Není to tak dávno, co jsem mluvil se známým českých kuchařem Zdeňkem Polreichem. Stěžoval si, jaký je v Praze problém s kuchaři a personálem. Tehdy jsem si nedokázal tak docela představit, o čem přesně mluví, i když jsem intuitivně tušil, že má asi pravdu. Ovšem náhoda tomu chtěla, že jsem se minulý týden na vlastní kůži přesvědčil, co tím mínil.





Ke konci roku 2015 činila nezaměstnanost v Praze 2,5 %. A to je setsakra málo. Mnozí lidé si v některých oborech při tak nízké nezaměstnanosti neváží práce. Vědí, že ji najdou rychle, a zaměstnavatelé musí vzít i toho, kdo dělá svou práci lajdácky. Prostě si není z koho vybírat.
V posledních měsících jsem rád chodil do restaurace Modrý zub v Praze na Andělu. Je to kousek od metra, dá se tam dobře parkovat a hlavně tam vaří opravdu dobrý kuchař thajskou kuchyni. Byl jsem tam sice mnohokrát, ale ve středu 20. ledna jsem tam byl naposledy. Potkala mě totiž názorná demonstrace toho, co to znamená nízká nezaměstnanost a nevážení si práce.

V podniku evidentně zrovna měli špatný den. Že přátelům přinesli studenou polévku, jsme přešli se shovívavostí, prostě jsme ji jen vyreklamovali. Ale to, že nás obsluha ignorovala, už bylo trochu horší. Měl jsem totiž žízeň jak trám a nemohl se obsluhy dovolat. Protože byla restaurace plná a nechtěl jsem na nikoho halekat, jen jsem ve výmluvném gestu zvedl prázdnou lahev vody do vzduchu a čekal v naději, že upoutám pozornost obsluhy. Za chvíli mi ovšem došlo, že problém není v tom, že by servírky měly moc práce s jinými hosty, nebo že by mě neviděly, protože se co chvíli podívaly mým směrem a jen si mezi sebou něco šuškaly. Z výrazu a gest bylo jasné, že to je zhruba něco ve smyslu, že je svou zdviženou rukou obtěžuju.

Několik minut mě tak menší, štíhlá, asi třicetiletá, dlouhovlasá brunetka nechala signalizovat zřejmě ve snaze podusit mě ve vlastní šťávě, abych se unavil a dal pokoj. Jenomže moje žízeň se nějak unavit odmítala. Takže jsem na brunetku konečně zavolal. Zase nic.

Konečně o chvíli později, když mě ruka už opravdu bolela, se ke mně najednou přisunula a jala se na mě jako trhovkyně křičet, kde si myslím, že jsem. Že prý nejsou žádná čtvrtá cenová skupina. A co že si prý dovoluji zvedat do vzduchu láhev. A ať se prý naučím chovat. Slušně jsem jí vysvětlil, že bych si jen přál, aby mě obsloužila. Což jsem ovšem zjevně neměl dělat, jelikož paní se na mě utrhla: „Jste vůl! Nevidíte, že obsluhuji i další stoly?!“ I otázal jsem se jí opět velmi slušně, zda by mi sdělila své jméno, že by pan majitel jistě rád věděl, jak jeho zaměstnanci označují zákazníky. O jméno se se mnou ovšem podělit odmítla, otočila se na podpatku a odkvačila pryč.

Ještě chvíli jsem po slečně pokukoval, jelikož jsem ji v ten okamžik začal považovat za mimořádně kuriózní úkaz. Nicméně jakmile si toho všimla, začala se schovávat, neustále se ke mně točit zády a znovu švitořit se svou kolegyně u baru. Že jde o mě, bylo jasné vzápětí, když se barmanka nechala slyšet přes celý lokál: „Být tebou, rozšlapala bych mu mobil!“ Brunetka si její radu vzala ochotně k srdci, přihnala se ke mně a vypadl z ní výrok večera: „Jste normální čů**k!“

Když jsem o něco později podnik opouštěl a číšníkovi s velkým tetováním na ruce oznámil, že chci platit, zdálo se mi férové vysvětlit mu, proč tentokrát nenechám dýško, když jindy nechávám štědré. Číšníka moje vysvětlení zaujalo. A servírku si zavolal. Slečna se zatvářila jako neviňátko a vysvětlila, že mi prý nikdy neřekla, že jsem mužské přirození, to by si nikdy netroufla, ona mi přeci řekla jen, že jsem vůl, takže si nehorázně vymýšlím. Číšníka její vysvětlení uklidnilo: „Tak to jsem rád, že žádné sprostoty nezazněly!“

Když jsem se z Modrého zubu konečně vypotácel, bylo mi jasné, že v pohostinství nikdy podnikat nebudu. S takovým matrošem za zaměstnance bych si do týdne uhnal infarkt!