Nic proti tomu, že Miloš Zeman znovu vstupuje do prezidentského ringu. Ostatně na to, že tak učiní, by (přes všechny jeho mlhy) vsadil každý soudný člověk dolar proti bobu. Marně viceprezident Ovčáček hrál neinformovaného a dychtivého troubu, který napjatě čeká na rozhodnutí svého protektora jako na dárek pod stromeček: co asi v tom balíčku bude – „Ano?“ nebo „Ne?“

Pravidla své kampaně ovšem Zeman narýsoval velmi zvláštně. Nebude se střetávat v debatách otevřeně se svými soupeři. Inu, ať říká, co říká, necítím z toho nic jiného, než závan zbabělosti. (Stejně jako jsem ho nasál nad Albertovem, když Zeman, obklopen ochrankou, syčel z bezpečí pódia do tváře protestujících mladých lidí, že se jich nebojí. Chlap, který se nebojí, nezdůrazňuje to. Bál se.) Nebyl to však a není ani nyní nějaký strach osudový, obava velkých mužů z konfrontace s historií a atlantského střetu. Jen malá chalupnická přizdipodělanost z toho, na co by musel v těch hovorech odpovídat.

Zeman ví, že v diskusích „z očí do očí“ by horko těžko hájil svoje chronické lhaní (viz kauza Peroutka či /ne/účast velvyslance USA na hradní merendě apod.), vulgarity a dvojsmyslné oplzlosti, obojí související s na odiv vystavovaným nepřirozeným a trapným machismem (k...y sem, k...y tam; „přeříznuté“ stromy nebo aktivistky, he he he!), sociální necitlivost (důchodci dle něj mají na to, aby platili stovku denně v nemocnici), urážky politických oponentů z lidu (všude mají obecního blázna)… O „velkých problémech“, zejména jeho bezmezné, až vlezlé podpoře zdejších oligarchů a ještě poníženějšímu poklonkování autokratickým a diktátorským režimům a potentátům nemluvě. Možná také, že současní protivníci by byli v předvolebním boji méně uměření, než byl kníže, a provětrali by staré hanebné Zemanovy kostlivce v skříních Bamberku, Štiřína, akce Olovo atd. ze starých dob nerozlučitelného kumpánství s Miroslavem Šloufem.

To by se těžko bojovalo, zvlášť když povaha dotyčného je spíše zákeřná a mstivá, než že by to byl vzor bojovníka přímých střetů. On tak rozhlásit, že zemí se toulá neznámý terorista, rozraduje se z paniky a z bodů, co mu to vyneslo, a potom se skryje ve svém opevněném sídle, čnícím nad podhradím, jehož obyvateli ve svém nitru opovrhuje. Ostatně stejně jako pohrdá většinou občanů této země, jak to pěkně vypočítal při svém zásadním odmítnutí referenda v roce 1992: "Chtěl bych varovat před obecně rozšířenou a dalo by se říci populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím a že to, co nespraví Parlament, spraví občané., (…) To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. (...) Těmto lidem - je to tedy polovina národa - uniká ona složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa." To není hoax. To je vlastnoústní Zeman.

Jestli si ti, kteří Zemana volili a mají ho rádi, myslí, že je řadí do té druhé „neblbé“ poloviny, která chápe „mnohotvárnost, komplementárnost, mnohoznačnost světa“, naivně a osudově se mýlí.

Těžko ovšem budou nyní protikandidáti používat všechnu tu oprávněnou velkokaliberní munici, bude-li chybět to nejpodstatnější: terč. Vypadali by velmi uboze, kdyby napadali nepřítomného, který se nemůže bránit. Věru mazaná taktika. Ale takovou „levou“ Zeman brilantně ovládá. Stává se pro předvolební boj jakýmsi „tabu“. Pouhým fantomem, o němž nemůžeme mluvit, na nějž nelze útočit, on tu přece není, působilo by to nefér. Zeman zvolil taktiku Scylly zbabělosti a Charybdy úskočnosti. Ony zpravidla chodívají ruku v ruce v jednom těle.

Není to však lstivost hodná machiavelistického rozboru. Jako veškeré Zemanovo chování narážíme na vyčůranost hokynářského kvelbu: z týden starého chleba se smyje povlak plísně a znovu se to rozpeče. Pak se Zeman s Ovčáčkem smějí, jak nás pěkně vypekli.

Zeman samozřejmě pro svou neúčast na předvolebních debatách uvádí zcela jiné důvody, až ušlechtilé. Při ohledání, sečtení a zvážení jeho pravdomluvnosti a šlechetnosti je to ovšem zdůvodnění velmi nedůvěryhodné.

Pro střízlivou mysl je zcela komické Zemanovo prohlášení, že nepovede předvolební kampaň, Nedělá přece po celou dobu svého „kralování“ nic jiného. Jezdí si po zemi, na svých nespanilých jízdách opakuje jako kolovrátek pro něj charakteristické povrchní bonmoty a vtípky, kasá se, jaký je pašák, a podlézá svým potenciálním voličům. Ty, o nichž ví, že ho volit nebudou, cejchuje jako dobytek a uráží je vymýšlením všelijakých nálepek. (Aby vzápětí prohlásil, že nálepkovat se nemá, on, který je všech „nálepkářů“ doslova „futrál“, jak říkaly naše babičky.) S velkým gustem kritizuje a ponižuje své nepřítomné oponenty. Ať už jmenovitě či na principu „kolektivní viny“ – „pražská kavárna“. To se „lid“ nařehtá, jak jim to Miloš nandává!

Zeman dozajista ani slůvkem neocení, že jeho kampaň hradí i ti, které nenávidí, jeho nevoliči. Neboť zemanovské „sebepodpůrné“ zájezdy samozřejmě platí daňoví poplatníci, jimiž jsme všichni. Není to, přátelé, příjemný pocit, připadat si jako Lukoil. Rozumná by byla otázka, co všechny ty výjezdy pána z Hradu přinesly lidem z míst, jež navštívil. Samozřejmě, že nic. Jemu však ano. Neboť dětinští občánci jsou nadšeni, že mezi ně ze své zdánlivě mudrlantské výše rozhodil hrst svých perel.

Zeman jde do své kampaně zbaběle a vyčůraně. Mnohým ze zdejší veřejnosti se to ovšem zdá hrdinské a čestné. Lžou si do vlastní kapsy. A nevadí jim to nijak, vždyť lež je nástrojem jejich „ochranitele“; tedy lhát je správné. Vcelku to chápu. Neumějí se opřít sami o sebe. Hledají si proto opěrný sloup. Jenom proto Miloš Zeman zatím není kůlem v plotě.