Konec regenerace, rok první, osmašedesátý, 21. srpen

20. 08. 2016 | 08:00
Přečteno 14602 krát
20. srpna 1968 jsme seděli s kamarády v žižkovské vinárně Pod viechou. Byla proslulá tím, že se v ní konal jeden z prvních zdejších striptýzů, výdobytků uvolnění v druhé polovině šedesátých let. Strana s vedoucí úlohou přestala být tolik prudérní, jak bylo dlouholetým zvykem.

Ten večer nebyl ale striptýzový; jen jsme cucali víno. Měli jsme dost hluboko do kapsy, abychom si mohli dovolit vyhazovat peníze za vstupenky na obnažující se dámy. Svlékali jsme proto politiku. To tehdy dělal více méně každý.

„Rusové sem vletí,“ řekl jsem. A pak jsem dodal argumenty, s nimiž vás později v tomto článku seznámím. Mirek Kůla si odfrkl a nazval mě politickým dobrodruhem.

Telefonoval mi pak vlastně za chvíli, v hodině mezi vlkem a psem, někdy kolem třetí ráno, a řekl: „Omlouvám se ti. Rusové nás přepadli.“ A slyšel jsem kdesi na nebi vlkodlaky. „Na břehu řeky roste tráva ostřice/ Prý přišli včas, však vtrhli jako vichřice/ Nad tichou zemí/ vrčí netopýři/ a národ němý/ tlučou oficíři…“

Pak jsme šli roznášet mimořádné vydání Rudého práva. Viděl jsem všechno. Včetně zavražděného kluka u rozhlasu. A okrvavělé československé vlajky.

Však více než krve na ní bylo plivanců a lejn. Protože Kreml nás tehdy poplival a zahnojil. Ostatně taková je odvěká ruská obvyklost v jednání s těmi, o nichž si myslí, že jsou jejich poddanými. Což jsme v moskevských očích byli; od roku 1945, ba možná už od osudové Benešovy smlouvy z třiačtyřicátého.

Proto byla ta hanebná okupace vlastně z carské pozice ospravedlnitelná. Stále přežívající mýtus pražského jara coby regenerace socialistické, ba komunistické myšlenky, je pouze jakousi naivně věroučnou bájí. Mohou si ji vyprávět staří eurokomunističtí zbrojnoši při vzpomínkách na svou hrdinskou minulost. Právě tak ovšem výklad některých „pravicových“ mudrlantů, že osmašedesátý byl jen jakousi šarvátkou mezi komunistickými bojůvkami, je omezený a primitivní.

Tehdy totiž nešlo o regeneraci socialismu. To byla jenom svrchní hladina. Pod ní se hnal jiný, dravější a prudší proud: regenerace svobody. Pravda, v průzkumech se ukazovalo, že lidé si neumí představit jiné zřízení než socialistické. To ostatně zaznělo i v roce 1989. Vysvětlení je jednoznačné: dny, měsíce a roky brutálního vymývání mozků historickým determinismem. Leitmotiv, povinná, neměnná myšlenka: socialismus a následující komunismus jsou vrcholem dějin, nutným a nezvratným, zákonitým cílem veškerého lidského konání a snažení. Zákon zákonitější než Desatero. Jedna ze základních pouček marxismu-leninismu: určujícím měřítkem je společenská praxe, byla sice hlásána, ale nerespektována. Protože při zcela zběžném ohledání by byli komunističtí teoretici nuceni uznat, že v praxi selhali. Výsledkem jejich snažení byl orwellovský režim, rekrutující fízlování, vraždění, mučení, omezování či vlastně likvidaci svobody, slepou poslušnost, povinný optimismus, stádnost, „rovnost“ dle hesla: všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější… To všechno vyjadřované jakýmsi odpudivým newspeakem z přízračného románu 1984 či pomocí ptydepe z absurdního Vyrozumění Václava Havla.

Jenomže přes všechno to „věčné politické školení mužstva“ v lidech potřeba svobody zůstávala. Snad je to tak od Boha či od přírody dáno. A v roce 1968 se začala ta vášeň po svobodě drát na povrch. Ano, zpočátku to byl kabinetní souboj dvou gangů v ÚV KSČ. Jenomže „věrchuška“ se obrátila k členům s potřebou podpory. A skrze tento a mnohé další kanály pronikl pohyb do veřejnosti. A najednou to pohnutí přestalo být komunistické. Článek 4 ústavy o vedoucí úloze KSČ sice existoval, ale kde už ta vedoucí úloha byla. Najednou se ukázalo, jak jsou komunisté neschopní. Jako zchromlí koně se belhali za vozem společenského vzepjetí. Snaha vytvořit, legitimizovat a legalizovat sociální demokracii. Ambice Klubu angažovaných nestraníků stát se plnohodnotným politickým subjektem. Po témž toužil i Klub 231, sdružení, v němž byli zorganizováni bývalí političtí vězni. Byla zrušena cenzura. Rehabilitace přestaly být pouze problémem vraždění komunistů komunisty, ale společnost chtěla revizi umučení Milady Horákové a dalších „jinopratajních“ či „bezpartijních“. Začala se vyšetřovat kauza Jana Masaryka. Šlo vcelku bez křišťálové koule věštit, že dříve či později (ale spíše dříve) dojde i na tu vedoucí úlohu Moskvou vyvolených vůdců země. Že občané budou masověji volat po politické pluralitě. A od ní pak je jenom slepičí krok k pluralitě ekonomické. Neboť ekonomika zákonitě neurčuje politiku, jak tvrdili jednodušší Marxovi vykladači či jak je přesvědčen Václav Klaus. Není to v pravém smyslu slova exaktní věda. Je často určována politickými poryvy a rozhodnutími. Pro toto tvrzení není nutno být nějak velkým vědátorem. Stačí si přečíst seriózní učebnici dějepisu.

Ostatně před létem 1968 se už začaly objevovat první náznaky soukromého podnikání. Zatím bylo malé, na koleně, příštipkářsky ševcovské, žádný Baťa. Ale byl to začátek. Časem by se začala hroutit i kolektivistická centrálně řízená ekonomika. Ostatně ona ke kolapsu už delší čas neměla daleko. Příznačná je věta z projevu generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného: „Maso bude!“ z období před osmašedesátým. V červenci 1963 byly vyhlášeny čtvrtky coby bezmasé dny. Kdekoliv ve veřejném stravování jste v ten „postní den socialismu“ nedostali ani špejli z jitrnice.

Lidé také v tom bájném roce 1968 a těsně před ním začali vyjíždět za hranice směrem na Západ. Mohli konfrontovat skutečnosti, srovnávat fakta. Pro Československo, od roku 1960 socialistické, to nebylo lichotivé porovnání; v řeznictví dvě štangle jednoho druhu salámu, sádlo a pár konzerv; spotřební zboží zcela degenerované. A k tomu za každý projev názoru hrozící přísně sankce, včetně věznění či existenční likvidace.

Pokud by pokračoval proces tzv. pražského jara, dříve či později by svoboda nahradila diktátorský monopol jedné strany, uvolnila naše mozky a srdce. Myslím, že československá rekonstrukce, ba ani pád „socialismu“ by Kremlu v zásadě ideologicky nevadil. Ovšem tzv. komunistická myšlenka byla zástěrkou a nástrojem velkoruského imperialismu. Problémem pro Moskvu by bylo osvobození se gubernie, k němuž by nevyhnutelně došlo. Ztráta mocenského, velkoruského, nikoliv marxisticko-leninského vlivu. Protože pak by nejspíš následovalo jakési nové „jaro národů“ I ostatní sovětské satelity by se nadechly. Hrozil by rozvrat koloniálního či guberniálního impéria, nikoliv změna myšlenkového výkladu jednoho jediného učení. To nemohl Kreml připustit. Vždyť vlastně ani ta Komunistická strana Československa nebyla více méně nikdy partají zdejších proletářů, ale jakousi pobočkou, pátou kolonou Moskvy. Na prvním místě pro ni nebyl místní dělník, rolník či pracující inteligent (jak to roztomile klasifikovali), ale bolševický car, Vůdce z Kremlu.

Ať byl v Rusku jakýkoliv režim, od carského, přes komunistický až po Putinův, vždy byl vůči západnímu liberalismu reakční. A vždy to byl „žalář národů“. Byť tak čeští obrozenci označovali vlastně tolerantní Rakousko-Uhersko a k Rusku mnozí vzhlíželi jako k osvoboditeli. Však český „první Evropan“ Karel Havlíček Borovský před Ruskem až usedavě varoval. O tom, že to byl, je a bude „žalář člověka“ snad není pochyb. Pohyboval se od diktatury, totality, k autoritářství a nazpět. Málokdy a jen nakrátko z této linie vybočil. Když chtěl Petr Veliký Rusko po evropsku reformovat, nečinil tak evropsky, ale rusky. Autoritativně. Násilně. Ukazom. Asi to tam jinak nejde.

A tehdy, v roce 1968, hrozilo, že se vytrhneme z burlackého obojku. Že přestaneme táhnout ruskou loď.

A tak přišli. Přece každá píď země, na které kdy stála bota ruského vojáka, je vlastně ruská. Alespoň ideově, rusofilsky, „posle slavjanskich“. A už vůbec to platí pro místa, kde jsou ruských vojáků hroby, řekl nedávno Vladimir Putin.

Ne, v roce 1968 dle mého názoru nešlo o regeneraci socialismu. Chtěli jsme regenerovat svobodu. A ta, jak praxe ukazuje, nemá s ruským pojetím socialismu nic společného. Zdá se, že s ruským pojetím čehokoliv. Tato naše regenerace by byla pro Moskvu příliš drahá.

Nedávno odvysílala ruská státní televize dokument o ruské agresi v osmašedesátém. Zase v něm lhali. Asi to jinak neumějí. Ale je nutno klást si otázku, proč lžou. Že by chtěli vytvořit povědomí, že na tu okupaci měli vlastně právo? Historie se dle Marka Twaina neopakuje, prý se ale rýmuje. Nepřijde totéž, ale má to stejný či alespoň značně podobný konec verše. Což mě při současné politice Kremlu poněkud znepokojuje.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy