Okolo „okupačního“ výročí 21. srpna se na sociálních sítích objevil zvláštní fenomén. Pisatelé se odvolávali na tzv. zvací dopisy.

Jeden z nich zaslala pětice komunistických prokremelských kolaborantů: Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek, Bedřich Švestka, Vasil Bilak. Údajně existovalo ještě jedno „pismo“, žádající o pomoc, které bylo dílem „osamělého urputného zoufalce“ Antonína Kapka. Mohli bychom ještě přičíst poněkud pomatené volání devětadevadesáti pragováků, kteří propadli jakémusi kolektivnímu deliriu, v němž je existenciálně ohrožoval běsný přízrak vraždící kontrarevoluce.

Sovětské politbyro onen klíčový „zvací dopis“ pětky zrádců střežilo jako oko v hlavě. Mohl se kdykoliv hodit jako jakési vyvinění z jednostrannosti násilné agrese: „Však, podívejte, českoslovenští soudruzi nás o vstup žádali!“ Že je taková argumentace zcela nesmyslná a že tzv. zvací dopisy byly nejspíš vlastizradou i podle tehdejších zákonů země s totalitární vládou jedné strany, to v ruských imperialistických očích nehrálo (a nejspíš nehraje a nikdy hrát nebude) pražádnou roli. Co se hodí Moskvě, musejí všichni respektovat; to je přece základní axiom ruské zahraniční politiky, jak carské, tak bolševické, a posléze i putinovské.

Ve výročí okupace se těchto dopisů a tedy jistého oprávnění agrese nejspíš dovolávali na internetu rozesetí ruští trollové a jako příslovečné lejno rubašky se jich přidrželi proruští aktivisté, morální pohrobci soudruhů vlastizrádců Indry, Koldera, Kapka, Švestky a Bilaka.

Je to samozřejmě jenom ohlupování davu. Žádnou mezinárodně právní relevanci takové cáry papíru nemají. Představte si, že by zasedli Kalousek, kníže a, dejme tomu, Fiala a sepsali zvací dopis centrále NATO, že žádají o vojenskou pomoc, protože nám hrozí ruské nebezpečí s výraznou podporou páté kolony zevnitř státu. Měli by sice pravdu (na rozdíl od výše řečených soudruhů), kupříkladu dle zprávy BIS, ale nejspíš by skončili v polstrované bohnické komnatě. Pokud ne ve vězení. Takovéto šílené vlastizrádné hanebnosti jsou možné jenom někde a někdy a pouze pro potřeby specifického příjemce. Normální svět takhle nehraje.

Nicméně šikovné tahy se „zvacím dopisem“ by mohly postupně měnit názory (alespoň některých) na tehdejší moskevskou podlost: „Kdo ví, jak to bylo?! Však jsme si to vlastně možná zavinili sami. Jako vždycky.“ Inu, často tomu tak bylo. Ale v tomto případě dozajista ne. 21. srpen 1968 byl jednoznačně jednostranný hanebný čin Moskvy. A jestliže někteří argumentují účastí dalších armád tzv. Varšavské smlouvy, matou. Kreml byl diktátor. A vnímal komunistické strany, tedy vládnoucí junty jednotlivých zemí „tábora socialismu a míru“, nikoliv jako svéprávné národní partaje, nýbrž coby své filiálky. Dle staré slavjanofilské pověry, že Rusko je přirozený, povinný a neomezený vůdce slovanského světa.

"Rusové spřátelili se hned a sbratřili s námi a s Ilyry, považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!" napsal Karel Havlíček Borovský v roce 1846.

Současné hříčky s depešemi, týkajícími se Ruska, ovšem bohužel nekončí aktualizovanými manipulacemi se zvacím dopisem ze srpna 1968. Objevil se nepochopitelný dopis zcela čerstvý a současný. Hlava Senátu, ústavně druhý nejdůležitější muž země, Milan Štěch, také podstrčil Angele Merkelové psaní. V něm vyzývá ke zrušení sankcí vůči Putinovi. Tato omezení, jak známo, byla na Moskvu uvržena kvůli nehorázné protiprávní okupaci Krymu a pro její drzé a neomalené angažmá na východní Ukrajině.

(Zde jenom poznámku na okraj: prosím, neargumentujte v reakcích tzv. krymským referendem. Je to opět manipulace ruských propagandistů. Daří se jim nenápadně podsunout veřejnosti názor, že referendum na Krymu rozhodlo, a pak byl Krym teprve připojen k Rusku. Je to historická lež. Nejprve Krym obsadili „zelení mužíčci“, následně se konalo referendum. O legalitě i legitimitě takového aktu, konanému z rozhodnutí kalašnikovů ruských vojáků, lze s úspěchem pochybovat.)

Ale zpět k meritu věci. Ptám se: kde sebral Štěch mandát k tomuto činu? Kdo mu k tomu dal právo? Není soukromá osoba, vystupuje jménem státu. Byl někým pověřen? Jak si něco takového vůbec může dovolit člověk, který v případě, že by zkolaboval prezident, přebírá jeho funkce? Zeptá se ho Senát na odůvodnění tohoto bezprecedentního chování? Vlastně bezprecedentního… Mravně to trochu koresponduje s oním „zvacím dopisem“. Nehoráznost ve prospěch Ruska.

Takové činí mnozí naši politici vcelku kontinuálně. Buď tu existovali po léta jako „spící agenti“, anebo jsou Moskvou koupeni, nebo vydíráni, či se ujali oné zvláštní pověstné role: „Užiteční idioti se poperou, aby nám dodali i provaz, na kterém je poté pověsíme.“ Není jisté, že to řekl Lenin, Přisuzuje se mu to. Ale bezesporu je to velmi výstižné pro chování i osud mnohých nadšených podporovatelů politiky Kremlu v historii a i dnes.

Doufám, že Milan Štěch jednal v intencích té čtvrté skupiny. Je to takový vcelku sympatický a jinak rozumný pán a nerad bych si o něm myslel něco hodně ošklivého. Jako si myslím o některých jiných z našeho veřejného prostoru. A také v to věřím kvůli osudu své země. Kdyby se ukázalo, že nejen její první, ale i druhý činitel je Putinovým vědomým nohsledem, byl by pohled na naši budoucnost věru tristní.

Vskutku by mě zajímalo, proč Štěch učinil, co učinil, a tak ponižujícím způsobem se připojil k „druhému centru“ naší zahraniční politiky, které sídlí na nedobytném pražském Hradě. Odtamtud (v případě, že by se vnější podmínky a okolnosti nějak výrazně příznivě nachýlily zemanovskému proputinovskému směřování) by mě nějaký zvací dopis do Kremlu ani nějak příliš nepřekvapil.