Andrej Babiš nejprve prohlásil, že si nemyslí, že jsou nás svoboda a demokracie ohroženy, protože lidi mohou volit poslance i prezidenta. Menšina sice může protestovat, ale ne na náměstích vyměňovat poslance, vládu či prezidenta. Potom dodal, že nevidí důvod, proč by měl být on sám v tomto ohledu nějakým rizikem, když jeho hnutí volilo 927 000 hlasů.

Chápání „lidovlády“ má Babiš umístěno kdesi v časech „otce demokracie“, athénského politika a básníka Solóna. Ten stanovil složení lidového sněmu dle starých tradic. Zúčastnit se ho mohli všichni občané Athén. Shromáždění mělo právo rozhodovat o všem. Antické pojetí demokracie se drželo zásady: většina má pravdu, „přes to vlak nejede“. Trochu zjednodušuji, ale vysvětlování trvalo by dlouho. Třeba „střepinový soud“ -- ostrakismus -- o vyhoštění ze země přinesl řadě nepohodlných jedinců mnoho nespravedlnosti. Přijmout tuto přímočarou demokracii činilo potíže takovým mozkům, jako byl Sókratés, Platón, Aristoteles.

Také formující se moderní doba našla kritiky, byť jinak demokracii respektující a vyznávající jako jediný či alespoň nejlepší způsob vlády. I ti se obávali toho, co Alexis de Tocqueville ve své knize „Demokracie v Americe“ nazval „tyranií většiny“.

Samozřejmě, že je nesmyslné, aby se vlády měnily jejich vyhazováním z oken a hlavy států stínáním. (Mysleme také na to, že pod Hradem už není smetiště, aby vyhození vypadli do měkkého. Tyto postupy jeví se tedy příliš drakonické.) „Rozčilení není program,“ říkával Tomáš Garrigue Masaryk. Také ale: „Demokracie je diskuse.“ Ne diktát většiny.

Vyjde-li v dnešní tak pohodlné době tolik lidí do ulic, je to varovné znamení. Byť představují asi menšinu. Babišovci a zemanovci prohlásí: „Jste minorita, respektujte naše rozhodnutí!“ ovšem můj instinkt cítí skryté: namísto „respektujte“ „poslouchejte!“. Což se mi vpravdě nechce. Kdo zaručuje, že většina má pravdu? A že má pravdu Babiš a Zeman? Kdybych tomu věřil, musil bych, věru, trkat.

Zvlášť v době, v níž zazněl návrh zákona o trestech za hanobení hradního pána (naštěstí zatím zkrachovalý, ale pokusný růžek byl vystrčen a ne zanedbatelnou skupinou zastupitelů). A ústavní soudce Aleš Gerloch chce do ústavy vsunout „národní prvek“. Cítím se opravdu vlastencem a nikdy bych se svého češství nezřekl. Možná proto mi cosi takové ve vrcholném zákoně nechybí. Zdá se mi to být jakousi berličkou pro nesebevědomé. A časem berlou, jíž se budou „jiní“ mlátit po hlavách.

Dvě vlaštovky jaro nedělají. Ovšem obdivné nadbíhání a podbízení se Miloše Zemana „ruským“ a „čínským“ modelům sociálního uspořádání státu je doširoka otevřenou náručí celému hejnu takových nápadů. Stejně tak výroky Andreje Babiše o sněmovně coby „žvanírně“ či nakonec ono předvolební přirovnávání státu k podniku. To je na hlavu postavené chápání demokracie. Babiš není žádný můj ředitel, nýbrž zaměstnanec. Cítí-li se šéfem, velí mi můj instinkt vyjít na náměstí. Nejde ani o to měnit figury. Spíše snaha upozornit je na jejich zvláštní, ba nebezpečné chování. Jejich slova a činy nepůsobí jako pevná záruka uchování svobody a plné demokracie v této zemi.

Vnímám toto směřování k „tyranii většiny“ velmi intenzivně. A, zdá se, nejen já. Ono věčné ohánění se výsledky voleb není ostatně příliš přesvědčivé. Nechci přirovnávat Zemana a Babiše k Hitlerovi či Gottwaldovi, aby někdo nezneužil mého příměru. Jde mi o vzývání volebních výsledků jako „zlatého telete“. Adolf Hitler v roce 1933 také vyhrál volby. Právě tak Klement Gottwald v květnu 1946. Nejprve jejich výsledek proměnili v „tyranii většiny“ později v krutovládu vybrané minority V Rusku taky mají volby a společnost je zmanipulovaná tak, že jinak, než dopadají, dopadnout nemohou. Ostatně vzpomeňme našich 99 % „pro“ v letech 1948 – 1989.

A také posmívat se menšině a dehonestovat ji nejrůznějšími přílepky a urážlivými charakteristikami je pro většinu velmi neprozíravé. Ano, minorita je možná příliš úzkostná a vidí za každým stromem bubáka. Uvědomme si ovšem, že pro řadu druhů savců, žijících ve stádech, jsou zrovna tyto „úzkostné menšiny“ semafory, které společenství varují před nebezpečím. Mají pud pro rozpoznání rizika, vypěstovaný právě životem v ostrůvcích, vítězící majoritou odmítaných a nezřídka pronásledovaných.

Demokracie vskutku není tak prostá, jak ji vykládá Andrej Babiš. Rád bych mu to vyložil na příkladu, kterému jistě porozumí. Myslím, že on chápe špekáček dle receptury: 50 % hovězího, 20 % vepřového a 30 % jemně nakrájeného špeku (alespoň pokud slovníky nelžou). To všechno pěkně okořenit a očesnekovat. A na pult s tím. (Nechci ho podezírat, že do toho mele kůže.)

Já vnímám špekáček úplně jinak: cítím za ním vůni ohně, slyším tajemné zvuky temného lesa, občas probleskne nějaká písnička, vidím láhev, putující od ruky k ruce, hvězdy na nebi. A pak ranní probuzení ptačím zpěvem a rosou v trávě. To se mi vybaví alespoň dotekem pocitu, i když špekáček v osamělém pokoji ukusuji za studena s poněkud zatvrdlým chlebem. Není to pro mě jenom kostelecká uzenina. A nikdy nebude.

Demokracie neznamená pouze volby a vládu většiny. Je to celá lidská, chcete-li, občanská společnost. Její barvy, city a instinkty, tužby, obavy. Včetně menšiny, která cítí (možná až příliš úzkostlivě) nebezpečí a snaží se majoritu varovat.

Je historicky ustáleným zvykem že ji většina pošle do háje. Rád bych upozornil, že občas toho litovala. Byť to sotvakdy přiznala.