Kdysi jsem se na to šel schválně podívat. Na akci „šmejdů“. Nabízeli jakýsi šunt za, když ne ohromující, pak velmi slušné peníze. K tomu dodali zadarmo oběd a malé pivo, případně limonádu. Když začal v sále příliš velký špatně zvládnutelný frmol, zamkli. Aby prý zvenku nikdo nerušil. Později se ukázalo, že hlavně proto, aby nikdo zevnitř neodešel ven.

Připadám si tak v našem dnešním světě. Ano, je tu problém. Ba možná krize. Imigrantů je mnoho. Ještě mnohem víc těch „jiných“, kteří tu sice žijí už v několikáté generaci, ale stále ještě nejsou „naši“. To, co bylo pořád jenom jakousi lapálií, se najednou vymklo z kloubů a hrozí zešílet. I s námi.

Dramatická, pro některé až katastrofická situace není zapříčiněna samozřejmě pouze náhle příchozími, ani našimi „nenašimi“, ale i dalšími frustracemi. Většina lidí má pocit, že se jich nikdo na nic neptá. Že jsou jaksi nepotřební. Zbyteční. Nežijeme si, my, euroamerická civilizace, špatně. Nejlépe v celé naší historii.

Ovšem někteří z nás se mají mnohem lépe. Několikanásobně, řádově lépe; mají proto všeho několikanásobně, řádové víc; několikanásobně, řádově lepšího a krásnějšího. Včetně oné svobody, jíž se pořád oháníme coby úhelným kamenem naší kultury. Neboť peníze přinášejí větší volnost. Žádný duch, to je jenom takové sluníčkářské žvanění, to přece všichni víme. Kolem nás je tolik zboží a tak nádherného. Ale většina z nás na ně nemůže dosáhnout. Že je vlastně nepotřebuje? To jsou hloupé řeči! Když to všechno skvělé existuje, tak to také potřebuji. Také to chci. Proč jenom někdo? Navíc určitě nezaslouženě. Nespravedlivě. Podvodně. Když na to nemám já, starý poctivec, nemůže na to mít nikdo jiný než nepoctivec. To je přece zřejmé. Navíc to tak často skutečně bývá. V pozadí mnohých velkých majetků (řečeno trochu upraveně s Balzacem) je zločin. Nebo alespoň zločinek. Podfuk.

A do toho vstoupili političtí „šmejdi“. Přinesli nabídku. Či, lépe řečeno, hovoří o nabídce. Musíme se osvobodit od „jiných“. Ale ne pouze od zřetelně „jiných“: barvou kůže, vyznáním, zvyky. I od zdánlivě našich „jiných“ se musíme očistit. Vypadají sice stejně jako my, ale myslí oni jako většina? Patří vůbec mezi nás? Vždyť jsou to zrádci. Jacísi „vnitřní čmoudi“ Kdysi se říkalo „bílí Židé“. Odpadlíci. Hanobitelé našich hodnot. Jaké to jsou hodnoty? To je jedno, to teď není třeba rozebírat. To si vyjasníme až potom, až se těch renegátů zbavíme. Kdo není s námi, je proti nám.

Velcí političtí a společenští „šmejdi“ ve veřejném prostoru nabízejí přesně to, co malí, příštipkářští „šmejdi“ při svých prodejních akcích. Levné zboží za draho. Říkají, že musíme odstranit všechno, co překáží existenci našich elementárních, životních a životodárných důležitostí. (Mnozí z nich, pravda, ony principy objevili právě před chvílí, když bylo jaksi potřeba, a nevědí příliš, co vlastně obnášejí; ale to si objasníme, až bude klid na práci, že?)

Co za zboží vlastně ti „šmejdi“ prodávají? Při bližším ohledání vlastně nic. Prázdnotu. Jsou to „obchodníci s deštěm“. Neboť: dokážeme postavit nepřekonatelné jakési Velké evropské (české) zdi, které nás nezdolně ochrání před okolím? Každá zeď se dá přelézt. A budeme ty, kdo přelézají, sestřelovat? Tolik nábojů nemáme. A oni pak začnou přelézat taky se zbraněmi. Ne jenom jednotliví teroristé, ale masově, ublíženě. I ti, kteří na žádný teror a na žádné násilí před tím vůbec nemysleli. Čačtí čeští hasiči jejich rozpálení sotva svými stříkačkami zhasnou.

Ostatně v horším případě se dá zeď i zbořit.

A co ti, co už tu jsou? Ke komu se asi přidají? Jak ty zlikvidujeme? Zplynovat? Vymordovat „čmoudy“ v Paříži, v Belgii, v Británii, na severu Evropy? Vyčistit Moskvu od všeho neruského? Když však mnozí z nich jsou už tak rozptýleni, že by to zasáhlo i některé, možná, ba asi nejspíš, mnohé z nás. Že se nedá nic dělat: když se kácí les, létají třísky?! Že prostě budou oběti? Inu, dobrá. Já to snad nebudu, myslí si každý. A jestli to spláchne Nováka od vedle? Nešť. Stejně měl tlustší a čistší kozu než já. Pořád ji krmil a pucoval. Proč asi?

Proti lidovému gustu není žádný dišputát.

Takhle se to vyřešit nedá. Protože by to nakonec smetlo nejen „nenaše“, ale i nás. Když ne všechny, tak skoro všechny. A když ne skoro všechny, tak hodně. Možná by taky ten požár spálil nejdřív nás a „čmoudi“ by z něj vzlétli jako čistokrevní arabští Pegasové.

Samozřejmě, ne že by tohle „šmejdi“ nevěděli. Je jim to zcela jasné. Ale proč to pořád nekázat, když na to dav slyší. Neptá se: kudy ale ten napalm hnát, aby nevypálil i naše pelíšky?! On jenom poslouchá, co „šmejdi“ halasně vykřikují. A připadá mu to velkolepé, byť je to jenom šunt a použité zboží.

Já neříkám, že to všechno kolem nás není problém. Je. A velký. Řešit se musí. Povšimněte si ale, že „šmejdi“ nenabízejí pražádné řešení. Prodávají pouze nenávist, frustraci a zoufalství. Levné zboží za draho. Naše cenné a vzácné osobní, individuální sebevědomí, rozum a důstojnost koupí za laciný provaz, na němž nás budou vodit. Ostříhávají své ovce z drahé vlny a navlékají je do kolektivních trhoveckých dresů davového běsnění.

„Šmejdi“ nechtějí řešit trabl. Jsou šťastni, že ho mají. Jako Hitlerovi vyhovovalo, že Německo bylo vehnáno do materiální i duchovní bídy. Jako byli spokojeni ruští bolševici, když mužici „žrali hlínu“. Zjednodušeně řečeno. Taky nic v důsledku nevyřešili. Ale uchopili moc. A zbavili se nejen těch „jiných čmoudů“, ale i těch, co zdánlivě vypadají jako „naši“, ale vysedávají v kdoví jaké kavárně a kují pikle.

Nechci nic víc, než abyste si v klidu sedli a zamysleli se: co vám vlastně ti „šmejdi“ nabízejí? Zcela racionálně: lze ty „jiné“ vyhladit? Jste toho vnitřně mocni? A pokud i ano, milí majitelé kachních, ne lidských žaludků, – zvládnete to technicky? Šlo by to vůbec? Vždyť by ani nebylo, kam je pochovat. A neotrávily by naši hodnotově čistou půdu jedovaté pozůstatky „čmoudů“? Zrádci a odpadlíci také přece nesmějí znesvěcovat svatou rodnou zemi.

Hromadně tu verbež vystěhovat? Takovou obří cestovku nezorganizujete. Navíc začnou být kluzcí jako malí úhoři. Že už ho držíš? A jak to, že máš prázdnou dlaň? A příště navíc ještě kousne. Ne už jako úhořík, ale jako piraňa.

Když něco nechceme, neznamená, že to nebude.

„Šmejdi“ to dozajista vědí. Je jim zřejmé, že žádné takové řešení není možné. Ale naznačují je kdesi za obzorem. Aby měli dav v sevření existenciální frustrace. Protože ta se jim hodí.

Lidé si nevšímají, že „šmejdi“ se pomalu a nenápadně posunují ke dveřím, aby je zamkli. Ne vůči příchozím zvenku, To kvůli těm uvnitř. Proti nám.