Dobrý den, nový roku! Na co mi odpovíš?

31. 12. 2016 | 10:10
Přečteno 8615 krát
Nový rok je dítětem toho starého. Vnukem onoho starému předcházejícího. A prapotomkem roků dávných. Nevyrůstá jinak, než z jejich kořenů. Štěstí je v tom náhodná proměnná. Proto si je tak naléhavě přejeme. Sobě samým. I vzájemně.

Během několika posledních let, zejména v tom, co právě končí, se objevila řada záhadných úkazů nikoliv na obloze, ale velmi reálně na Zemi. Hledám pro ně vysvětlení a doufám, že mi nový rok řekne, jak a proč k nim došlo a co vlastně od nich očekávat. Přece mu to museli jeho předkové, roky, v nichž se tyto UFO konstruovaly, vyložit. Snad ho připravili na to, že během jeho panování budou ty záhady velice působit.

Jak to vlastně někteří myslí?


Kupříkladu: co se stalo s mnohými lidmi, v jejichž přítomnosti aby se dříve člověk bál na slovo „revoluce“ byť jen pomyslet. V lepším případě jim naskákaly pupínky, v horším přišel záchvat, jako by čekateli na svatého plivl pod nohy sám pekelný šéf. Hned se zaklínali: „Ortega y Gasset! Friedrich von Hayek! Vzpoura davů! Cesta do otroctví! Trh a svoboda s námi a revoluce pryč!“

Dneska titíž radostně vykřikují, že jsme svědky „politické revoluce“. Vzývají „revoluci frustrovaných obyčejných lidí“ stejně nadšeně jako Lenin revoluci proletariátu: „Již chví se světa základ vratký, my ničím nejsme, buďme vším“. O Hitlerovi, který vedl „revoluci „ponížených Němců“ proti kosmopolitní židovské plutokracii, nemluvě. Zajímavé je, že pojmosloví je sice v první linii rozdílné, ovšem při pečlivém ohledání by se dala nacházet synonyma či významové ozvěny.

Stejně tak je pro selský rozum sotva pochopitelné, jak ti, kteří se hlásí k levici, mnohdy až krajní, třeba komunisté, nacházejí morální a ideovou oporu v putinovském ruském režimu. Nevadí jim, že významnými úhelnými kameny kremelského systému je oligarchické vrchnostenství, mysticismus, zahleděný do temného pojímání pravoslavní církve, a mnohé carské atributy. Třídnost jde stranou. Nejspíš takovým Velkorusko v masce Sovětského svazu neimponovalo ani tolik hlásaným cílem sociální spravedlnosti, ale především diktátorskými způsoby. Úplně stejně je to s přimykáním levicových politiků i občanů k Číně. Stačí si v otevřených zdrojích prostudovat její majetkovou strukturu či systém sociálního, případně zdravotního pojištění. Jakbysmet si počíst o pracovních podmínkách v Říši (komunistického) středu. Poctivý levičák musel by odplivnout. A on ne. On obdivuje. Je to tak paradoxní, jako by přiznal obdiv k „prvobytnému“ kapitalismu. Asi i v tomto případě je tradice mocenského zásahu na náměstí Nebeského klidu silnější a přitažlivější než levicová ideovost.

S Čínou je to ještě složitější, protože se stala přijatelnou i pro mnohé výše řečené „konzervativce“. Je jim bližší než liberální pojetí světa. Asi je pro ně čitelnější. Skutečnost, že se řada příslušníků této sociální skupiny přiklání až manifestačně k Rusku, ani tolik nepřekvapuje. Jsou vnitřním založením spíše autokraty než konzervativci. Vyhovuje jim model korporativního zřízení. Stát úzce, až osudově spjatý s monopolními, nekonkurujícími si majetkovými organizacemi. Že to může získat znaky fašismu? Asi nevadí.

Lze tím ovšem řadu tzv. pravičáků snadno usvědčit z někdejšího lživého ohánění se autentickým konzervatismem. V jeho kořenech je přece upřímný respekt ke svobodě člověka jako individuality. Řada z těchto současných „konzervativců“ hledá oporu v režimech kolektivizovaných, řízených centrální mocí, většinou autoritativní. Ba mocí se sklony k diktátorství. Ať už je to Putinova „věrchuška“ či „pevné jádro“ čínských komunistů kolem Si Ťin-pchinga. To, co bylo dříve z těchto kruhů tolik kritizováno: korporativní stát, dostává v podobě Číny a Ruska dokonalou podobu.

Ostatně i nově přicházející modla tohoto politického směru, Donald Trump, projevuje, byť v jiném prostředí a jinými prostředky, v lecčems podobné rysy myšlení. Snadnost slov, nevypočitatelnost činů. Přesvědčení o vlastní neomylnosti. Mistrovství v manipulaci. A, bohužel, má podobné zastánce a podporovatele. Nevadí jim ani očividná lež. My to máme v laboratoři, zkoumající vztahy „lid – Hrad“ v malém českém měřítku jako na dlani.

Pozoruhodné je, jak se v této „zahraničně-politické“ orientaci objevují ve vnímání mocenské praxe a jejího konkrétního výkonu vedle sebe „konzervativec“ Klaus, „socialista“ Zeman, mnozí komunisté a nácci. Nacházejí ve světě stejné spojence. Adorují stejné osobnosti. Ohánějí se stejnými „hodnotami“.

A ještě ilustrující maličkost: referendum. Teď myslím to naše, ryze české. Třeba pro Klause to byl kdysi podnět k ideovému zvracení. Zeman považoval „dolních deset miliónů“ z většiny za idioty. Najednou se o „vůli lidu“ chtějí opírat. Když se jim to hodí. Čirá účelovost a neúcta k těm, jež oslovují.

Opravdu jedna elita proti jednomu lidu?


Právě tito politici a s nimi spříznění politologové, filozofové, sociologové a další vykladači světa hovoří rádi a často o současné „vzpouře frustrovaných obyčejných lidí“ proti elitám. Je to matoucí, ba podvodná floskule. Dochází k něčemu jinému: ke střetu elit. Občan je v něm pouze zneužívaným nástrojem. Navíc ono tak nadužívané tvrzení o „vzpouře frustrovaných proti elitě“, hlásané silnými slovy div ne jako Komunistický manifest, má velmi rozkolísanou oporu ve faktech. Společnosti jsou rozděleny více méně na poloviny, kupříkladu naposledy ve Spojených státech byla ona „rebelie frustrovaných“ vedena menší částí veřejnosti. „Frustrovaný“ je v tomto případě spíše systém volitelů než volič. Využívat to jako argument „vítězící frustrace“ je tedy poněkud nefér. Stojíme bezesporu před skutečností “dvojího lidu“. A dodejme, že i dvou, zdali ne více, elit.

Ti, kdož podporují tzv. boj obyčejného člověka za jeho emancipaci, jsou stejně, ne-li více elitářští, než ti, které z elitářství obviňují. Rád bych jim připomněl jednoho z jejich někdejších guru, jímž se tak rádi oháněli: „Většina lidí vůbec názory nemá, a proto je třeba, aby do nich vešlo zvnějšku provázeno tlakem, jako se vtlačuje do strojů mazadlo.“ Napsal Ortega y Gasset ve Vzpouře davů. Upřímně řečeno, dnes se vtlačuje snadněji než v jeho časech. Sociální sítě jsou věru ideální mazničkou. A po střetech „horkých“, válce „studené“, ocitli jsme se v ohni „války informační“, nemilosrdné, kruté a s kdovíjakými cíli jejích účastníků. Nutno přiznat, že v tomto válčení si ze všech nejlépe vede Rusko. S podporou „pátých kolon“, mnohdy se rekrutujících z velmi vlivných kruhů, získává jednu bitvu za druhou. Upřímně řečeno: vítězí.

„Vykořisťovaní“ a „vykořisťovatelé“ v jednom šiku?

A další podivuhodný jev, který, doufám, mi nový rok objasní: v „politické revoluci“ se stávají „bojovými“ spojenci ramena údajně stále více se až dramaticky rozevírajících sociálních nůžek. Ovládající pohádkově bohatí oligarchové a ovládaní „frustrovaní obyčejní občané“. Zvláštní revoluční pospolitost. Někdy až bezmezná, téměř mentálně otrocká adorace, již dávají najevo ti nejchudší vůči nejbohatším, je neuvěřitelná. Přehlížejí, jak jsou jimi opovrhováni. Jak jsou vnímáni coby „socky“. To jim ale nevadí vstoupit po bok nejmajetnějších do boje proti jakémusi imaginárnímu, vykonstruovanému zastaralému systému. Při čemž jim žádný nový systém není nabízen. Má-li to být „řízení státu jako podniku“, měli by si uvědomit, že strkají hlavu do oprátky závislých „zaměstnanců“. Bude-li konjunktura, budou mít, pravda, slušné platy. Přijde krize? Na dlažbu s nimi. Fakticky i obrazně. Odříkají se svobodného „občanství“ a podílu na řízení společnosti. Teď se jim zdá, že se s nimi nepočítá. S novými vůdci nebudou bráni v potaz mnohem podstatněji. To jenom teď se pěkně zpívá lapaným ptáčkům.

Vrstva „nových“ zbohatlíků z někdejší komunistické části světa zmanipulovala značnou část veřejnosti ve své cestě za ovládnutím trhů a likvidací zbytků zavedené tradiční společnosti. Jakoby přišla jakási „druhá fáze raného kapitalismu“. Součástí té první bylo v kapitalistické prehistorii mnoho nelidského, dravého, drsného. Až to přimělo Honoré de Balzaca k jeho proslulé větě: „V pozadí každého velkého majetku je zločin.“ Časem ovšem se situace zhumanizovala, došlo k jakési „společenské smlouvě“, naše civilizace až na občasné výstřelky dospěla k vzájemnému respektu a smíření za daných pravidel. Tato pravidla ovšem „nová buržoasie“ nerespektuje. Je ještě příliš oslněna úspěchy svých nepotrestaných zločinů, prudkým bezohledným vzestupem, brutální mocí, kterou získala ze dne na den. A chce to všechno doslova vyždímat ke slávě svojí. Je zřetelné, že ona „politické revoluce“ započala v té části Evropy, která se do starého kontinentu tzv. vrátila. A že jejím největším garantem a vzorem je Rusko. „Zavedené“ země euroamerické kultury tomuto tlaku při své pohodlnosti a změkčilosti snadno podlehly. Navíc jejich systém ztratil své rozhodující sloupy, pevné kontury. Korporace omezují osobní odpovědnost a statečnost. Liberální Západ neví, jak rasantní atak oligarchů a korporací zvládnout. Zvlášť, je-li tento nápor veden rozsáhle mediálně, ekonomicky a často i otevřenou agresí. Tomu všemu „starý dobrý svět“ odvykl. A navíc se největší západní organizace – Evropská unie – dostala do hodnotové krize. Či vlastně spíše do kleští, v nichž se Evropa zmítá. Na jedné straně svoboda a lidská práva a na straně druhé jistota a bezpečnost. Unie není schopna odhadnout a už vůbec ne realizovat praktický systém koexistence idejí a denního života. Na pomoc „nové politické revoluci“ navíc přišla „imigrantská krize“ Mohl by člověk uvažovat, zda vskutku „přišla“; zda náhodou nebyla „jako na zavolanou“ v pravý čas zkonstruována a vyvolána. To bychom ovšem zabředli do „teorií spiknutí“, se kterými hojně pracují a jež vyznávají zejména „noví revolucionáři“.

A veřejné mínění vcelku nevnímá tradici tvorby hodnot dosavadního dlouhého vývoje. „Zajímá je (davy) pouze jejich blahobyt, aniž by se staraly o příčiny tohoto blahobytu. Poněvadž ve výhodách civilizace nevidí zázračný vynález a stavbu, které lze uchránit pouze velkým úsilím a opatrností, domnívají se, že mají za úkol tyto hodnoty pouze důsledně vyžadovat, jako by byly vrozenými právy. V bouřích z bídy volají davy o chléb a jako prostředek užívají ničení pekáren.“ To byl ještě jednou Ortega y Gasset.

Poťouchlý blábol o „rebelii obyčejných lidí proti elitě“ rozšířila tedy samozřejmě elita. Jedni „intelektuálové“ označují druhé „intoše“ za viníky frustrace „muže a ženy z ulice“ a motají tím „prostému občanovi“ hlavu. Opakovat „obyčejným“ neustále dokola, že nejsou dostatečně vážení a ukazovat na ty, kdož se o tuto „nevážnost“ přičinili, je prosté a sprosté zahrávání si s city a důstojností lidí. Ostatně svědky toho jsme byli už například při manipulační motivaci „lidu“ při Velké francouzské revoluci či ještě naléhavěji při té ještě Větší říjnové. I v kořenech nacismu byli mnozí z elit, kteří vehementně označovali „viníky ponížení Německa a Němců“; nečinil tak pouze kaprál Adolf.

Vůbec nejde o nějaký spontánní výbuch „lidového hněvu“. Jsme svědky velmi sofistikované manipulace s veřejným míněním. Jenomže, bohužel, veřejnost si se sebou nechává ráda pohrávat. Ba to v ní vyvolává až sama sebe ukájející vášně. Jako bychom hleděli na jakousi hromadnou masturbaci, sebehanu. V hezkém skupinovém rámci: nastupující politické elity s ekonomickými jedno jsou a přibrali si k tomu milující lid: „Všichni dohromady uděláme moc“. Svrhneme to staré, nastolíme nové. Nic nového to ovšem není. Všechno bylo. I to, že parlament „je žvanírna“, vyslovené za potlesku davu.

Teď jsme společenskou revoluční změnou vášnivě vzrušeni. Ovšem i v tomto případě „post coitum omne animal triste“. Kdo bude smutný? Proti komu se ten smutek obrátí?

Co nás čeká a co nás nemine?


Je mnoho otázek, na které nám bude nový rok, doufám, dávat odpovědi. Proto si dovolím přát u příležitosti příchodu dítěte rozervaného Starého roku a prapotomka let předchozích, a otce roku následujícího, všem lidem dobré vůle mnoho štěstí. Myslím, že ho budeme potřebovat. Jak už ovšem v úvodu řečeno, je to náhodná proměnná.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy