Je toho všude plno. Stačí vstoupit do světa sociálních sítí. Kdekdo křičí, že konečně přichází „pravá demokracie“. Představuje si ji jako jakousi „absolutní vládu lidu“. Je problém? Vypíšeme referendum. „Boží hlas“ najde řešení. Když se případně zjistí, že občanstvem schválené východisko nebylo to pravé ořechové, můžeme vyhlásit nové všelidové hlasování. Lid sám sebe opraví. Uvede věci na pravou míru. Možná ovšem ne na tu správnou, ale prostě jenom na „jinou“. Že důsledkem byli nějací mrtví, ekonomická a mravní bída? Inu, kácelo se. A když lid kácí, dobře kácí. Tříska sem, tříska tam. Nejlépe přímo do srdce.

Nikdo nikdy ještě nikomu racionálními argumenty nevysvětlil, že většina má vždycky pravdu. Kdyby totiž tomu tak bylo, vypadaly by dějiny úplně jinak. Zda by vůbec ještě existovaly. Často totiž bývá „většinová pravda“ velmi omylná. Jako příklad z nedávné historie stačí uvést vítěznou majoritu v Německu v 30. letech minulého století. Nebo ostatně i naše volby ze šestačtyřicátého. Majoritní hlas lidu je dozajista rykem mohutným, ale ne vždycky slovem rozumným.

Volby vůbec stávají se pochybným argumentem na současné cestě k „totalitní demokracii“, po níž svět (spolu s námi), zdá se, vykročil. Nic samozřejmě proti volení, tomuto „svátku demokracie“. Ani proti tomu, že volební výsledek se má do jisté míry respektovat. Proč jenom do jisté míry? Protože myslím, že ve chvíli, kdy zvolení, podporováni svými bujarými voliči, míří za omezením svobody, je třeba se ozvat i proti většinovému volebnímu vítězství. Svoboda je totiž důležitější než demokracie. Svoboda bez demokracie může existovat. Demokracie bez svobody v žádném případě.

Kolikrát nyní čteme a slyšíme: otravují, bouří se, protože nechtějí uznat výsledek voleb. Vždyť prohráli. A poražení mají jediné právo: držet ústa a krok. Pokud toto někdo říká ve zlém úmyslu, je to politický sociopat, nebezpečný společnosti. Když to prohlašuje z neznalosti, má jeho většinový hlas cenu asi tak hodnotnou jako volební příspěvek Pepka Vyskoče.

To, že někdo prohrál volby, neznamená, že ztratil právo vlivu na fungování obce. A kontroly nad ní. Bez nesouhlasu a kritiky není pohybu. Není svobody. Není skutečné vlády skutečného lidu. Ne lůzy. Ostatně pořád, často už v pěně banality, slyšíme ono Masarykovo: „Demokracie je diskuse!“ Jak vehementně se tím ohánějí ti, kteří ve skutečnosti touží po demokracii v podobě poslušného mlčení a tupého souhlasu těch, kteří ve volbách prohráli! Nebaží vpravdě po demokracii v pravém smyslu slova, ale po zprvu skryté, později otevřené „demokracii totalitní“.

(Ja´akovu Leibu Talomovi se tímto omlouvám za svoji jistou ekvilibristiku s pojmem, jím vytvořeným a definovaným. A Danu Kroupovi, který mě, nevzdělance, s Talomovou knihou „O původu totalitní demokracie“ seznámil, vřelý dík. Doporučení pak všem, aby si ji v rámci výuky demokratické sebeobrany přečetli.)

Ale k tématu: chceme-li skutečně „pravou“ „opravdovou“ demokracii, můžeme radostně tleskat po svém vítězství ve volbách, ale hned nato pokorně sklonit hlavu před tím, že naše vítězná politika je kritizována. Že ti, kteří nesouhlasí s kroky svobodně zvolených, to dávají svobodně a otevřeně najevo. Že mluví a píší proti tomu, co zvolenci dělají. Že vytvářejí nikým nevolené skupiny, jejichž náplní a posláním je ostražitě a neústupně kritizovat, kritizovat, kritizovat. Že svolávají demonstrace, stávky a nejrůznější bunty. Nestávají se tím žádnými vlastizrádci. Kdo si ostatně může osobovat určovat, kdo je „skutečný vlastenec“, „skutečný občan“, „skutečný demokrat“? Pokud tak někdo činí, je demokracii vzdálen o onen rozhodující kousek, jenž dělí vola od býka.

Demokracie vskutku nepatří pouze vítězům. Je stejně nezadatelně i oprávněním poražených. A pokud to vítězové odmítají přijmout, pochopit a respektovat, nejsou lidem, ale zfanatizovanou, „metylovým“ úspěchem ožralou ulicí.

Slyším-li falešné zaklínadlo o povinnosti poslušně respektovat rozhodnutí a příkazy volebních vítězů, byť by to byl sám „svatý lid“, mrazí mě. Mám obavy, že se časem tyto šepoty a řevy (čím dál tím častěji provázené výhružkami „vítězným lidovým soudem“; rozuměj lynčem) změní v libozvučné „Sieg heil!“ či v ústavně zaručené právo jedné strany vládnout. Té strany (či hnutí), která kdysi, v temnotou a mlhou zahalené minulosti, zvítězila ve svobodných volbách.