Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o Miloše Zemana, o co se zaslouží Miloš Zeman

13. 11. 2016 | 20:05
Přečteno 3969 krát
Za jeden z nejpraktičtějších odkazů Tomáše Garrigue Masaryka českým prezidentům považuji prezidentský majestát. Je to nástroj velmi výhodný k udržení popularity a konec konců i moci. Méně výhodný je tento instrument pro samostatné politické vědomí občanů, neboť setrvačně vychyluje či deformuje jejich kritické myšlení pod vlivem pražského Hradu.

Věru nevím, zda to Prezident – Osvoboditel učinil podvědomě či z chladného kalkulu, ale přikláněl bych se spíše ke druhému. To, jak obratně narouboval roli demokratického prezidenta k resentimentu po mocnářském uznání národa a státu, byl kousek jako z dílny samého mistra vládnutí Niccolo Machiavelliho.

Největší státo- a zejména národotvornou výčitkou císaři Františku Josefovi I. od formujícího se českého národa byla skutečnost, že se nenechal korunovat českým králem. Tím vlastně v očích poddaných habsburského trůnu stavěl v mocnářství lid Zemí Koruny české do jakési druhořadé role. Vyvolávalo to mezi Čechy frustraci, mezi některými i zlobu.

Mocnářství jsme slavně rozbili a hle: na světle hnědém Hectorovi, valáškovi s hvězdou na čele, předníma nohama do půl spěnky bílýma, se slušivými bílými ponožkami na nohou zadních, vjel do nové republiky muž s majestátní bílou bradkou, skřipcem na očích, ve stylizované uniformě, s masaryčkou na hlavě. Jako by panovníkům té doby z oka vypadl. A navíc: ubytoval se na Hradě. Nahlížíme-li na to z jakékoliv strany: takovou opovážlivost, uvelebit se v mocnářských postelích by si netroufla hlava žádného normálního demokratického státu. Zvlášť toho, který právě vzniká s patetickými fanfárami revoluce rozbíjející monarchii.

Císař nebyl schopen ani ochoten nabídnout lidu národního krále. Prezident ho svým poddaným dvojjedině promptně dodal.

Masaryk tím vyplnil prázdné místo ve formování české identity. Pravda, trochu přes ruku, nicméně velmi účinně. A v mnoha ohledech. V rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem sice tvrdí, že se na vzniku československé církve husitské podílel jen nepatrně: „Já jsem byl v otázkách náboženských vždycky zdrženlivý.“ Ale ve Světové revoluci píše: „Československá církev je církví husitskou.“ Predikuje tím do jisté míry směr pojetí víry. Toho se ostatně představitelé této církve často dovolávali.

Stal se i spolutvůrcem „nového národa“, a to sice národa „československého“. Byl to koncept ahistorický, mocenský, odsouzený k neúspěchu, nicméně Masarykem velmi prosazovaný. I z tohoto pokusu o formování „národa“ je cítit jakási „panovnická svévole“.

Národy (zejména český, moravský a slezský) Masarykovu koncepci „panovnického prezidenta“ přijaly s nadšením. Byl mu i udělen jakýsi královský přídomek „Osvoboditel“.

Do jisté míry prosadil i politickou dynastickou posloupnost. Přinutil politickou reprezentaci, aby za jeho nástupce přijala (po velmi tvrdých a lstivých bojích), jeho „politicky a sociálně adoptivního syna“ Edvarda Beneše.

TGM shlížel z Hradu na lid v podhradí coby přísný, leč spravedlivý mocnář. Konečně jsme se po dlouhých letech národní poddanské zneuznanosti, paradoxně až v republice, dočkali svého ryze českého krále. Byť to byl prezident.

O Masarykově genialitě, charismatu, politických i sociálních schopnostech, o jeho daru vtisknout lidu i prostoru nadlouho svoji vůli, svědčí skutečnost, že panovnický „genius loci“ neopustil Pražský hrad ani po jeho odchodu z života politického i pozemského.

Funkce prezidenta-panovníka formuje a tvoří osobnost na Hradě, nikoliv naopak. Pokud si vzpomínám, pokorně to přiznal pouze Václav Havel, od ostatních jsem to neslyšel, ale možná, že jim křivdím. Každý, kdo přijde na pražský Hrad ve funkci hlavy státu, obléká si obrazně, chtěj, nechtěj, masarykovský panovnický hermelín. Získává tím mnohé, kupříkladu značnou část popularity a jisté nedotknutelnosti mezi těmi dole v podhradí.

Dokonce i v časech největší nespokojenosti s komunistickým režimem měli, byť „rudí“, prezidenti jakousi výjimku, odpustek, ve veřejném mínění. Nepatřili pro občany tak úplně do jedinostranické nomenklatury. Symbióza „nových pořádků“ a Masarykem vytvořeného staronového „panovnictví“ daly vzniknout vskutku ojedinělému, nevídanému bastardu: „bolševickému mocnáři“.

Byť měli Gottwald a Zápotocký vraždami zakrvavené ruce. I když první „dělnický“ prezident si užíval se svým těžkým alkoholismem, a druhý prokazoval značnou přitroublost, s níž se nechal vmanévrovat do „měnové lži“, či kázal o „chudém Ježíškovi a bohatém dědu Mrázovi“. Ať Novotný fungoval skrze hlupský byrokratismus a omezenost, z níž se vymykalo pouze jedinečné nadání pro mariáš. U Svobody panovnický majestát mohl hezky přirůst k jeho válečné skutečnosti i válečnému mýtu; byť to byl sovětský kolaborant a od ostudného podpisu hanebných „pendrekových zákonů“ ze srpna 1969 pro značnou část mladých lidí i „děda Zradílek“. Přišlo-li pro národ na ono „Tvoje slova budiž: Ano, Ano, Ne, Ne!“, zůstávali stále „našimi“ pány prezidenty, zda-li ne Prezidenty. Tento „panovnický“ odér vznešenosti, vanoucí z pražského Hradu si udržel i „slovenský buržoasní nacionalista“ Gustáv Husák.

Revoluce 1989 a pozice Václava Havla tuto roli hlavy státu ještě posílila. Uvědomoval si ji, jak výše řečeno, a myslím, že ji velmi rád a velmi obratně uměl přiživit. O Václavu Klausovi nemluvě. U něj se domnívám, že je přesvědčen, že dal této podobě prezidentské funkce ještě mnoho dalších úžasných rozměrů, které jí povýšily ve věci vznešenosti a majestátu.

Miloš Zeman zdůrazňuje návaznost na Tomáše Garrigue Masaryka velmi intenzivně. Dokonce lze říci, že se považuje přímo za jeho logického a nejbližšího nástupce. Však při svých vystoupeních mnohokrát seděl před velkým portrétem Tatíčka Osvoboditele. Atmosféra nástupnictví. Provázanosti. Jistě má Zeman také pocit, že roli prezidentského panovníka ještě něco přidává. Jakousi lidovost. Rozměr krále Ječmínka. Nebo že by byl reinkarnací Václava IV.? Chodí mezi poddanými, nachází jejich strasti a problémy; kupcům hrozí protažením v koši pod Karlovým mostem, byť jim švindlířství zatím nikdo neprokázal. Ostatně panovnickou žilku v Miloši Zemanovi nalezneme i pro jeho familiární vztah ke královským klenotům.

Má to však zádrhel: s těmi, kdož s ním nesouhlasí či se nedostatečně klaní jeho panovnické Velikosti, touží naložit jako řečený král Václav s Janem z Pomuka. A ohledně návaznosti na Tomáše Garrigue Masaryka je tu jedna dosti zásadní věc. Přečtěte si všechna slova zakladatele prezidentsko-panovnického kultu Tomáše Garrigue Masaryka o pravdě. Samo sebou je otázka, nakolik to byla stylizace a nakolik skutečně pevný životní postoj. Ovšem nachytat TGM při lži či polopravdě nebylo právě jednoduché. (Byť by se našlo.) A Miloš Zeman?

Jeden den: Daniel Hůlka má angažmá ve Vídeňské opeře. (Informace údajně zněla: „Možná budu mít koncert ve Vídni, Miloši!“ Inu: hodinky jako holínky. Obojí se natahuje.)

Druhý den: Česká televize nastražila past na první dámu. (Může kdokoliv říkat, že je to tvrzení proti tvrzení, kdo zná mechanismy televizní výroby, návaznosti mezi natáčením a vysíláním, termíny tvorby, rytmus zpravodajství a práce na magazínech, musí jednoznačně potvrdit, že Hrad plácal hloupé nesmysly.)

Třetí den: Americký velvyslanec bojkotoval oslavy 28. října.(Byť seděl vedle německého velvyslance a byl zpodoben na fotografii z akce.)

Hezký výkon za tři dny po sobě. To se vždycky Jiří Ovčáček nadře, aby nějak jinak odelhal to, co bylo odelháno.

Z nepravd, polopravd a zmrzačených pravd Miloše Zemana dala by se vydat velmi tlustá kniha. Snad už možná sebrané spisy. Najděte si web Demagog.cz. Počtete si. (Ne ovšem pouze o Zemanovi, ale jeho stránky jsou vskutku výživné.)

Budeme-li chtít poukázat na hluboké rozdíly mezi Masarykem a Zemanem, stačí použít několik citátů z TGM a porovnat je se Zemanovou realitou:

„Vůdcem dobrým bude ten, kdo dovede sloužit a kdo cítí, že sám je veden a veden být chce.“

„ Nedovedeme-li milovat nepřítele, buďme k němu aspoň spravedliví.“

„ Jen ať jsou spory, ale ať se bojuje s rozumem a poctivě.“

A když už byl řečen magický Ovčáček. TGM činil zásadní osobní vyznání v hovorech s jemu blízkým Karlem Čapkem. V souvislosti se Zemanovým příchylným Ovčáčkem nabízí se: „Jaký prezident, takový Čapek!“

Zatím stále v mínění lidu ještě je Miloš Zeman pod ochranou panovnické aury pražského Hradu. A samozřejmě také je obklopen rozsáhlou tělesnou stráží těch, kteří jsou ochotni přísahat, že: „Toto bílé kolečko je samozřejmě černý čtvereček, a obojí leží zcela jistě vlevo dole, ó, náš veliký Pravdomluvče!“ Též ho zarputile podporují ti, kdo neradi připouštějí vlastní chybu, zvlášť v něčem tak závažném jako je prezidentská volba. Nicméně, zdá se mi, že Zeman je nejblíže ze všech československých a českých hlav států, co jsme jich měli (včetně Emila Háchy), zasadit panovnickému trůnu nad Hradem, i koruně a žezlu toho, kdo na něm sedí, rozhodující ránu. Pracuje na tom usilovně. Teď ještě, aby to způsobil svojí vlastní „masarykovskou drobnou prací každodenní“, a ne, abychom to museli pochopit až v nějaké skutečně dramatické krizi země, do které by nás zavlékl společně se svou už nepanovnickou osobou.

Můžeme se dočkat, že jednou, až půjde panovník Zeman středem svého lidu, ozve se dětský hlásek: „Ale vždyť on je úplně nahej!“

A všichni prozřou.

Pohled, pravda, asi nic moc. Ale bude jasno.

Od té doby budeme mít nějakého takového úplně normálního nepanovnického prezidenta jako všichni. Ne jeho Veličenstvo. A na pražském Hradě bude cedulka: „Miloš Zeman se zasloužil o normálnost tohoto místa. Čímž i o stát. Ale nerad.“ A to je konec pohádky, milé děti.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy