„Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč!“ Takhle pěkně vytržený z kontextu a s patřičným výkladem jevil by se výrok milosrdného a mírumilovného Ježíše Krista poněkud krvelačným a bojechtivým. Mohli by jej pozvednout na svůj praporec coby heslo zdejší bojovníci za naše civilizační hodnoty.

Antika, judaismus, křesťanství, to je dle všeho triáda kořenů, z nichž jsme vzrostli. Není se, věru, za co stydět, a myslím, že ovoce takového stromu stojí za to nejen konzumovat, ale i hájit. Nyní tedy před nájezdem muslimských přistěhovalců, říká se, volá, ba už i křičí a řve, jako kupříkladu Vilém Čok ve své nejnovější písni. Prý jejich nátlak by mohl přinést uvadnutí našeho civilizačního stromu, ztrátu jeho plodnosti a konečně definitivní uschnutí. A my přece chceme, aby bylo všechno tak, jak zní z naší nanejvýš hodnotové Knihy. A Bůh řekl: „Ať země zplodí zeleň: byliny nesoucí semeno a různé druhy plodných stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno na zemi!“ Genesis. Starý Zákon. Bible.

Souhlasím, že v tomto nepřehledném a bouřlivém civilizačním stýkání a potýkání bychom měli dbát našich hodnot a pečlivě je chránit; bude-li třeba, pak je i bránit. Připadá mi, pravda, poněkud přízemní, jestliže se obrana těchto hodnot omezuje pouze na dámské zahalování. Byť i já sdílím povrchně sexistický postoj pána, který obsadil a opevnil pražský Hrad: „Já jsem rozhodně proti zahalování žen. Připravili bychom se tak o mnoho krásných zážitků“, burky mi rozhodně ideové a morální žíly netrhají. Zvlášť, když si uvědomuji a v realitě vidím, jak se mnozí místní ohniví obránci našich hodnot a tradic staví kupříkladu ke znásilnění či k domácímu násilí: „Kdyby si o to neříkala…“ či: „Znáte ženské, jak umí člověka vytočit!“ Myslím, že by se nakonec i v tom kamenování nevěrnic s nejradikálnějšími „šárijci“ shodli, zvlášť, jednalo-li by se o vlastní manželky. Stejně tak i co se týče usekávání rukou zlodějům. Poplácali by se islámista a Čech slovanské krve po výkonu takového spravedlivého ortelu bodře po zádech a zvolali: „Allahu Akbar!“ a „Dejž to Pámbu!“

Dopouštím se této nadsázky s vědomím slov velmi význačného sadaře naší civilizace, Aristotela: „Zvyk nalézati ve všem všudy jen směšnou stránku je nejspolehlivějším příznakem duše mělké - neboť směšné leží vždy na povrchu.“ Chtěl bych ovšem takhle mělce otevřít debatu o jednom zvláštním (a dle mého značně hlubokém) rozměru našeho boje za civilizační hodnoty.

Zdejší -- neváhám použít slovo, které nemám rád, ale myslím, že v tomto případě sedí -- čecháčkovské tažení za naše kulturní důležitosti proti islámskému přílivu je pro mne totiž nedůvěryhodné ještě z jednoho nepříliš zaznamenávaného důvodu: pokud nám jde poctivě o naše hodnoty, naši civilizaci, měli bychom je hájit jaksi vcelku, nikoliv „en détail“, nýbrž „en gros“, vždy, za všech okolností, při ohrožení odkudkoliv. Jak si tedy vysvětlit, že jako příslovečný horký brambor zacházíme s čínskými křesťany, kteří u nás žádají azyl. Ve své zemi jsou nenávistně a někdy krutě pronásledováni. Nejde i v tomto případě o naše civilizační hodnoty? O jejich obranu? A to jak z pohledu křesťanského, tak liberálního.

Chceme-li celou šlamastyku tak říkajíc přiblížit „obyčejnému člověku“: nepřichází k nám na rancích jüanů také jiná civilizace, kultura Země středu, navíc jedoucí v tanku postmaoistického bolševismu? V čem je to jiné, než chudí islámští přistěhovalci? Obávám se, že nás tyto hodnoty ohrožují zcela identicky. Nepřijde sem za hromadou peněz hromada Číňanů? Nebudou žádat zprvu výjimky, později zásadní změnu pravidel? Že to zní jako bláznovství? Na průnik ruské kultury a jejích vzorců jste si, přátelé moji, přivykali velice lehce. Byť ne tolik v duchovním rozměru, pak rozhodně v životě praktickém. K čemuž drobná poznámka: jak nahlížet na skutečnost, že český policista, který má hájit naše hodnoty, jenom přihlíží, jak gang čínských grázlů bije místního občana, protože ten nedodržuje „čínská pravidla“? Co vy na to, obránci naší civilizace?

Při pohledu na vstřícnost vůči příchodu jiných kulturních vzorců, než jsou islámské, kupříkladu euroasijského (jak se Rusové stále více a zásadněji etnicky vymezují) či čínského, zdá se mi, že zásadovost českých politických „elit“ je velmi licoměrná. Účelovost a populismus stojí nad ideovostí a mravností. Ale tyto hodnoty česká „práce veřejná“ od poloviny 90. let minulého století postrádá. Jak chtít hodnotovou pevnost od těch, kdož tvořili pokleslou politiku opoziční smlouvy či těch, kdož v ní byli „politicky“ vychováni?

Myslím ovšem, že je mnoho jiných a mnohonásobně důležitějších tradičních hodnot, než je přízemní, nejednotná a zbabělá česká politika. Tyto hodnoty by měly charakterizovat a tvořit naši civilizaci; měli bychom je hájit a hlavně na nich až do příslovečných hrdel a statků trvat. Ať už jsou to hodnoty křesťanské, judaistické, antické; liberální či konzervativní; z pohledu našich mozků a srdcí „po našem“ lidské. Jejich souhrn by měl být součástí naší občanské i člověčí vybavenosti. Obávám se ovšem, že tomu tak není. Nasvědčuje tomu ostatně i úroveň veřejné debaty o těchto hodnotách. Což už jsem naznačil výše.

Vymezujeme se především vůči hodnotám jedněch „jiných“, a to ještě velmi povrchně, přízemně. Jiným „jiným“, vyznávajícím „jiné“ hodnoty, lezeme do zadku, a to jak v Pekingu, tak v Moskvě. Imperialismus tamních hodnot jaksi nevadí. Miloš Zeman dokonce oslavuje hodnotovou agresi Číny vůči Tibetu a to způsobem velmi buranským, hodnotově necitlivým. Ahistorickým. Hloupým. Bez jakékoliv empatie. Což ovšem on neví, co to znamená.

Neříkám, že zdejší „hodnotové“ vymezování není nejjednodušším způsobem hledání identity. Ovšem zůstat u něj, proměníme se v poloprimitivy, nenávidějící sice některé „jiné“, ale současně nechápající sami sebe a proto snadno podléhající jiným „jiným“.. Což je cesta do pekel.

Co vlastně víme o našich hodnotách? Umíme je pojmenovat? Víme, kde je hledat? Klademe si o nich otázky? Stávají se obsahem našeho veřejného prostoru? Tématem debaty v něm?

Ti, kteří by měli tuto debatu moderovat, zdejší politická „elita“, se pohybují na stejné hodnotové stupnici jako my, „jejich“ lid; tedy od poloprimitivismu k primitivismu. Kdysi řekl Platón: „Svět by mohl být spasen jedině tehdy, kdyby se králové stali filozofy, nebo filozofové králi.“ Je to myšlenka poněkud výstřední, ovšem něco z filozofa by v těch panovnících být asi mělo. Což v současných našich českých podmínkách je ovšem požadavek nemožný, směšný, až šílený, podíváme-li se z ulice vzhůru, k panským a panovnickým sídlům. Nic zbla filozofického v nich rozhodně nebydlí a neúřaduje.

Těžko hájit svoje hodnoty, když je vlastně ani neznám, a už v žádném případě nedodržuji. Když je dokonce v jiných situacích, jiných podmínkách, v časech, v nichž necítím existenciální ohrožení, pomlouvám, zesměšňuji je, nadávám jim, ba na ně plivu. Už vůbec je necítím coby fundament svého života. A kdyby mě na ně někdo upozorňoval, označil bych ho za idiota. Je trapné kvičet v době krizí o „hodnotách“, nejsme-li v „časech mírových“ ochotni je nejen respektovat, vůbec je dodržovat, ba ani o nich vědět. A také: měříme-li cizí hodnoty, pronikající do těch našich a v mnohém je ohrožující, různým metrem. Podle toho, jak nás manipulují ti, kteří se tváří jako političtí ochránci našich hodnotových sfér.

„Tak se i vy navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste plní pokrytectví a nemravnosti!“ (Bible, Nový zákon, evangelium sv. Matouše 23:28)