman a Merkelová, jak už řečeno, mají dozajista výrazně se rozcházející politické metody; a také nejspíš vyznávají neslučitelné životní hodnoty.

Taková odlišnost ovšem provází současný svět až dramaticky. Nepatrný rozdíl v rakouské prezidentské volbě při zcela odlišných koncepcích i osobnostech kandidátů. Stejně tak až krvavý řez Británií při „brexitu“. Prognózy, naznačující podobné dělení společnosti v mnoha zemích nejen Evropy, ale i světa. Počkejme si se zájmem, co se bude dít s americkými prezidentskými volbami.

O rozpolcenosti společnosti svědčí i to, že výsledky řešil v řadě případů soud. Kupříkladu už v roce 2000 v USA po těsném výsledku na Floridě. U nás při přímé prezidentské volbě, kdy uznal, že Miloš Zeman několikrát závažně lhal (ale ne tak závažně, aby to podle mínění soudu ovlivnilo výsledek). V Rakousku byli soudci méně političtí, více „soudcovštější“: volení se bude opakovat.

„Demokracie je diskuse,“ řekl Tomáš Garrigue Masaryk. Zlaté oči, které to v současnosti viděly. Už několik studií prokázalo, že dvě názorově rozdílné skupiny po vzájemné diskusi naprosto nezměnily svoje postoje. Ani o píď. Každé straně bylo jasno: „My máme pravdu! Oni v žádném případě!“. Tak tomu je i ve společnosti. Diskuse ztrácí hodnotu, protože jsme tak zaťatí, že se navzájem nepřesvědčíme. Ba ani nepřinutíme k zamyšlení, zda ten druhý přece jenom v něčem neargumentuje fakticky. Někdy to dostává až groteskní podobu. Řeknete: 2. světová válka skutečně nezapočala 22. června 1941 a neskončila 9. května 1945 a nebyla jenom „první“ a „druhá“ fronta, ale bylo jich víc. V diskusi se dozvíte, že jste ahistorický. Co je pak historické? Nevím.

Těsné volební výsledky či nepřesvědčivé skóre měření sil v referendu potom vyvolávají nejen zmatky, ale posilují i vzájemnou nevraživost. „Vítězové“ se snaží prosadit za každou cenu a zahnat „poražené“ do úzkých, ba někdy až na okraj společnosti“, (jako by byla přijímána bolševické terminologie – „bývalí lidé“; kupříkladu „pražské kavárně“ či „pravdoláskařům“ je mnohými přikládán tento přídech). A to přesto, že je to značná část populace. „Majitelé více hlasů“ jsou přesvědčeni, že „triumf“, byť o vlásek, je jakousi svatostí, která je nedotknutelná a zavazuje ty „druhé“, aby drželi hubu a krok. Jako by se už nic nemohlo změnit. Přišla posvěcená pravda v podobě vítězných pár procent. A toto „zlaté tele“ jsou přece teď všichni povinni bez pochybností vzývat.

„Poražení“ tvrdí, že vlastně o žádnou porážku nejde, že došlo k jakémusi „nedopatření“. Že kdyby nepršelo (nesvítilo sluníčko) dopadlo by to opačně. V horším případě halasí, že se jedná o podvod.

Vzájemný nesouhlas se proměňuje ve špatně zvladatelnou antipatii a ta časem v nenávist. Jestliže zainteresovaní politici potom začnou používat tyto animozity ve svůj prospěch, coby motor svého mocenského tažení, tzv. přilévají oleje do ohně, cejchují své „nepřátele“, všelijak je urážejí a ponižují, aniž by jim dali šanci rovnocenně se bránit, je ve veřejném prostoru takříkajíc „sloveno“.

Sotva říci, že by se mnozí drželi prastaré modlitby bojovníka: „Dopřej mi, pane, abych na cestě, která jde životem, měl odvahu riskovat a udeřit. Zvítězím-li, aby se tak stalo po právu a aby moje čest a víra se udržely vysoko. Mám-li prohrát, dej mi tolik síly, abych postál u cesty a pozdravil vítěze, až půjde kolem.“

O tom, jak chápání demokracie u nás kulhá, svědčí například výrok Andreje Babiše, že pokud by ve volbách prohrál, odešel by z politiky, protože opozice ho nebaví. V zemi, která vnímá demokracii jako politickou soutěž, by asi mnoho ztratil. U nás to občanům vadí stejně jako když poté, co se dostal do úzkých kvůli dotacím od EU, Babiš si povolal do Čapího hnízda Miloše Zemana a děti z Klokánku, kterým věnoval milión. Demokrat řekne, že to je chucpe. Český volič jenom okázale zívne a dál baští kostelecké uzeniny a volí Agrofert.

Svět je rozdělen podle divných křivek. Zdá se, jako by pomalu mizel rozum a logika, pokora a ochota naslouchat. Vítězí emoce, obsahující staré resentimenty.

Americký behaviorální ekonom a psycholog izraelského původu, profesor Dan Ariely: „My všichni - a tím myslím vy, já, firmy i politici - musíme stále zpochybňovat svou intuici. Když budeme vždy dělat, co nám říká hlas srdce, selský rozum nebo prostě zvyk, budeme opakovat pořád ty samé chyby.”

Věru nevím, jaká prastará bušení srdcí, unavené selské mudrování či obludné zvyky způsobují ony vypjaté spory a volební výsledky, které skoro vyžadují prodloužení politických utkání či střely ze značky pokutového kopu tam, v zemích zaběhnutých demokracií a svobody. Možná přejedenost (slušně řečeno) či co. V každém případě při bližším ohledání zjistíme, že ne první pohled problémy, podobné těm našim, mají zcela jiné, často až protikladné rysy, zdůvodnění, vyjadřují jiné postoje k odlišným situacím: imigrantský argument při „brexitu“ vyjadřoval v mnohém jinou imigraci, než jaká vyvolává paniku u nás. A také měl jiná zdůvodnění.

Sotva to zkoumat, je-li nám svět oněch „starých“ demokracií mentálně i prakticky tolik vzdálen. Ovšem u nás mám hluboké podezření, že bychom prazvláštní putování místních srdcí mohli nazvat „cestou tam a zase zpátky“.

Řečený Ariely před časem realizoval v Německu pozoruhodný experiment. Jeho podrobnosti si můžete snadno vyhledat. Obsáhle o něm píše například Martin Weiss v Echu24.

Výsledky pokusu jsou vcelku nezpochybnitelné. Říkají, že obyvatelé bývalé NDR podvádějí dvakrát více než občané někdejší NSR. Prostě jdou za hlasem svého bývalého srdce a dělají znovu staré chyby. Chyby jsou horší zločinu, to říkal už politický a politologický klasik Charles Maurice de Talleyrand-Perigord. Naštěstí pro Německo je tam lidí, postižených režimem, který nutil k chronickému podvádění coby nástroji přežití, méně než těch druhých, kteří žili ve svobodné společnosti.

Možná to tak nějak mimochodem vysvětluje i oněch stejných 59 % pro Merkelovou a pro Zemana.