Před pár dny mi zavolal Libor Dvořák z Českého rozhlasu, řekl, že četl můj minulý zdejší blog, a požádal mě, abych mu řekl svůj názor na celebritu dneška, na „frustrovaného bílého muže“. Musel jsem se zamyslet, vždyť souhlasím s tím, že mnohý dnešní bílý muž je vážně frustrovaný. Až deprivovaný. Nezdá se mi ovšem, že je to s jeho problémy tak, jak vynalezli někteří současní mudrlanti. Tedy, že zatímco liberální svět bere ohled na kdejakou menšinu, chudáka bílého muže s jeho starostmi ignoruje. Navíc že dosud rozhodující elity nedbají jeho názorů, jakoby hlas lidu nebyl hlasem samého Boha. A také, pokud ho nechají promluvit, nutí jej ke zvrhlé politické korektnosti, což též zasahuje jeho psychiku, zvyklou vyjadřovat se jasně, stručně, srozumitelně.

Dle mého názoru by problémy „frustrovaného bílého muže“ sotva vyřešilo, kdyby se ve veřejném prostoru bez úzkostné korektnosti radostně halasilo, že negři smrdí, cikáni jsou podlidi… čmoudy je třeba spálit napalmem včetně dětí, protože islámský svět nutno vyhubit od kořenů až po sémě. Buzny by patřilo vykastrovat a lesbám to zašít. Věřící křesťané že jsou fanatičtí řiťolezci pedofilních černoprdelníků. Taky by se mělo něco udělat s postiženými mrzáčky a blbečky, nejlépe je uschovat do zvláštních ústavů, aby neotravovali krásný vzhled na ten náš svět a nezpomalovali jarý vývoj našich talentovaných potomků. Znásilněné ženské si za to určitě můžou samy, protože provokují; a hlavně by se měly držet u plotny, protože jinam nepatří. A tak všelijak.

Taky dle mého soudu nestačí, když vstřícný miliardář nebo politik, který předstírá, že je ze stejné líhně jako „frustrovaný lid“, občas ubohého bílého muže podrbe za ušima a řekne, že by se mělo udělat referendum třeba o vystoupení z Evropské unie, protože ta všechny ty trampoty přece zavinila.

Frustrovaný bílý muž sice po takovém vískání radostně zavýská, protože čím jiným se mu zavděčit než dvěma koblihami a právem říkat ve veřejnoprávním rozhlase bez okolků třeba „kunda“. A když mu „nové elity“ navíc občas dají najevo, že může v přímém hlasování pomoci protlačit nějaký jejich plán, za což jej opět pochválí, jak že to moudře projevil selský rozum… inu, co víc si může přát. To je přece skvělá satisfakce za dosavadní přehlížení.

Jenomže, jak už jsem řekl, myslím si, že uvedené příčiny nejsou skutečnými důvody „frustrace“ současného bílého muže. A naznačené recepty neznamenají reálnou cestu k její léčbě. Jsou to jenom šidítka, placeba, pokrytecké rady, kterými si určitá skupina dláždí cestu ke své moci, nikoliv k uzdravení nemocného nebohého bělocha. Hovoří se o jakémsi „novém řádu“ a to vždycky zastříhám ušima a začnu si dávat pozor. Zvlášť, když o revolučním uspořádání společnosti bez přežilých stran a unaveného systému najednou s nadšením mluví tací, pro které cosi takového vyslovit byl ještě před pár lety smrtelný hřích.

Jsem přesvědčen, že aktuální frustrace bílého muže „střední kategorie“ má hlubší kořeny, než vyhlašují novodobí zvěstovatelé, kteří straší koncem světa a nabízejí jeho vykoupení a záchranu prostřednictvím svých sekt, jimž říkají učeně think tanky.

Můj kolega a přítel Čestmír Franěk napsal kdysi dost zajímavou povídku o jezdci formule jedna, který na závodní dráze předjede sám sebe. Zdá se mi, že tak se to má s lidstvem. Ve svém dravém, ambiciózním a expanzivním vývoji se předhonilo nejméně o okruh. Z většiny pokulhává samo za sebou. Tempu vývoje stačí jenom výjimečně silní jedinci. Čím dál tím víc silní v jiném smyslu než je síla fyzická. A obratní jinak než proslulé „zlaté české ručičky“. Tempu světa stačí osobnosti či osoby, vybavené silou intelektuální, byť ta se může realizovat jistým druhem otrlé mazanosti, nikoliv duchovními výkony v pravém smyslu toho slova. Uplatňují se konstruktéři reality, ne dělníci, kteří ji budují. Těch navíc při vývoji robotizace bude potřeba stále méně a stále více budou jenom přisluhovači umělých mozků a rukou. Až ztratí svůj smysl docela.

Ne, tzv. obyčejný muž a žena z ulice nevyhynou jako druh. Zůstanou. Společnost elit na ně nezapomene. Dostane se jim materiálních záruk, budou brát výplatu za nic, vlastně jakési povinné dávky. Dokonce časem možná i podle potřeb, jak by řekli komunisté. Vždyť už dnes se o tom v některých zemích přemýšlí. Předpokládám, že v rámci korektnosti společnosti se jim nebude smět říkat „socky“. Ale oni budou vědět, že jim tak „konstruktéři“ tajně říkají a hlavně: že „sockami“ skutečně jsou.

Rád bych upozornil, že toto není ode mne žádné elitářství. Nepatřím do rodící se sorty „konstruktérů“, jsem součástí sociální skupiny „socek“. Jen se tím necítím být frustrovaný. Neuráží mě to. Vím, že už nabíráme to zásadní kolo ztráty a jsem s tím smířen. Drtivá většina není schopna stíhat v „IT“ gramotnosti, finanční, právní a „ouřední“ orientaci, mně je nesrozumitelná ba i mluva návodů a smluv. Banalizované Masarykovo „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem!“ přestalo mít symbolicko-humanisticko-edukativní význam, ale nabylo síly existenciální a existenční. Vypadáváme jako cikáňata z drkotajícího kočovného vozu. S tím rozdílem, že dnešní luxusní vagón sviští bez otřesů čím dál tím rychleji a náš pád není úderem o rozbitou cestu, nýbrž poklesem do měkkého. To je asi tím, že jsme ti „bílí muži“.

Aby si „frustrovaný bílý muž“ nepřipadl tak odstrčený, byl mu předhozen ohryzek sociálních sítí. Na ty svými duchovními rozměry stačí (vím dle sebe, ještě to jakž takž zvládnu) a může si tu vytvářet svůj svět. Nedbá už informací, je mu jedno, zda jsou pravdivé, či ne. Vytváří si realitu sám či se přiživuje na tom, co vyhovuje jeho názoru. Je mu vcelku šumafuk, zda je kolečko bílé nebo do šeda. Vždyť je to přece černý čtvereček, copak to nevidíte?! Řekli mu to jeho milovaní miliardáři, případně ti, kteří mu ve vysokých funkcích dávají najevo, že jsou jako on, a že kdokoliv jej mentálně převyšuje či říká něco jiného, než je jeho pravda, je nabubřelý darebák. Stane-li se i pravda frustrovanou, je svět frustrace dotvořen. Poslední den tvoření frustrace může frustrovaný Bůh spočinout na obláčku svého osobního frustrovaného zbožštění.

Není bez zajímavosti, že se říká „frustrovaný bílý muž“. I ženy jsou přece frustrovány. Jenomže mužská frustrace je větší. Protože, jak už řečeno, ztrácejí až sprinterským tempem význam testosteronové mužské tradiční přednosti: fyzická síla a všelijaké opičí dovednosti. A intelektuálně jsou na tom ženy stejně jako „pán tvorstva“. Co víc může muže frustrovat, než skutečnost, že schopné ženy ovládají svět stejně snadno jako schopní chlapi, ne-li snadněji. A že mnohá méně schopná stvoření, před časem ještě zvaná muži, na ně nestačí. Fyzičnem už to, pánové, nedoženeme. Už se cení především mentální schopnosti a umění prosadit se. V čemž jsme si se „slabším“ pohlavím fifty fifty. Soumrak někdejšího vnímání a chápání mužství. Při tom předbíhání se o kolo lidstvo vytrousilo atribut mužnosti v někdejším smyslu slova. Ztratilo ho kdesi cestou; nejen že předstihlo samo sebe, ale překonalo i biblickou předurčenost muže jako míry všech věcí. Kdo by z toho nebyl frustrovaný, že moji milí přátelé a kolegové, bývalí nadsamci? Ženy nás už nepotřebují, v nejhorším se někde u Babiše nechají uměle oplodnit, a představte si, že třeba semenem kdo ví jakého teplouše! Ke kterému ještě máme být politicky korektní. To přece není fér. Bědujme a vztekejme se. Frustrujme se. Zní to trochu jako koleda.

Pokud někteří současní zvěstovatelé tvrdí, že oni to zastaví a změní ke starým dobrým pořádkům, chtěl bych, aby dodali, jak to míní udělat. Samozřejmě, že lžou. A vědí, že lžou. Jak může být kupříkladu Zeman vůdcem v tomto tažení, když ještě nedávno ve své filipice proti referendu vykřikoval, že oni dnešní frustrovaní bílí muži jsou vlastně ze značné části mentálně nedostačiví vypití idioti. Jak může Václav Klaus žádat referendum k tak závažné věci jako je „czexit“, když před časem velmi krátkým neuznával právo na referendum ve věcech daleko nepatrnějších. Putin chce dokazovat, že spojuje sílu intelektuální i fyzickou. Že je jako ten čtyřistapětatřicetikilový Pákistánec Arbab Hajat, co dokáže rukou zastavit třeba i traktor. Ruský gosudar působí v tomto ohledu jako směšná kuriozita, která navíc švindluje. Tímto směrem už to nepůjde.

Zásadní malér se sebeuvědoměním a sebevědomím „bílého muže“ netkví ve skutečnosti, že elity údajně dosud myslely na nějaké zbytečné menšiny a nevšímaly si jeho, většinového. A on že z toho zfanfrněl, tedy „zfrustroval“. To je jenom vnější marginální rys. Snadno ideologicky a politicky využitelný „novými elitami“. Samozřejmě, že skutečný, empatický zájem o „frustrovaného bílého muže“ nemají. Jenom jako o nástroj. Hodí se v politickém a mocenském boji. Vždyť tento „frustrát“ je vskutku výrazně většinový. A měří-li se většinově, hodí se. Pak ho zase ponecháme napospas jeho frustraci.

Ono vlastně asi ani nic jiného nejde. Většinový bílý muž stává se stále více nepotřebným. Lidstvo se předbíhá nejméně o kolo a při tom nás, nestíhající bílé muže a ženy, ztrácí kolem tratě. Jestli někdo tvrdí, že nás nechá znovu nastoupit, tak podvádí. To by musel svět zpomalit. Což je kontraproduktivní a vlastně to ani nejde. Ono tempo je samostatným fenoménem. Ten se zpomalit nenechá.

Nebo nás zrychlit? To je učiněný nesmysl. To víme i my sami, proto je většina z nás frustrovaných. Ze své stále rostoucí nepotřebnosti. Leda že bychom založili nějaké Hnutí frustrovaných. Pod heslem „Socky všech zemí, spojte se!“ Ale to už tady bylo. A k čemu to bylo? Dobře to znělo z úst Jiřího Kodeta v Pelíšcích, kam by takoví měli jít. Hlavně opustit trať, kde se závodí. Překážejí.

Navíc už nás někteří miliardáři a jiní schopní (i všeho) předběhli. Už založili. Jako vždycky jsme o kolo zpátky. Co tedy zbývá? Smířit se s tím, že v čase, v němž lidstvo samo sebe předbíhá o kolo, zůstane u trati většinové množství nepotřebných bílých mužů (a žen). Pokud je tato skutečnost frustruje, nezbývá jim než si na to zvyknout. Každá revoluce, kterou slibují noví proroci, kteří tolik touží stát se Vůdci, buď už celého širého světa, nebo alespoň malinkého srdce (pupku) Evropy, postavení frustrovaných jenom zhorší. Chvíli si budou připadat důležití coby pomocníci hybatelů, ba možná hybatelé sami. A potom zjistí, že pokus nastoupit znovu na trať a do vozu skončil šeredným pádem po úderu od sprintujícího, o kolo je předbíhajícího společenského lokte. A že ten potupný náraz byl zase o něco tvrdší a bolestivější. Že víc frustruje.