Původně jsem k osmdesátému výročí narození pana Václava Havla nechtěl nic psát. Necítím potřebu zúčastňovat se všeobecných pozdvižení. Navíc – co říci? Že to byla jedna z mála opravdu velkých osobností naší historie? Vyjádření až banální. A že bychom potřebovali (čímž myslím nejen my, Češi, Moravané a Slezané, ale lidé leckde) právě v této době, čase společenské ubohosti Havla reinkarnovat? (Čímž nemyslím pouze Havla prezidenta, ale především Havla člověka.) Zase banalita. A ty on neměl rád. Shazovat se obyčejnostmi zrovna před Havlem se mi nechce. Navíc spolu kupříkladu s Bohumilem Doležalem si nemyslím, že Havel byl spasitelem. Byl to jen člověk, víc slušný než neslušný, který vstoupil ve správnou dobu na správné místo. A dokázal, co se zdálo nemožné.

Dávat veřejně pateticky najevo, že jsem (s kritickými výhradami) „havloid“? To mi připadá až blbé. Myslím, že se to o mně obecně ví. Snad i to, že jím jsem především z pocitu současného ohrožení hodnot svobodomyslných lidí. Hlásit se k takovému odkazu a vyznání by měl člověk, až půjde do tuhého, na riziko. Zatím se ženeme jenom do jaksi „tužšího“.

Ale nakonec mi přece jenom nedá. To kvůli těm, kteří Havlovi plivají do hrobu. Soustavně. S rozkoší. S pocitem, jací že nejsou hrdinové a pašáci. A při tom mnozí by měli naopak v tuto dobu pokorně přikráčet k jeho hrobu, zapálit svíčku či položit kytičku a říci: „Děkuji.“ Myslím tím zdejší komunisty, jak současné délesloužící, tak ty, kteří sice už v „partaji“ nejsou, protože to nic nevynáší, ale hořkost a nenávist pro ztrátu moci v sobě stále hýčkají.

Kdysi Václav Havel používal takovou metaforu: „…, kráčím-li po ulici a proti mně běží pes a já řeknu, že se mi ten pes nelíbí, hned se najde deset snaživců, kteří ho chtějí zastřelit.“

Možná někdo bude namítat, že to není pravda, ale pamatuji si tu dobu dobře. Václav Havel stál ve zrůzněném veřejném mínění kdesi na pomezí mezi blahořečením a kanonizací. Představa, co by se stalo, kdyby tehdy oslovil Letenskou pláň s výzvou, aby se občané vydali zúčtovat s „milovníky starých pořádků“, je pro mne přímo děsivá.

Víme, jak lůza „řešila“ těsně po válce Němce. Stačilo, aby Edvard Beneš veřejně prohlásil, že je třeba „vylikvidovat německý problém“. Říci toto tenkrát, 25. listopadu 1989, Václav Havel, nejspíš by se mnohé kandelábry dočkaly nechutných ozdob. Neřekl to. Naopak: dodnes mu mnozí vyčítají, že „lidový hněv“ brzdil a kanalizoval do pokojného předání moci.

Nyní Havlovi ti, z nichž možná mnohým zachránil v čase „lámání chleba“ zdraví, ne-li život, uboze nadávají. A ještě při tom mají pocit, kdoví co ve své „statečnosti“ neznamenají. Nemám v oblibě hrubé výrazy, ale hodí se pro tuto situaci slova jednoročního dobrovolníka Karla (?) Marka z Osudů dobrého vojáka Švejka: „Člověk si myslí, že je gigant, a je hovno, kamaráde.“

Nic jiného, než mravní exkrementy nejsou, tito chrliči sprostých slin, jejichž nenávist kráčí až za hrob.

A pro Havla platí: „Pro dobrotu na žebrotu!“ či ještě lépe: „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“

Leč domnívám se, že by se tomu pouze pousmál. Byl přece jenom lidsky jiný formát, třída, level. Jak chcete.