Celá aféra s „novičokem“ jeví se z přízemního pohledu, tedy z hlediska tzv. selského rozumu jako naprosto zmatená, ne-li zmateční. Však také odpůrci „ruské cesty“ neustále užívají proslulé věty starořímského práva, proslavené samotným Cicerem: „Cui bono?“ či „Cui prodest?“ („Komu prospívá?“).

Jistě. Pomsta sice chutná studená, ale kdyby si Rusové zvážili plusy a mínusy zavraždění bývalého agenta, zvlášť tak zavrženíhodným způsobem, negativa pro ně by jistě převážila.

Různé světy, jiné myšlení
To je pravda. Ovšem tato „pravda“ vychází z civilizačních, lidských, politických, věroučných, ideologických a kdoví jakých dalších norem společenství, postavených na jiných principech než Rusko. To se samo hlásí k tzv. euroasijské sféře, tedy ne do prostředí euroatlantického. Odlišuje se od „nás“ v mnohém. Definoval to už Alexander Jakovlev v „Rusku, plném křížů“. Výběr nejtemnějšího, až bizarně mystického, v mnohém potměšilého, uzavřeného a pokryteckého pozdního byzantinského křesťanství a s tím související způsob vlády a boje o moc ve „druhém Římě“. Staletá okupace mongolskou Zlatou Hordou; doprovodným rysem tohoto poddanství byla „výchova“ k naprosté neúctě k lidskému životu, ba pohrdání jim. A konečně: dlouhověká absence skutečně soukromého vlastnictví.

Jakoby Rusko neustále hledalo kořeny. Je zvláštní, jak se v něm objevují podivní kazatelé v časech, kdy by to už člověk nečekal. V období vrcholící průmyslové revoluce řídil carskou politiku negramotný Griška Rasputin. Před pár lety, v době „umělé inteligence“, přišel Alexander Dugin. Mj. tvůrce euroasijské ruské světové nadřazenosti. A jejím hybatelem, tzv. „ruskou třídou“. Rasputinovi fyzicky nápadně podobný. Ovšem vzdělanec. Nicméně je známo, že „proroci zla“ se rodí na hnoji i v salónech.

V žádném případě Rusku nerozumíme. Jeho chování je z hlediska naší „západní“ kultury často zcela nepochopitelné a hlavně neuchopitelné. Ruští „zapadnici“ mizí v propasti, v níž se rozpouštějí oni sami i jejich myšlenky. Případně se proměňují. Nebo spíše ztrácejí tvář, která nám byla zdánlivě blízká. Nepřehlédněme kupříkladu „proměnu“ Alexandera Solženicyna z „evropského disidenta“ v mystického Velkorusa. Jenomže ono to v něm bylo stále, jenom jsme to neviděli nebo odmítali vidět. Z textu jeho proslulého Dopisu představitelům Sovětského svazu to trčelo jako ježčí ostny z pytle.

Rusko nechce klid
Známý rusista Libor Dvořák mi kdysi řekl: „Rusko by mohlo mít pokoj, kdyby připustilo, co jako země znamená. Nemůže se rovnat velmocem, nejvýše vojenským potenciálem. Pokud by si přiznalo, že není velmocí, nýbrž pouze velkou a do jisté míry silnou zemí, řekněme mocností, ulevilo by se mu a žilo by si lépe a klidněji.“

Moudrá slova. Technicky ani technologicky Rusko skutečně vyspělým ekonomikám zdaleka nestačí. Dokonce ani neumí efektivně využít svoje neuvěřitelné surovinové bohatství. Kdysi se vypjalo směrem ke hvězdám. Dnes už v kosmickém výzkumu pouze kulhá. Mozky odcházejí ze země. Životní úroveň stoupá nepříliš. Přesto je každý bodík zlepšení oslavován jako splnění pětiletky...

Jenomže Rusko má ambici „třetího Říma“. Spasitele světa. A z toho vyrůstá další funkce: Vůdce světa. Paradoxně proti tomu stojí ruská hluboká vnitřní bolest: přesvědčení, že jím každý opovrhuje, nikdo si ho neváží a nikdo ho nemiluje.

Takto je Rusko od věků zmítáno kolektivní psychopatií – chce být nejvyšším Zachráncem a Prorokem (projev chorobného narcismu) a současně trpí dalším psychotickým příznakem, paranoiou: „Nikdo nás nemá rád.“ K tomu přispívá ještě zvláštní ruská jistota, že území, které kdy pošlapalo baganče ruského vojáka, je navždy ruské. Putin to před časem rozšířil o prostory, na nichž jsou ruské hroby. Množná proto u nás mají tolik špiónů, jak hlásí BIS. Potřebují vědět, kolik je tu ještě zpitomělců (a nakolik jsou mocní), kteří by byli v českém, moravském a slezském případě na tuto tézi přistoupit. A počítejme s velkým množstvím tzv. spících agentů, které si v řadách místního obyvatelstva dokázali Rusové vypěstovat během čtyřicetileté okupace, nejprve „studené“, později „horké“, Chvílemi „vařící“.

Putinova strategie zmatků
Rusko nechápe sama sebe. Jak mu máme porozumět my?

V současné době, zdá se, našel Vladimir Vladimirovič Putin, schopný a pilný kágébák alespoň dočasnou cestu, jak zdůvodnit ruské postavení ve světě a současně posílit vnitřní sílu a soudržnost země.

Využil odvěkou tradici ruského temného pletichaření a šíření dezinformací. Nepřehlížejme, že jedním z významných „zdrojů“ a „inspirací“ Hitlerova Mein Kampfu byly „Protokoly sionských mudrců“, vytvořené a podvržené světu ruskou carskou ochrankou. To byl vpravdě „pratrollský“ majstrštyk! A nepotřebovali na to žádné sociální sítě. Umberto Eco o tom napsal román Pražský hřbitov. Zdánlivě Praha hrála v té knížce jenom jakousi atraktivně kulisní roli. Zdá se však při pohledu na současný Pražský hrad a na to, co se v něm v ruských službách odehrává, že Eco měl dar věšteckého ducha.

Na pletichách, zmatcích a podvrzích, nevyzpytatelných akcích a výrocích, na vytváření rozporuplných a sotva řešitelných situacích stojí Putinova politika. Proto tak často lže, odporuje si, nedodržuje smlouvy. Činí tak ne proto, že by to byl bezcharakterní darebák, ale proto, aby udržel moc svoji a moc a význam Ruska alespoň v jakýchsi rozměrech.

Ruská taktika, a zdali ne strategie, je prostá: žádná „politika détente“. Jedině v celosvětovém prostoru vzájemného obviňování, nedůvěry, nejistoty, v atmosféře všeobecného zmatku, existenčního i existenciálního strachu si může Rusko udržovat přinejmenším opticky postavení velmoci.

Jakási „metoda permanentního nepokoje“.

Pokud by svět existoval v náladě vzájemné důvěry, v klidu, porozumění, dodržování dohod, v tom, čemu kdysi bolševická propaganda tak ráda říkala „mírové soutěžení“, propadal by se význam Ruska stále hlouběji. Až by skončil tam, kam bezpochyby patří.

Žádný Spasitel. Žádný Prorok. Ale také ne nesympatický darebák.

Jenomže po tom Rusko netouží.

Proto neustále vytváří situace, které vyvolávají zmatek a pocity nedůvěry, ba nepřátelství. Používá k tomu násilné akce a hackerské útoky, k nimž, zdá se, nakupuje odborníky, kde může. Stejně tak investuje do tzv. spřátelených politiků, kteří vytvářejí ve světě sice stále slábnoucí, nicméně pilnou ruskou „pátou kolonu“. To všechno je násobně levnější než nové technologie, ba i než vojenská technika.

Jeden z polských publicistů napsal, že Rusko možná nemá podíl na katastrofě letadla s polskou vládou u Katyně, ale že dělá všechno pro to, aby to tak vypadalo. Proč odmítá vydat Polákům „předměty doličné“, je-li všechno v pořádku?

Proč Rusové vetují jakékoliv rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, které má přispět k vyšetřování regionálních i téměř světových konfliktů?

Proč Rusové brání mezinárodním komisím, aby vyšetřovaly střetové situace, jichž jsou alespoň vzdáleně účastni či na nichž se podílí některý jejich spojenec, začasté z pohledu „zbytku světa“ velmi problematický (Asád)?

Proč tolik lžou (Krym), nedodržují dohody (pro změnu opět Krym)?

Proč jsou, sakra, jejich vojáci pořád na nějaké bojové dovolené?

Rusové neustále kalí vodu a do ní pak nahazují tučné žížaly konfliktních návnad. My jim na ně skáčeme, máme je zaseknuté v patře, bolí nás, víme, že jsou to pasti, ale současně nemůžeme nic jiného dělat. Protože z historie víme, že Kreml rozumí jenom síle. Kompromisy, dohody, umírněnost, přátelství považuje za slabost. Musíme proto po těch návnadách skákat, zakusovat se do nich, bojovat s nimi. Víme to. Rusové to vědí. Proto to dělají. Je to jejich jediná budoucnost. Alespoň ve významu, po jakém touží a o němž si mylně, však silně myslí, že si jej zaslouží. Že jim podle jakýchsi Vyšších zákonů patří.

Kvůli tomu „novičok“. Podle našich pravidel skutečně bláznivá věc. Z hlediska plánů Ruska zcela praktická. My víme, že Rusové tohle dělají i proč to dělají. Ale současně musíme odpovědět tak, jak odpovídáme. Byť víme, že Rusům se to hodí. A že z pohledu „obyčejného člověka“ to nakonec vypadá, že problémy vyvolává jakási „protiruská fronta“. Že se jedná o spiknutí proti Rusku a Putinovi. Do jisté míry geniální. Psychopati ovšem často vykazují rysy génia.

Rusko doopravdy nechce ve světě klid. Ztratilo by v něm význam. Proto je kolem něj stále nějaký povyk. Moskva ho vyvolává z důvodů z hlediska Ruska pochopitelných. Pro nás poněkud nesnesitelných.