„Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“

Prastará slova, zvěstující hrdinství a oběť za vlast. Stala se dědictvím lidstva. Nikoho ani nenapadne je zlehčit.

V těchto dnech před tři čtvrtě stoletím vrcholil příběh, který má nejen v našich dějinách podobný význam.

Slovák a Moravan Gabčík s Kubišem zaútočili na symbol nacismu a teutonský idol jejich akci nepřežil. Pomsta okupantů byla zvrácená, bestiální a lidsky ubohá. Ale i ona se stala součástí tohoto velkého českého příběhu.

Velkého proto, že slova, která zazněla v jeden den této historie v kryptě kostela Cyrila a Metoděje: „Češi se nevzdávají!“ nejsou zrovna běžným leitmotivem našich občanských dějin.

Leželi tam potom mrtvi, jak zákony kázaly jim. Zákony vlastenectví, mužnosti, odvahy.

Je nesmysl tvrdit, že výsadkáři, připravující akci proti Heydrichovi, stoprocentně počítali s tím, že nepřežijí. To by nebylo lidské. Víra a naděje se chvějí ještě na ostří sekery. Právě tak odbojáři, bez kterých by největší naše akce odporu proti nelidskosti pravděpodobně skončila neúspěchem, jistě alespoň v koutku duše doufali, že zůstanou na živu.
Byli to neuvěřitelní lidé. Chodíval jsem celé své dětství do školy žižkovskou Biskupcovou ulicí, v níž na jedné straně byla deska rodiny Zelenky-Hajských a šikmo naproti Moravcových. Nejspíš se potkávali, řídící učitel a sokolský funkcionář Jan Zelenka-Hajský a paní Marie Moravcová, sestra Červeného kříže. Možná se i znali od vidění. Netušili ale, že se podílejí na největším hrdinství moderní národní historie. Ani že oba zemřou poté, co při zatýkání skousnou mezi zuby kapsli s cyankali. Tatínek mi vždycky říkal, když jsme spolu míjeli ty připomínky: „Tohle byli nejstatečnější lidé v této zemi. Sůl země se takovým říká.“

Heydrichiáda změnila naše postavení ve světě, bojujícím proti Hitlerovi. Z šedé zemičky, ochotně robotující pro německý válečný průmysl, se najednou stala vlast hrdinů. A nejen hrdinové pomáhali přetvořit vnímání našeho národa. I oběti. Ne pouze bojovníci z Ležáků, ale i nebozí z Lidic. Náhle svět viděl, proti čemu stojí. Že už se nelze zastavit, ale je nutno bojovat až do konce.

Jakékoliv zpochybnění výkonu rozsudku nad Reinhardem Heydrichem či dokonce zlehčování nebo urážky této akce jsou podlým útokem na samu podstatu lidské odvahy a vlastenectví. Jako by někdo snižoval ono thermopylské poselství. Jenom duše malá, ubohá a páchnoucí může toho být schopna.

„Češi se nevzdávají!“ Tak to zaznělo v kryptě. A podobná slova byla slyšet i před hlavněmi popravčích čet, které zabíjely občanské hrdiny a hrdinky a jejich rodiny. Kupříkladu oněch dvě stě šedesát dva popravených v Mauthausenu.

Na co a na koho už máme být hrdí?!

A ještě jedna slova stojí za připomenutí. Když se jednalo o akci v bytě Zelenky-Hajského, zvedl svůj hlas proti přední sokolský odbojář Ladislav Vaněk, krycím jménem Jindra.

A Zelenka-Hajský jeho námitky uťal: „Souhlasit nemusíš. V tom případě se ale kliď z cesty.“

V heydrichiádě byl Vaněk zatčen. Přežil celou válku, nejspíš gestapu vyzradil systém sokolského odboje. V květnu 1945 vedl „povstání“ v pražském Petschkově paláci. Zajal mnohé gestapácké tamní exponenty a nevydal je československým orgánům, nýbrž Sovětské armádě a nakonec dle historiků spolupracoval s StB.

Vaněk odmítal akci proti Heydrichovi. Nakonec skončil tak, jak skončil. Navýsost hanebně.

Lze přijmout jako poselství slova Zelenky-Hajského k němu a přeposlat je všem, kteří urážejí velký český příběh: „Kliďte se z cesty!“ Neboť hrdinové leží mrtvi, jak jim jejich vnitřní zákony kázaly. A my k nim a k tomu, co vykonali, hledíme s úctou a pokorou. To je to málo, co zákony přikazují nám, nehrdinům.