Přeložil redaktor, publicista, překladatel Libor Dvořák.

(Uveřejněno 21. 11. 2014, čas 8:34, hned další den odstraněno, pozn. L. D.)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Názory, uvedené v materiálu Leonida Maslovského, jsou vyjádřením jeho osobního postoje a nemusí odpovídat postojům redakce webu TV Zvezda.

Československo, rok 1968: historie „pražského jara“
Leonid Maslovskij

Vstup vojsk do Československa Západu neumožnil uskutečnit v této zemi státní převrat podle scénáře „sametových“ revolucí a o více než 20 let tak prodloužil život v míru a souladu pro všechny národy zemí Varšavské smlouvy.

Politická krize v Československu musela stejně jako v dalších zemích socialistického bloku poté, co se v SSSR roku 1953 k moci dostal N. S. Chruščov, dříve či později vzniknout.

Chruščov obvinil Stalina, ale s ním fakticky i celé socialistické společenskopolitické zřízení, z vyvolání masových represí, jejichž výsledkem údajně bylo utrpení milionů nevinných lidí. Podle mého názoru byl Chruščovův projev na XX. sjezdu strany v roce 1956 přímým důsledkem grandiózního vítězství západních tajných služeb a páté kolony uvnitř Sovětského svazu.

Není ovšem důležité, co Chruščova přimělo k tomu, aby v zemi nastolil politiku destalinizace. Důležité je, že obvinění socialistického společenskopolitického systému zbavovalo legitimity sovětskou moc. Geopolitičtí nepřátelé Ruska, tehdy Sovětského svazu, dostali do rukou zbraň, s jejíž pomocí mohli rozdrtit nezničitelnou pevnost – SSSR a další země socialistického tábora.

Do roku 1968 se ve školách všech stupňů učilo z textů, které sovětskou moc delegimitizovaly. Po celých těch 12 let Západ Československo připravoval k odmítnutí socialismu i přátelství se Sovětským svazem.

Politická krize v Československu souvisela nejen s politikou N. S. Chruščova, která snížila počet občanů odhodlaných hájit socialistický systém a přátelské vztahy se Sovětským svazem, ale i k nacionalistickým třenicím mezi Čechy a Slováky, podněcovaným antisovětskými silami. Nemalou roli sehrál i ten faktor, že Československo za války proti Sovětskému svazu nebojovalo a necítilo tedy před naší zemí žádnou vinu. V zájmu historické pravdy je však třeba říct, že ruské krve nebylo za války vinou Československa prolito o nic méně, než vinou maďarské a rumunské armády, které na SSSR roku 1941 zaútočily společně s Německem. Československo od roku 1938 po celou dobu války dodávalo německým vojskům obrovské množství zbraní, které pak zabíjely sovětské vojáky i civilní obyvatelstvo naší země.

Gottwald, který po válce vybudoval prosperující socialistické Československo, zemřel ve stejném roce 1953 jako Stalin. Další čs. prezidenti A. Zápotocký a od roku 1957 A. Novotný se plně přizpůsobili N. S. Chruščovovi a v podstatě svou zemi destruovali. Zejména A. Novotný byl Chruščovovou kopií a svými nepromyšlenými reformami způsobil národnímu hospodářství značné škody, což mimo jiné vedlo k poklesu životní úrovně obyvatelstva. Všechny uvedené faktory tak napomohly vzniku antisocialistických a protiruských nálad ve společnosti.

5. ledna 1968 plénum ÚV KSČ zvolilo do funkce prvního tajemníka strany místo A. Novotného Slováka A. Dubčeka, ale neodstranilo Novotného z funkce prezidenta republiky. Později se však věci daly do pořádku a čs. prezidentem se stal L. Svoboda.

Liberálové o období vlády A. Dubčeka mluví jako o „Pražském jaru“. Dubček se okamžitě ocitl pod vlivem osob, které pod nálepkou demokratizace začaly zemi připravovat na vydání Západu. Tzv. „výstavba socialismu s lidskou tváří“ znamenala ve skutečnosti demontáž čs. socialistického státu. Ostatně socialismu byla lidská tvář vlastní odjakživa, zato kapitalismus a liberalismus měl vždy tvář hitlerovců a podobných liberálů z USA, kteří zabíjeli děti v Koreji, Vietnamu, na Grenadě, v Jugoslávii, Iráku, Libyi, Libanonu, v Sýrii a v dalších zemích, jež USA považovaly za málo demokratické. Spojené státy ale nešetřily ani vlastní občany.

Po lednovém plénu ÚV KSČ propukla bezuzdná kritika situace v zemi. Opoziční politické síly využily kritických hlasů, jež zazněly na plénu, začaly vyzývat k „rozšíření“ demokracie a zahájily diskreditaci komunistické strany, mocenských struktur, orgánů státní bezpečnosti a socialismu jakožto celku. Začaly skryté přípravy změny státního zřízení.

Ve sdělovacích prostředcích se jménem lidu požadovalo zrušení vůdčí úlohy strany při řízení hospodářského a politického života země, prohlášení KSČ za zločineckou organizaci, jíž by měla být veškerá činnost zakázána, a podobně bylo požadováno i rozpuštění Státní bezpečnosti a lidových milicí. Po celé zemi vznikaly nejrůznější „kluby“ („Klub 231“, „Klub angažovaných nestraníků“) a další organizace, jejichž základním úkolem bylo pošpinit dějiny země po roce 1945, stmelit opozici a vést antikomunistickou propagandu. Do poloviny roku 1968 dostalo ministerstvo vnitra okolo 70 žádostí o registraci nových organizací a sdružení. Kupříkladu K-231 byl oficiálně založen 31. března 1968, přestože povolení od ministerstva vnitra neměl. Klub zastřešoval přes 40 tisíc lidí, mezi nimiž se ocitli i bývalí kriminální a protistátní zločinci. Jak zdůrazňovalo Rudé právo, mezi členy klubu se vyskytovali bývalí nacisté, esesáci, henleinovci, ministři loutkového Slovenského státu i reprezentanti reakčního duchovenstva.

Generální tajemník K-231 Jaroslav Brodský na jednom ze zasedání prohlásil: „Nejlepší komunista je mrtvý komunista, a pokud stále ještě žije, je třeba vytrhnout mu nohy.“ V podnicích o v různých organizacích vznikaly filiálky tohoto klubu, jimž se říkalo Společnost na obranu slova a tisku. Organizace Revoluční rada Demokratické strany Slovenska prosazovala konání voleb pod dohledem Anglie, USA, Itálie a Francie a dále žádala, aby tisk už západní země nekritizoval a soustředil se na kritiku SSSR.

Skupina pracovníků pražské vojensko-politické akademie navrhovala vystoupení ČSSR z Varšavské dohody a další socialistické země vybízela k tomu, aby tuto dohodu zrušily. Francouzský list Figaro v této souvislosti napsal: „Zeměpisná poloha Československa může zemi proměnit jak v závoru Varšavského paktu, tak i ve skulinu, která by obnažovala celý vojenský systém východního bloku.“ Všechna tahle média, kluby i konkrétní lidé, vystupující jménem lidu, útočili i na Radu vzájemné hospodářské pomoci.

14. června českoslovenští opozičníci k vystoupením a přednáškám v Praze pozvali známého amerického „sovětologa“ Zbygniewa Brzezinského, který při této příležitosti vyložil svou strategii „liberalizace“ a vyzval ke zničení KSČ i k likvidaci lidových milic a státní bezpečnosti. Jak sám říkal, on „zajímavý československý experiment plně podporuje“.

Je však třeba zdůraznit, že Z. Brzezinského a mnohé opozičníky osud a národní zájmy Československa nezajímaly. Konkrétně byli ochotni v zájmu „sblížení“ s NSR odevzdat i část území.

Západní hranice ČSSR se otevřela a začalo se s likvidací plotů i opevnění. Na pokyn ministra vnitra Pavla kontrarozvědka neměla odhalené západní špióny zatýkat, ale naopak jim poskytnou možnost zemi opustit.

Obyvatelstvu země byla důrazně oktrojována představa, že ze strany NSR žádné revanšistické nebezpečí nehrozí, a že by se dalo uvažovat o návratu sudetských Němců do země. Západoněmecký list General Anzeiger napsal: „Sudetští Němci budou očekávat, že Československo, osvobozené od komunismu, se vrátí k Mnichovské dohodě, na jejímž základě připadly na podzim 1938 Sudety Německu.“ Šéfredaktor českého odborářského listu Práce Jiříček v rozhovoru pro západoněmeckou televizi prohlásil: „V naší zemi žije kolem 150 tisíc Němců. Lze doufat, že o něco později by se do vlasti mohlo vrátit i dalších 150-200 tisíc lidí.“ Západní peníze mu zřejmě pomohly zapomenout, jak sudetští Němci pronásledovali Čechy. NSR byla připravena se tohoto čs. území znovu zmocnit.

Roku 1968 proběhly konzultativní schůzky představitelů zemí NATO, na nichž se zkoumaly možné operace, vedoucí k vyčlenění Československa ze socialistického tábora. Svou činnost v ČSSR aktivizoval Vatikán. Jeho veden í doporučovalo, aby se katolická církev sblížila s hnutím za „nezávislost“ a „liberalizaci“ a aby na sebe vzala roli „opory a svobody v zemích východní Evropy“, přičemž pozornost měla být soustředěna hlavně na Československo, Polsko a NDR. V zájmu vytvoření takové situace v zemi, která by napomohla vystoupení ČSSR z Varšavské smlouvy, Rada NATO připravila program Zefír. V červenci začalo fungovat speciální Ústředí pro sledování a řízení, jemuž američtí důstojníci říkali „Štáb úderné skupiny“. Tvořilo ho přes 300 odborníků, mezi nimiž nechyběli zpravodajští důstojníci a političtí poradci.

Ústředí třikrát denně posílalo hlášení o situaci v ČSSR štábu NATO. Zajímavá je tato pozdější poznámka představitele zmíněného štábu: „Přestože vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa a uzavření Moskevských dohod Ústředí neumožnily realizovat stanovené úkoly, jeho činnost byla a dál zůstává cennou zkušeností do budoucna.“ Tato zkušenost pak byla využita při rozvrácení SSSR.

Vojenskopolitické vedení SSSR a dalších zemí Varšavské smlouvy události v ČSSR pozorně sledovalo a pokoušelo s tím, jak situaci hodnotí, seznámit i nejvyšší čs. vedení. Proto se konaly schůzky vrcholných představitelů obou stran v Praze, Drážďanech, Varšavě a Čierné nad Tisou. Na setkání v Čierné bylo A. Dubčekovi řečeno, že pokud nehodlá realizovat doporučovaná opatření, vstoupí do ČSSR vojska socialistických zemí. Dubček ovšem nejenže nic z toho neudělal, ale dokonce o tomto varování neinformoval ani členy ÚV, ani vládu země, což po vstupu vojsk původně velmi rozhořčilo i čs. komunisty tím, že o něčem takovém nebyli informováni.

Z vojenského hlediska tu jiné řešení nebylo. Kdyby se Sudety oddělily od Československa a tím spíš kdyby ČSSR vystoupila z Varšavské smlouvy a spojila se naopak s NATO, odkryly by se tak pro případný útok skupiny vojsk Varšavské smlouvy v NDR, Polsku a Maďarsku. Potenciální protivník by také získal přímý přístup až k hranici SSSR. Vedoucí představitelé zemí Varšavské smlouvy dobře chápali, že události v ČSSR jsou výrazem postupu NATO na Východ. V noci na 21. srpna 1968 vojska SSSR, Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky a Polska vstoupila na čs. území. Takové síle se neodvážila vzdorovat ani čs. armáda, ani vojska NATO, ani zvláštní jednotky západních tajných služeb.

Na pražském letišti přistál výsadek. Vojska dostala rozkaz nestřílet, pokud se sama neocitnou pod palbou. Kolony se přesouvaly zvýšenou rychlostí a porouchaná bojová vozidla se okamžitě odstavovala stranou, aby nepřekážela ostatním. Ráno už všechny jednotky prvního sledu zaujaly předem stanovené pozice. Československá vojska zůstala v kasárnách, všechny vojenské prostory byly zablokovány, z čs. bojové techniky se demontovaly akumulátory a z nádrží se odčerpávalo palivo.

Nejpůsobivějším a nejtragičtějším skutkem sovětských vojáků v ČSSR bylo to, co vykonala na horské silnici posádka tanku 1. gardové tankové armády; ta se i se svým strojem úmyslně zřítila do propasti, aby se vyhnula kolizi s dětmi, které tam postavili demonstranti. Ti, kdož tuto odpornou provokaci připravili, si byli záhubou dětí skoro jisti a určitě by ihned do celého světa začali vytrubovat o zločinech sovětských tankistů. Provokace se ale nezdařila a sovětští tankisté za cenu vlastní životů zachránili jak životy československých dětí, tak i čest Sovětské armády. Tento názorný příklad ukazuje, jaký je rozdíl mezi lidmi z liberálního Západu, který připravoval smrt dětí, a lidmi ze socialistického Sovětského svazu, který tyto děti zachránil.

V Československu se vyznamenalo i letectvo zemí Varšavské smlouvy včetně strojů se zvláštním posláním. Letecké rušičky, instalované na strojích TU-16 226. pluku pro radioelektronický boj, startujících z ukrajinského letiště Stryj, úspěšně eliminovaly rádiový provoz i radiolokační stanice na území Československa a předvedly tak, jak obrovským význam sehrávají v moderní válce elektronické bojové systémy.

Západ předem věděl, že uskutečnit v ČSSR, členské zemi Varšavské smlouvy, mu nebude umožněno, ale studenou válku proti SSSR vedl dál – i s „horkými ohnisky“. Sovětská vojska na čs. území prakticky nebojovala. To Američané ve stejné době vedli válku ve Vietnamu, kde napalmem spalovali tisíce vietnamských vesnic a do základů zničili desítky tamních měst. Těžce zkoušenou vietnamskou půdu doslova zaplavili krví. Ani to jim však vůbec nevadilo, když ze všech rozhlasových a televizních stanic chrlili do Sovětského svazu, východoevropských zemí a vůbec do celého světa, že Sovětský svaz je agresor.

Československé téma se v západních médiích propíralo ještě několik let po roce 1968. Aby tohle téma dostalo obzvlášť zlověstné zabarvení, připravili, podobně jako to dnes dělají teroristé, oběť; bez jakéhokoli slitování pak uprostřed Prahy studenta Jana Palacha polili benzínem a zapálili ho s tím, že šlo o akt sebeupálení na protest proti vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy.

Smyslem vstupu vojsk do Československa byla obrana bezpečnosti členských států Varšavské smlouvy před vojsky NATO. Zato bezpečnost USA neohrožovala ani Korea, ani Vietnam, vzdálené od amerických hranic tisíce kilometrů. Přesto proti nim Amerika vedla rozsáhlé bojové operace, v nichž zahynuly statisíce obyvatel těchto suverénních států. O tom ale světová veřejnost raději mlčí. Sudety zůstaly součástí ČSSR, tato část státu dodnes existuje v rámci původních hranic a národ se vyhnul obrovské spoustě lidských obětí, které jsou ve státní převratech vždy nevyhnutelné.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

(Text přeložený včetně věcných chyb typu té, kdy Maslovskij jako o Československu mluví o Protektorátu Čechy a Morava, pozn. L. D.)