Miloš Zeman prohlásil, že nebude v prezidentské kampani napadat soupeře. Hned, jak Jiří Drahoš ohlásil svoji kandidaturu, vypustil hradní vůdce osobního mopslíka, tajného viceprezidenta Ovčáčka, aby akademika pokousal co nejjedovatějšími zuby.

Pro toho, kdo dlouhodobě sleduje kariéru současné hlavy státu, to není jistě překvapení. Žádná lidská malost není Zemanovi cizí. Včetně té, že nechá svoji nemužnou nenávist a umrněnou pomstychtivost plivnout až do hrobu. Teď připomínám hradní komentáře k úmrtí kardinála Miloslava Vlka.

Když umřel jeden z největších ideových odpůrců Tomáše Garrigua Masaryka, historik Josef Pekař, který rozmetal Masarykovu myšlenkovou koncepci našich dějin, poslal tehdy už velmi nemocný prezident k jeho rakvi kytici s nápisem: "Profesore Pekaři, vzpomínám často na Vás a na naše styky. Byl jste hodný člověk!" Inu, Masaryk byl i při výhradách k němu velký muž.

Což o současné hlavě státu nelze říci. Ovšem přes všechny Zemanovy malosti jej považuje značná část zdejší populace za dnešního největšího politického Čecha. Rozhodně za nejdůvěryhodnějšího. Alespoň podle posledního průzkumu veřejného mínění. Prý je takových 55 %.

Poněkud mě překvapuje, že je u nás tolik lidí, kteří vnímají lež, nečestnost a podraz jako důvěryhodné počiny. A stále nemohu najít příčinu této kolektivní patologické deprivace.

Byť možná jeden částečný pradůvod jsem objevil. Často se mě lidé ptají, zda pořad Historie.cs má uvádět pokřivené mýty na pravou míru. A já odpovídám, že podle toho, jaké mýty. Pokud myslíme takové ty moderní, současné, jako třeba je ten o Jaltě coby našem nezvratném přiřčení Moskvě, či podvědomé datování druhé světové války od 22. června 1941 (jako by nebylo předchozí porcování Evropy mezi Hitlerem a Stalinem jednou z příčin vypuknutí nelidské katastrofy), případně pohádka, že u nás v únoru 1948 zvítězil pracující lid a ne filiálka Kremlu, tak o nich je třeba začít říkat pravdu.

Nicméně jsou mýty historicky neukotvené; příběhy z dob bájných starců, prachem minulosti zavátých pěvců, pějících o úžasných činech předků, kteří nejspíš ani neexistovali… K těmto mýtům bychom se měli chovat sice kriticky, ale s pietou. Tvoří totiž naši kolektivní duši.

Byť ale přijímám s úctou mýty svého národa, obecně vnímané prostřednictvím Jiráskových Starých pověstí českých (ostatně, co dělat, když nic jiného nemáme), tak přece v nich občas nacházím příčiny lecčeho, co nezní národnímu sluchu právě libozvučně.

V souvislosti s tím, kolik lidí považuje Zemana přes jeho zřetelnou a prokazatelnou malost za Velkého Čecha, se svěřím s jedním svým pocitem: zdá se mi, že nám chybí skutečně Velký Mýtus. Nějaký Odysseus, Nibelungové, Artuš, Ilja Muromec, Nanabozho, hrdinský zajíc odžibwejských Indiánů, který zachránil samo vznešené Slunce…

Nemyslím teď na Karla IV. či husitství nebo Bílou horu. Kolem těchto událostí je, pravda, také mnoho mýtů a překroucenin, ale jsou to historicky doložitelné události a děje.

Mně jde o takové ty heroické boje s Titany či přímo Bohy. Usekané dračí hlavy (pověst o Bruncvíkovi je, myslím, importovaná), umanuté souboje statečných rytířů… Příběhy, které vstupují do národního vědomí a podvědomí jaksi skrytě, po špičkách z generace na generaci jako pohádky, které vyprávěla babička… A dělají z nás to, co jsme.

A v těch českých prvotních mýtech je perspektiva většiny událostí taková, odpusťte, malá, ba prťavá. Hned ta první pověst: „Tu vojvoda Čech ukázal na vysokou horu…“ Myšlen Říp. 455 metrů nad mořem. (Neumím si představit, jak musel jásat třeba Praotec Rakušan nebo Pratáta Švýcar.)

Potom Krok a jeho tři dcery. Nechci se dostat do genderových potíží, ale přece jenom: to nebyla doba, aby všichni výskali, že žena mužům vládne. Pravda, Keltové měli Boudicceu, ohnivou (vlasy i odvahou) bojovnici s Římany, ale ta statečně válčila, nakonec spáchala patetickou sebevraždu… (a, což není zanedbatelné: vskutku existovala). Libuše svým soudem naštvala sedláka, a když jí vynadal, vdala se.

A pak přijde třetí pověst, řeknete si: konečně pořádný chlápek! Bivoj. A ono je to vlastně o zabijačce. Já vím, Herakles taky přemohl erymanthského kance, ale on těch činů musel provést ještě dalších jedenáct. Neskončil hned u tlačenky, ovaru a slivovice. A pod duchnou velectěné Kazi.

Možná tam je jádro pudla. Neboť tyto nedoložitelné mýty, jak řečeno, tvoří duši národa. Asi máme tyto „pověsti dávných časů“ přece jenom příliš malé až umrněné a ony spolutvořily naše malé dušičky. Není pak divu, že vystoupí-li na pódium Velká Huba, značná část obecenstva freneticky až fanaticky tleská.

Přece jenom ale: nikde v těch maličkých (ale našich) mýtech nenalezl jsem, že by v českých kořenech bylo něco obojakého, nenávistného a mstivého. A najednou to sedí na mytickém pražském Hradě a lidu z podhradí se to líbí..