(Kalhoty roztřepené na vnitřní straně,
zápěstí roztřesené a seschlé dlaně,
kterými žmoulá kůrku chleba sebranou z pultu v závodce,
tak tedy říkejme mu třeba důchodce.

Karel Kryl: Důchodce)

Tuto písničku napsal Kryl v druhé polovině šedesátých let.

O padesát let později vložili komunisté organizovaní kandidátem na předsedu Josefem Skálou na Facebook jídelní lístek z restaurace U Fleků z roku 1962 a zdůraznili, že za 20 Kč se tam tehdy člověk naobědval. Uvedl to server Novinky.

Pamatuji si, že můj dědeček na přelomu 50. a 60. let jako bývalý ajznboňák pobíral penzi čtyři stovky. Babička pak dlouho stovku, později celých 130 Kčs. Jako mladá holka byla děvečkou na statku v Třešti, pak vychovala na Žižkově šest dětí.

Dali by si ze svých důchodů u Fleků za měsíc dohromady plných dvacet šest obědů. Babička třináct. Dědeček třináct. A ještě by jim pětka zbyla. To by si panečku debužírovali. Pak by se mohli jít pást.

(Krylův Důchodce:

Rukávy u zimníku odřením lesklé,
čekává u rychlíků na zbytky ve skle,
stydlivě sbírá nedopalky ležící v místech pro chodce
a pak je střádá do obálky, důchodce.)

Dále se komunisté na Facebooku nadšeně rozepsali o tom, jaký to býval za starých (jejich) časů lanšmít. Že se nescvrkl na pánvi jako ten dnešní. Na vandry jsme si tenkrát za těch „zlatých časů vlády jedné strany“ vozili nejčastěji lanšmíty čínské. Ještě také stejné asijské provenience vepřové ve vlastní šťávě. Fakt to bylo skvělé. Jestli ovšem nyní postrádají tyto laskominy ony chvályhodné atributy šedesátých let, nechť si to vyřídí KSČM s Komunistickou stranou Číny. Koupil jsem si nedávno čínskou vepřovku, která se zvnějšku té prastaré nostalgické velice podobá, a taky jsem konstatoval, že už to není to, co to bývalo. Jestli jim to nějak nekazí dalajláma nebo co…

(Důchodce, pokračování písně K. K.:

V neděli vysedává na lavičce v sadech
a starou špacírkou si podepírá ustaranou hlavu,
sluníčko vyhledává, naříká si na dech
a vůbec nikdo už mu neupírá právo na únavu.)

Pravda, stával tehdy guláš něco mezi pěti a šesti korunami. V roce 1965 po maturitě jsem nastoupil jako pomocný dělník do tiskárny k archové rotačce. Tehdy se ještě ob sobotu pracovalo. Když na mě vyšly tři pracovní soboty v měsíci, uštědřil mi socialismus plus mínus 1000 Kčs. Když jsem pracoval o sobotě jenom dvakrát v měsíci, bral jsem devět stovek. Hrubého, poznamenávám. Nástupní příjem vysokoškoláka byl o dvě stě vyšší.

Ale nechme relaci cen a výplat. Ten oběd stál možná dvacet korun. Ale jak vypadal. Maso se tehdy podávalo v množství 10 dkg na porci. Samozřejmě za syrova. Dali jste si kotletu a před vámi na talíři ležel průhledný kousek flaksy, olemovaný stejným množstvím chvějícího se tlustého a jako třešnička na dortu i spravedlivý kus kosti. Pamatuji z té doby vtip: „Pane vrchní, já jsem si dal řízek.“ „No a? Vždyť ho máte!“ „A kde!?“ „Račte zvednout citrónek, prosím!“

Jenomže i to by se dalo pozapomenout. Sotva však vymazat z paměti slavný projev prezidenta Antonína Novotného, v němž zaznělo legendární: „Maso bude!“ Když tohle řekl první muž KSČ a současně prezident, muselo to být přece pravda. Vysvítalo z ní, že momentálně maso nebylo. S tím byl problém až do konce osmdesátých let. Tchyně mě posílala na pivo, protože u stejného stolu jako já sedával řezník. Mohli jsme se před hosty chlubit, že návštěvám nabízíme slušné masité jídlo. Odporný a ponižující podpultový kšeft. Ale co by člověk neudělal pro rodinu?! I do hospody musel chodit.

V červenci 1963 vyhlásili komunisté bezmasé čtvrtky. Věřící katolíci se postí v pátek. Materialisté zavedli půst o den dříve, aby nevypadali, že se opičí. On také důvod byl zcela rozdílný. U komunistů nedostatek. Rok poté to „strana a vláda“ vzdala. Zvedla výrazně ceny masa a uzenin. Myslím, že pak už oběd U Fleků dvacet korun nestál.

Bez ohledu na to, zda flákota byla nebo ne a také nehledě na její cenu chodívali jsme s kamarády na omáčku bez masa za tři koruny do bufetu Koruna na spodním konci Václavského náměstí. Kolik se tam motalo tzv. bufeťáků, obdob dnešních žebráků a bezdomovců! Taky se jim říkalo dojížďáci. To proto, že „dojížděli“ zbytky, které zanechali ostatní hosté na talířích. Slogan: „Ten páreček už nebudete, pane?“ byl jejich erbovním heslem. Nechával jsem z charitativních důvodů jak kus žvance na pultu, tak alespoň hlt piva v půllitru.

To všechno vyprávím, abych zaryté vyznavače „starých časů“ upozornil, že i za nich byli žebráci a „socky“. Potkávali jste je nejen v Koruně, ale i u Juliše, U Rozvařilů, v každém pražském bufetu jste na dojídající somráky narazili… Měli hlad a báli se policajtů. Proto je nebylo vidět. Víc se skrývali. Pro bolševický režim to byli příživníci. Dneska se za ně bijí coby za oběti kapitalismu.

A jen tak na okraj: jestli někdo křičí nyní o prostitutkách na Václavském náměstí… měl by vzpomenout také na starou dobrou Perlovku a podloubí u stanice tramvají na Můstku. Korzovaly tam jedna vedle druhé a oslovovaly pány. V zimě se chodívaly zahřát na čaj nebo grog do vinárny na Uhelném trhu, oficiálně pojmenované U lvíčků, obecně zvané U Kafky. Kolik hodin jsme tam s nimi prokecali. Byly to holky s osudy.

Budu se opakovat: tenkrát je komunisté nazývali příživnicemi. Či se tvářili, že neexistují. Dnes dle nich a jejich příznivců prý za výskyt prostituce může současné zřízení.

(Naposledy Karel Kryl a jeho Důchodce:

Na krku staré káro a úzkost v hlase,
když žebrá o cigáro, zlomí se v pase,
namísto díků sklopí zraky a není třeba žalobce,
když vidím tyhle lidský vraky, třesu se strachem před přízraky,
že jednou ze mne bude taky důchodce...)

Jak vidíte, i v dobách onoho krásného lidumilného socialismu sbírali lidé vajgly, neměli na nové kalhoty a žebrali. Případně holky (a i kluci, pražské záchodky či kupříkladu kavárna Globus v ulici 28. října by mohly vyprávět) prodávaly(i) tělo. Neviděl to dozajista pouze Karel Kryl a já.

Prosím vás, milí komunisté, nelžete… nepodvádějte… nemanipulujte.

Ale to by toho od vás člověk chtěl moc. Máte to v krvi.