Vize 2030

19. 01. 2017 | 09:16
Přečteno 6172 krát
Čtvrtá průmyslová revoluce změní trh práce, sociální systém, daně a veřejné finance

Kamkoli se dnes podíváme, vidíme internet. Stroje spolu komunikují. Výroba se automatizuje jako nikdy. Právě totiž probíhá čtvrtá průmyslová revoluce. Ta přinese ekonomice mnoho změn. Svět bude díky technologiím jiný. Bude rychlejší, složitější, automatizovanější, individualizovanější, a přitom globálnější.



Podniky budou jiné. Výroba bude jiná. Práce bude jiná. Mnoho profesí zanikne. Naopak vzniknou nové profese, které dosud neznáme, podobně jako před pár lety nikdo netušil, kdo je to webdesigner.
Mnoho profesí nebude muset cestovat do práce. Bude se pracovat z domova. Tím, že nebude nutné pracovat v kanceláři, nebude ani nutné, aby lidé v jedné „kanceláři“ pracovali ve stejném regionu, zemi či časovém pásmu.
Pojetí národních ekonomik se tím začne smývat. Celý den neopustíte Košice, ale budete pracovat pro britskou firmu registrovanou na ostrově Man, kde všichni mluví česky, protože Británie nebude mít s firmou nic společného. Už dnes se do konkurence nedostávají jen zaměstnanci a firmy, ale i státy a jejich daňové systémy.
Členění výrobků na to, jestli jsou vyrobené v Číně nebo v Německu, ztratí smysl, protože se bude vše vyrábět podobně na téměř stejných strojích. Zažijeme ohromný rozvoj 3D tiskáren. Výrobek bude vyrábět 3D tiskárna vyvinutá v Británii, vyrobená v Číně, řízená americkým softwarem a umístěná kdekoli na světě. Výrobek bude tedy vždy identický. Kvalita bude totožná stejně jako výrobní cena.
Cenové rozdíly finálního výrobku budou už generovány jen legislativou, kdy firmy v různých zemích budou různě daněny a při vývozu zatíženy jinými cly. Německé zboží tak při stejné kvalitě bude levnější než čínské, protože na čínské zboží budou uvalena cla a dovoz do Prahy bude z Číny mnohem dražší než z Německa. Výhoda nízkých čínských mezd se vytratí. Čína tak už bude těžit jen z toho, že nevystaví podniky tlaku ekologické legislativy, nebo tím, že uměle oslabí svou měnu.

2. Roboti budou konkurovat lidem

Než se však dostaneme do tohoto stavu, hodně věcí se ještě změní. Začne to tím, že hodně lidí přijde o místo. Tito lidé propadnou do ohromné frustrace, protože nedokážou rychle najít uplatnění. Obávám se, že kumulovaně přijde o práci kvůli čtvrté průmyslové revoluci přes miliardu lidí. Většina z nich bude z Asie. Jen jihovýchodní Asie přijde v nejbližších letech o 140 milionů pracovních míst. Jednoduchá výroba založené na nízkých mzdách a nulových sociálních a ekologických standardech, která táhla Asii nahoru během posledních třiceti let, skončí.
Zasažena bude i Evropa. Nejvíc budou zasaženy ekonomiky založené na levné pracovní síle. Trpět bude zejména Balkán. Těžkým vývojem však projdou i středoevropské země bývalého východního bloku včetně ČR.

3. ČR jako levná ekonomika

Česká republika je nízkonákladovou ekonomikou, kde je v porovnání s Německem a Rakouskem většina zboží a služeb levnější levných. Nepoměry a rozevřené nůžky jsou až moc velké, aby toho nevyužila čtvrtá průmyslová revoluce.
Tím, co asi nejvíc bije do očí, je nepoměr mezi HDP a úrovní mezd. ČR na tom není s HDP vůbec špatně, ale ve mzdách se to nezrcadlí. Průměrná mzda je podle Eurostatu v ČR 3,3x nižší než v Německu. Přitom jsme hned vedle sebe a jsme si velmi jako lidé velmi podobní (ostatně několik milionů Němců zde ještě před pár desítkami let žilo). Formovaly nás historicky podobné vlivy.
Proti průměru EU je česká průměrná mzda nižší 2,7x. Ano, je to z velké části způsobenou měnovým kurzem. Mnoho lidí si ale mylně myslí, že kdybychom měli euro, bylo by to zcela jiné a mzdy by se zcela vyrovnaly. Nevyrovnaly. Při přepočtení paritou kupní síly jsme se mzdou na 59 % EU, ale HDP v paritě kupní síly máme na úrovni 86 % EU. Tak vysoko není žádná jiná země bývalého východního bloku. Už jsme výš i než mnohé jihoevropské země.
Naše mzdy jsou evidentně nepřirozeně nízké. Mohly by být mnohem vyšší. Kdybychom si vytvořili graf, kde na osu Y vyneseme HDP, na osu X mzdy a vše přepočteme paritou kupní síly, zjistíme, že čím bohatší ekonomika, tím vyšší mzdy.
Najdeme však pár výjimek, a sem bude patřit právě ČR. Nízké mzdy vychylují ČR z trendu EU. Zjistíme, že našemu HDP by odpovídaly mzdy takové, jaké mají na Maltě nebo ve Španělsku. To by znamenalo nominálně zvýšit mzdy o 70 až 120 %. Ano, našemu HDP by odpovídaly zhruba dvojnásobné mzdy.

4. Zaostalá struktura ekonomiky

Už slyším, jak exportéři křičí, že kdyby zvýšili mzdy, zkrachovali by. Ano, mají pravdu. Mnozí by zkrachovali. Dvojnásobné mzdy nejsou kompatibilní se stávající strukturou ekonomiky. Stávající struktura ekonomiky je totiž překonaná.
Abychom mohli mít dvojnásobné mzdy a nezbankrotovali, potřebovali bychom vyšší produktivitu práce, což by se zrcadlilo v nových technologiích a nižším zastoupení montoven. (Tady je nutno upozornit, že pod „produktivitou práce“ ekonom nerozumí nic jako čas strávený v práci, úsilí věnované práci a podobně – jde spíš o vybavenost kapitálem a technologiemi, což je zase důsledek dlouholeté předešlé investiční aktivity.)
Český průmysl má totiž bohužel směšnou přidanou hodnotu. ČR zaměstnává v průmyslu 37 % lidí a průmysl tvoří 37 % HDP. V Německu pracuje v průmyslu 25 %, ale tvoří 30 % HDP. Tolik lidí zapojených u nás do průmyslu by tedy mělo generovat podle německých měřítek alespoň 44 % HDP. Problém zjevně není v lidech samotných. Problém je technologii, vlastnictví, způsobu řízení a v našich hlavách.

5. Vlastnická struktura firem

Když se podíváme do historie, začne být nízká produktivita logická. Značná část průmyslu přešla po kuponové privatizaci pod zahraniční firmy. Zatímco původně český průmysl tvořil především finální výrobky, dnes vyrábí hlavně komponenty. V horším případě fungují továrny jako montovny komponent vyrobených jinde. Jsme subdodávkovou ekonomikou.
To je důsledek privatizace, nedostatku domácího kapitálu, know how, vývoje a výzkumu. Vyhovuje to zahraničním vlastníkům a dlouho to vyhovovalo i českým politikům, protože výroba náročná na pracovní sílu znamená i nízkou nezaměstnanost. To se opravdu podařilo.
ČR má nejnižší nezaměstnanost v EU. Cenou za to ale je, že lidé jen dvě stě kilometrů od nás s velmi podobnými znalostmi a schopnosti vydělávají třikrát více než my, což se projevuje zejména v tom, v čem jezdí a kam jezdí na dovolenou: Tady platíme stejné ceny, ale s nesrovnatelnými příjmy. Zůstáváme i 25 let po revoluci chudými příbuznými. Pohádka o středoevropském tygru se nekonala.

6. Co s tím může dělat politik?

To je něco, co může rozumný politik jen těžko změnit. Jednou byly podniky prodány zahraničním firmám, takže nyní nemůže politik vlastníkům diktovat, co mají vyrábět a jak. Nemá smysl vymýšlet nějaké restrikce a podniky někam tlačit.
V poslední době často slýchám, že bychom měli zakázat odliv dividend. To je to nejhloupější, co bychom mohli udělat. Všichni zde investovali právě kvůli dividendám. Když jim vezmeme dividendy, budou se nám v budoucnu vyhýbat a vrátí se to ČR jako bumerang. Tudy cesta nevede.
ČR potřebuje vytvořit pro investice takové prostředí, že budou všichni vědět, že je pro ně výnosnější nechat kapitál pracovat v ČR, než aby ho stahovali jinam. Takové prostředí se vyznačuje několika rysy:
Investoři vítají stabilní a predikovatelné prostředí. Jinými slovy, měnit každý rok daně je cesta do pekel.
Investoři preferují prostředí, kde platí pravidla pro všechny a stejně. To představuje omezení korupce. Jasně měřitelným cílem politiky by proto mělo být posunout ČR v indexu korupce mezi 20 nejlepších světa. Dnes jsme podle Transparency International na 37. místě.
Investoři preferují stabilní ekonomiky, kde se mění vlády jen v řádných volbách a kde je stabilní makroekonomické prostředí, což se zrcadlí v dobrém a neměnném ratingu. Cílem vlády by proto měl být vyšší rating dlouhodobých i krátkodobých závazků v domácí i zahraniční měně.
Investoři pochopitelně vítají nižší daně. Není to ale to nejpodstatnější. Vítají i rychlé odpisy. Vítají minimum byrokracie. Investoři zkrátka chtějí minimum restrikcí. Podle indexu Doing business jsme podle MMF až na 27. pozici. Vláda by měla mít za cíl posunout se mezi 20 nejlepších. Zajímavé je podívat se na subindexy. Jsme až na 130. příčce u snadnosti získat stavební povolení. 68. ve vymahatelnosti práva. 53. v jednoduchosti daňového systému. 53. v ochraně práv minoritních akcionářů. 81. ve snadnosti odstartování podnikání. 32. ve snadnosti získání úvěru.
Je jasné, že investoři vítají jednoduchý právní systém, v němž lze snadno spravovat holdingy. To ČR nemá. Řada v ČR založených firem má proto sídlo v Nizozemsku. To ukazuje, že výše daní opravdu není to jediné. Kdyby se jednalo jen o daně, byly by firmy založené mimo Evropu.
Investoři, kterým nejde o nízké mzdy, chtějí zemi, která je technologicky vyspělá a připravená na digitalizovanou ekonomiku. Digital Economy & Society Index (DESI) dává ČR v rámci EU podprůměrné hodnocení. Měřitelným cílem vlády by mělo být posunout se aspoň na nadprůměrné hodnoty.

7. Co konkrétně to znamená?

Každá vláda by měla změnit daňové zákony za svůj mandát maximálně jednou. Každý zákon by měl být podroben analýze dlouhodobých důsledků, aby ho nebylo nutné minimálně čtyři roky novelizovat a jakkoli upravovat.
Stát by se měl zmenšit. Snížit počet úředníků – je jich moc - a zmenšit jejich rozpočty. A přitom umožnit jejich větší kontrolovatelnost a transparentnost. Snižování počtu zaměstnanců by mělo být přesně stanoveno pro celé volební období třeba jako 2 % ročně.
K přehlednosti právního řádu by prospělo stanovení limitu pro počet zákonů a maximální počet znaků všech platných norem. Jako rozumné se jeví pravidlo, že jeden nově vzniklý zákon musí doprovázet zrušení minimálně dvou jiných, kde nový zákon musí mít méně znaků než dva zákony vyškrtnuté.
Celková daňová kvóta by pak mohla v ekonomice poklesnout, aniž by se zvýšilo zadlužení země. Vlastně ani není nutné dramaticky měnit daně. Stačí zvýšit nezdanitelný základ. Stroje budou nahrazovat lidi jen tam, kde se jedná o rutinní práci. Tato práce je obvykle špatně hodnocena. Tady u těchto typů práce musí lidé konkurovat strojům nízkou mzdou a nesmí být daněni, jinak o práci přijdou. Nezdanitelný základ by se proto měl posunout nahoru. To znamená, že část lidí by neplatila žádné daně z příjmu.
Stát může situaci řešit i tím, že přestane lákat jednoduché výroby a provozy. Sem spadá třeba nedávný boj o to, aby měl Amazon sklady v ČR. Sklady jsou přesně to, co nepotřebujeme. Vytváří špatně placená místa pro nekvalifikované lidi a přináší minimální přidanou hodnotu. Kdybychom vybavili tyto nekvalifikované lidi lepší technologií, mohli by mít vyšší přidanou hodnotu a vyšší životní úroveň.
Aby si ČR mohla dlouhodobě dovolit rychlejší růst mezd, potřebuje vyšší růst produktivity práce. Ta ve skladě neroste. Už i Slovensko má vyšší produktivitu práce. Cestou k vyšší produktivitě je lepší vzdělání, více investicí, více vývoje a výzkumu a změna struktury ekonomiky.
ČR má zbytečně moc průmyslu. Budoucnost není v průmyslu, v něm budou roboti. Nárůst robotizace ostatně bude i v zemědělství. Budoucnost je ve službách. Tam se roboti prosazují komplikovaněji.
Někteří lidé se domnívají, že se dá mzdově vyrovnat Německu administrativně zvýšením mezd. To je krátkozraké. Můžeme zvýšit minimální mzdu, ale výsledkem bude jen to, že ve skladech bude více robotů. Sklad totiž vlastně nepotřebuje žádné lidi. Pokud budou lidé kvůli vysoké minimální mzdě drazí, dají se snadno a efektivně nahradit. Vidina politiků, že podpoří vznik skladu, aby vzniklo několik tisíc pracovních míst, je hloupá.
Dalším problémem je kurz koruny. Dokud koruna pravidelně posilovala v průměru kolem 3 % ročně, přirozeně nutila podniky k inovacím. Intervence ČNB kurz koruny k euru od roku 2013 zafixovaly. Slabá koruna nenutí k inovacím a ke změně průmyslu. Není potřeba modernizovat a držet krok. Z pohledu zaměstnance přitom opuštění intervencí znamená skokové zvýšení mzdy. Koruna je podhodnocen zhruba o 10 %. Když zaměstnanec pojede na dovolenou, bude po skončení intervencí najednou o několik procent bohatší. Nyní si kvůli exportérům snižuje životní úroveň. Dopad na zaměstnanost se silnější korunou by nebyl dramatický, pokud by koruna posilovala pomalu a dlouhodobě.
Pak jsou tu psychologické vlivy. Zaměstnanci neustále slyší, že se nemůže přidávat na platech, protože vyšší mzdy by učinily podniky nekonkurenceschopný. Jak? S kým? Pokud má Španěl dvojnásobnou mzdu a vstupy totožné, pak prostor pro růst mezd je. Bariérou je najednou jen to, že si někdo může myslet, že španělské zboží je lepší, a proto musí být dražší. Tento argument postupně padá. Výrobní postupy se skrze bruselskou byrokracii a různé ekologické a sociální standardy sbližují. Může být rozdíl ve starší a méně ekonomické technologii. To je pak argumentem pro změnu technologie, nikoli nezvyšování mezd. I Španělé svou technologii splácejí. Úrokové sazby máme přitom podobné.
Občas slyšíme, že musíme ČR víc propagovat nebo že musíme více spotřebovávat české zboží. To je nesmysl. K vyšším mzdám povede jen odvaha říci si o vyšší mzdu a vyšší cenu výrobku s vědomím, že český výrobek je srovnatelný s dražším španělským. Je to o národní sebedůvěře, která Čechům často chybí, ale nechybí třeba Slovincům, a proto mají v ekonomice vyšší mzdy i ceny a současně jsou konkurenceschopní.

8. Daně a trh práce

Čtvrtá průmyslová revoluce donutí státy změnit strukturu příjmů. Nyní se až moc spoléhá na daň z příjmů. Pro mnoho zemí to je stejně významná daň jako třeba DPH. Daň z příjmů se přitom dá různě obcházet a dochází při ní k daňovým únikům.
Podniky budou stále víc působit globálně, ale danit budou v daňových rájích. Podívejte se na technologické giganty - ty skoro daně neplatí a obzvláště ne v Evropě.
Zaměstnanci daně platí, ale čím vyšší daně platí, tím větší mají zaměstnavatelé motiv se zaměstnanců zbavit a nahradit je technologií. Podobně jako se ropné velmoci musí připravit na to, že ropa jednou dojde, nebo bude nahrazena jinými zdroji energie, čímž ropné velmoci přijdou o své příjmy, i my se musíme připravit, že státy musí najít jinou dojnou krávu než zaměstnance.
Státy Perského zálivu se na konec ropy připravují tím, že mění strukturu ekonomiky a sázejí na služby. Dubaj se stala novou destinací turistů. Analogicky i my bychom měli už dopředu všechny daně z příjmu snížit na minima přípustná v rámci EU a vyvolat diskusi o jejich dalším snížení.
Budoucnost není o výrobě a o dělnících. Dělníky v průmyslu nahradí robotizace. Budoucnost je o spotřebitelích. Na nich bude stát ekonomika. Musíme se namísto na daně z příjmu zaměřit na zvýšení zdanění spotřeby. Není prostor pro snižování DPH. Naopak je prostor pro sjednocení sazeb. Výjimky systém jen komplikují a vytvářejí prostor pro daňové úniky.
Daň z příjmů může zůstat jen tam, kde nehrozí, že robot nahradí člověka. To jsou obecně lépe placené profese. Pokud nemají roboti brát lidem práci, je nutné opustit koncept minimální mzdy a snížit daň z příjmu u ohrožených profesí na nulu. Nezdanitelný základ se musí zvýšit. Minimální mzda je totiž určena celorepublikově, ale v různých regionech a odvětvích jsou různé podmínky na trhu práce. V řadě míst proto působí minimální mzda kontraproduktivně.
Když řekneme, že budeme chránit lidi s příjmem pod 16 000 měsíčně a zvýšíme nezdanitelný základ na 192 000, nebude daň z příjmu podle posledních detailních statistik o mzdách (z roku 2015) platit 21,2 % lidí. To je sice hodně, ale je to únosné vzhledem k alternativním nákladům v případě, že budou tito lidé nezaměstnaní a budou se z veřejných peněz rekvalifikovat.
Rozpočet na rok 2015 přitom počítal s tím, že na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti vybere 92 mld. Kč. Celkové příjmy rozpočtu přitom činily 1 118 miliard Kč. Když řeknu, že 21 % lidí nebude platit daně z příjmu, vypadá to děsivě, ale už dnes nezdanitelný základ máme, takže tito lidé efektivně stejně moc státnímu rozpočtu nepomáhají. Systém by zjednodušila jedna daňová sazba pro všechny. Rodiny by podpořilo společné zdanění manželů a zvýšení nezdanitelného základu na každé nedospělé dítě o několik desítek tisíc ročně každého rodiče. Přesná částka by byla na politické diskusi a prioritách vlády.

9. Budoucnost je ve spotřebě

Stát bude žít z daní ze spotřeby, nikoli z daní z práce. Bude proto tlak na to, aby lidé měli víc času spotřebovávat. To se bude voličům v konzumní společnosti líbit. Více spotřebovávat znamená mít víc volného času.
Bude proto také tlak na to, aby se v pátek nepracovalo v kanceláři, ale doma. Dříve či později bude většina státních i soukromých institucí v pátek zavřená jako v sobotu a pojede se jen on-line. Mnoho profesí nepotřebuje být v práci denně. To je typické např. pro finanční a technologický sektor (účetní, programátoři, advokáti atd.) Pátek bude den bez pracovních schůzek. Ostatně v době internetu a sociálních sítí jsou pracovní schůzky přežitkem. S novou technologií slyším i vidím svého partnera na druhé straně planety. Vidím jeho prezentaci, vidím jeho obrazovku počítače. Pokud nepotřebuji jeho fyzický stisk ruky, nemusím opustit svůj dům a schůzka proběhne stejně, jako bychom se fyzicky potkali, a ještě ušetřím čas a náklady za cestu.
Stát proto musí počítat s tím, že home office je normální, je dokonce přímo v jeho zájmu a v zájmu ekonomiky, aby lidé pracovali doma. Na rozdíl od stávající ministryně práce Marksové se nesmí vymýšlet důvody, proč nelze z bezpečnostních a jiných důvodů pracovat mimo pracoviště zaměstnavatele. Naopak tyto tendence k vytváření home office je potřeba podporovat a administrativně zjednodušovat.
Cestou k podpoře home office by mohlo být plné legalizování tzv. „Švarc systému“, kdy „zaměstnanec“ by byl vlastně živnostníkem pracujícím a dodávajícím práci z domova, a současně zahrnujícím náklady na domácí kancelář do svých nákladů.
Spotřebu lze podpořit i tím, že zkrátíme u některých profesí pracovní dobu strávenou na pracovišti (tím není nijak dotčen objem odevzdané práce). Lidé budou mít více času a budou více utrácet. Jenže cesta nevede přes snížení objemu práce. Nemůžeme chtít, aby zaměstnavatel platil zaměstnanci stejný příjem za méně práce. Zkušenost ze Švédska, kde v sanatoriu Svartedalen ve druhém největším městě Göteborgu zkusili zkrátit pracovní dobu na šest hodin, ukázala, že zaměstnancům se to líbilo, více si užívali života, byli spokojenější a byli zdravější. Jenže práci za ně musel udělat někdo jiný (místo původních 68 zaměstnanců bylo nyní potřeba 85 zaměstnanců), což bylo tak drahé, že byl projekt ekonomicky neudržitelný. Princip tedy spočívá v tom nenutit lidi tam, kde je to možné, dodávat práci přímo na pracovišti, ale odměňovat spíš za objem práce než za odpracované hodiny – s tím, že je na zaměstnanci, kdy a kde práci fyzicky vykoná.
Argument, že zkrácením pracovní doby společně s omezením objemu práce bychom bojovali proti nezaměstnanosti, kterou vytvoří roboti, je krátkodobě pravdivý. Jenže pracovní síla tím bude ekonomicky vystavena ještě většímu tlaku, aby ještě více lidí bylo roboty nahrazeno. Zkracování pracovní doby je tedy možné jen tam, kde roboti nemohou lidi vytlačit. Těchto profesí bude každým dnem méně. Dlouhodobě je proto zkracování pracovní doby naopak bojem za vyšší nezaměstnanost a slepou uličkou.
Je evidentní, že stát potřebuje hledat jiné zdroje příjmů. Daně ze spotřeby alkoholu, tabáku nebo pohonných hmot mohou růst. Stále jsme pod evropským průměrem. Pohonné hmoty bude možno zdražit významně z důvodu tlaku na přechod na modernější motory, než jsou benzínové a dieselové. Budoucnost je ve vodíku a elektromotorech. To budou položky, které bude možné časem více danit.
Dále se nabízí zdanění prokazatelně toxických látek, které například zatěžují zdravotní systém, jako jsou umělá sladidla, emulgátory, glutamáty, palmový olej, ztužené tuky nebo lepek. Vyspělá a bohatá společnost se bude vracet k pravým potravinám, zatímco chudá společnost bude konzumovat více náhražek podobných potravinám s řadou negativních vlivů na zdraví.

10. Daně jako nástroj změny struktury ekonomiky

Ekonomika nepotřebuje jen nižší daně. Potřebuje i novou strukturu. Zde mohou daně pomoci. Například Izrael velmi efektivně láká investice do technologicky náročných firem. Pro technologické firmy má poloviční korporátní daň. Pokud obrat firmy přesáhne 2,5 miliardy dolarů, má daň dokonce jen čtvrtinovou. Není se potom čemu divit, že technologie představuje polovinu izraelského vývozu. 270 nadnárodních firem má už v Izraeli výzkumné centrum. To je rozdíl proti zemi montoven a skladů.
Novou daní, která by podporovala inovace v ekonomice, by mohla být daň z pomalého datového přenosu. To znamená, že by se danil přenos dat v zastaralých sítích, zatímco bez daně by byl jen přenos v síti 5G. To by bylo sice nepopulární, ale motivovalo by to celou ekonomiku rychle přejít na modernější síť, což by se ekonomice mnohokrát vrátilo.
Pochopitelně novou daní hypoteticky může být i zdanění robotů. To ovšem není ideální, protože to není nic jiného než korporátní daň. Jejím výsledkem bude jen to, že se roboti přesunou tam, kde nebudou daněni. Takže lidé budou v Evropě a roboti v Africe řízení na dálku. Daň z robota může fungovat jen při nízkých sazbách. Nebude pro veřejné finance zásadní.

11. Nový trh práce si žádá nové školství

Tlaku na nahrazování lidí stroji se však i s nižším zdaněním práce nevyhneme. Lidé nebudou nikdy tak bezchybní a přesní jako stroje. Navíc stroje nebudou chtít žádné odbory, dovolené, sociální a zdravotní pojištění atd.
Musíme proto společnost připravit na to, že budoucnost je o tom, že budeme mít multikarierní životy. Jen málo lidí bude mít celý život jednu profesi. Na to musí reagovat školství. Stroje nebudou lidi nahrazovat jen tam, kde je nutná kreativita, komunikace s dalšími lidmi a kritické myšlení. Všude jinde stroje lidi nahradí.
Nebudou třeba prodavačky, řidiči, hlídači, piloti, strojvůdci, průvodčí či traktoristi. Mnoho věcí nebude třeba znát či si je pamatovat. Bude naopak nutné vědět, kde je hledat a jak se na ně stroje zeptat. Budoucnost je o spolupráci se stroji. Tady bude výhodou technické uvažování a schopnost vžít se do algoritmu stroje. Diskuse o povinné maturitě z matematiky je zbytečná. Moderním požadavkům lépe než matematika odpovídá programování či algoritmizace.
Rakouskouherské školství založené na disciplíně, řádu a biflování tím končí. Přežilo se, je nepoužitelné. Ještě dnes je přitom má dcera nucená ve škole odříkávat po sobě přítoky Labe a z nabiflovaného seznamu dostává známku. To je ovšem typ vzdělání odpovídající schopnosti citovat telefonní seznam v době, kdy mám všechny čísla uložená v mobilu. Budoucnost není o pamatování, ale o práci s vyhledávači a databázemi.

12. Imigrace a trh práce po průmyslové revoluci

Aktuálně se ukazuje, že má ekonomika mnoho volných míst. Nezaměstnanost je rekordně nízká. Nedokážeme nalézt dost lidí. Mluví se o tom, že bychom potřebovali dovézt zaměstnance. Některé podniky uvažovaly o lidech z jižní Evropy, kde je mezi mladými lidmi nezaměstnanost nad 50 %. Jenomže naše mzdy jsou tak nízké, že se Jihoevropanům nevyplatí jít k nám. To indikuje, že se všechna výroba náročná na pracovní sílu bude přesouvat ze západní Evropy k nám. Jakmile naše mzdy vzrostou, i zde se vyplatí po západoevropském vzoru nahradit lidi stroji.
Je proto neracionální dnes uvažovat o dovozu zaměstnanců z Ukrajiny, Mongolska nebo odjinud. Jednoho dne zde nebude práce pro nekvalifikované lidi. Jen bychom si do budoucna vytvořili problémy.
Naopak na nedostatek lidí je třeba reagovat tím, že nabízenou práci už dnes zastanou technologie. Ekonomika tak vytvoří více se stávajícími zdroji pracovní síly. A další automatizace, která přijde, pro ni už nebude takovým šokem.

13. Sociální systém po průmyslové revoluci

Je jasné, že do budoucna budou stroje brát lidem práci. Vznikne ale řada nových profesí. Dlouhodobě se proto není třeba bát nezaměstnanosti. Krátkodobě ale vznikne na trhu práce nesoulad mezi nabídkou a poptávkou. Mnoho lidí nedokáže včas zareagovat. Stále budou hledat zaměstnání ve své původní profesi řidiče či prodavačky. Těchto míst bude ale stále méně. Jejich šance na uplatnění budou klesat, což jim způsobí ohromnou frustraci. Budou psychicky trpět a budou potřebovat pomoc.
Řada lidí proto navrhuje změnit sociální systém a zrušit dávky v nezaměstnanosti. Chtějí jedinou dávku, kterou budou dostávat všichni nehledě na příjmy, a která povede k tomu, že lidé nebudou trpět hlady a udrží si základní standard i bez práce.
Tento systém skutečně může mít řadu výhod. Lidé budou méně stresováni ze ztráty práce. Budou se víc věnovat rodině, nebudou muset krást atd. Odpadne i administrativa s vyplácením dávek. To je líbivé. Zároveň ale nebude nad lidmi motivace. Mnoho lidí bude volit nižší životní standard bez jakékoliv práce a žít za cizí peníze. Ekonomika tím bude strádat. Ačkoli je bič nepopulární, ekonomika se podobně jako povoz tažený koňmi bez něj nerozjede.
Univerzální dávku pro všechny pracující i nepracující nahrazující všechny sociální dávky navrhovali ve Švýcarsku v roce 2016. Univerzální dávka měla v přepočtu činit 61 000 Kč měsíčně. V referendu ale nakonec neprošla.
Kdybychom uvažovali o tom, že bychom v ČR zavedli podobnou dávku ve výši 10 000 Kč pro všechny lidi v aktivním věku, zvýšily by se výdaje státu o dodatečných 340 miliard ročně. To je neúnosné. Ani za předpokladu zlepšení sentimentu ve společnosti a vyšší produktivity a porodnosti si to stát nemůže dovolit. A z částky nižší než 10 000 Kč nikdo dlouhodobě nevyžije.
Nicméně tento koncept je tak líbivý, že ho hodlají vyzkoušet ve Finsku. Od začátku roku 2017 zde funguje pokus na vzorku náhodně vybraných 2 000 nezaměstnaných. Po dobu 2 let budou bez jakýchkoli podmínek dostávat měsíčně 560 eur (přes 15 000 Kč). To je ovšem rozdíl proti Švýcarsku. Toto je jen nepodmíněná dávka v nezaměstnanosti. K té lze přičítat další dávky jako dávku na děti, bydlení atd. Vize, že se tímto něco ušetří a zlepší ve společnosti, je naivní a populistická. Pohádka o pečených holubech lítajících do huby je prostě jen pohádkou.

14. Bude se muset více šetřit a privatizovat

Pokud chce stát ušetřit, musí snižovat počty státních úředníků, snižovat počty úřadů a omezovat svou agendu. Řada úřadů, ministerstev a institucí není potřeba. Přežila se.
Velmi špatnou mám zkušenost třeba se stavebním úřadem. Stavební úřad není ve stávající podobě potřeba. Že úředník musí schválit stavbu domu či silnice, dává ještě smysl, že ale se musí zabývat plotem nebo garáží, už smysl opravdu nedává. Na to stačí územní regulativy a i ohlášky jsou zbytečné.
I televize se do značné míry přežila. V Británii lidé už tráví v průměru u počítače coby zábavy více času než u televize. Youtube televizi u mladých lidí naprosto vytlačilo. Držet ze státních peněz veřejnoprávní televizi je jako držet telegraf. Přitom kupříkladu Česká televize stojí daňového poplatníka více než ministerstvo kultury, které ostatně také není potřeba.
Česká televize nedává smysl ani pro případ nějakého výjimečného stavu, kdy je třeba informovat obyvatele. Od toho tu je státní rozhlas, který v případě blackoutu může každý poslouchat v autě.
To, že politici považují televizi za nutnost, je důsledkem faktu, že státní televize má politické pořady, kde mohou politici komunikovat se svými voliči. Soukromé televize takové pořady již téměř nemají.
Privatizační hodnota České televize bude každým dnem klesat, protože všem televizím světa budou ubývat pro inzerenty zajímavé skupiny diváků. Pro diváky televize bude typické, že budou starší, s nižšími příjmy a nižším vzděláním. Prodej státní televize soukromému subjektu by proto stát neměl odkládat. Brzo budou mít hlavní hodnotu jen nemovitosti společnosti a autorská práva.
Média jsou přitom obecně v moderním světě komplikovaná. Řada lidí přestává médiím věřit. Vznikají státní instituce na dozor o pravdivosti zpráv. Po prodeji televize se povede diskuse nad tím, zda jsou potřeba další média jako státní tisková kancelář apod. Roli tiskové kanceláře začínají přebírat sociální sítě. Politici a státní instituce komunikují se spotřebiteli zpráv přímo bez zprostředkovatele v televizi, novinách či rozhlase.
Zbytečné je i to, aby stát vlastnil a provozoval řadu podniků, které se kdysi zdály jako strategické. Příkladem je pošta. Elektronický podpis a datové schránky zrušily potřebu doručování dopisů ve fyzické podobě. To, že si lidé ještě posílají faktury poštou, je dáno jen jejich nepružností.
Doručování menších balíkových zásilek bude dříve či později doménou dronů. Poštovní úředník bude tedy další přežitá profese. Rozumný hospodář by proto Českou poštu rychle prodal, dokud má ještě nějakou hodnotu. Časem bude mít tato společnost opět jen hodnotu budov.
Stát v roce 2016 vynaložil na neziskové společnosti 11,5 mld. Kč. Tyto společnosti sice často poskytují bohulibé aktivity, nicméně představují procento všech vládních výdajů, což je pro stát moc.
Jinými slovy, moderní stát má prostor pro snížení nákladů o několik procent a pro privatizaci aktiv, která by snížila státní dluh opět o několik procent, což by zlevnilo dluhovou službu státu o několik miliard korun ročně.

15. Zdroj dat:

1) https://www.novinky.cz/ekonomika/424836-finsko-jako-prvni-na-svete-vyzkousi-zaruceny-prijem-pro-nezamestnane.html
2) http://zpravy.e15.cz/intervence-cnb/5-duvodu-proc-mame-nizke-platy-a-mzdy-1327016
3) http://ekonomika.idnes.cz/ceska-prumerna-mzda-porovnani-evropa-dwn-/eko_euro.aspx?c=A161215_123446_eko_euro_neh
4) http://ekonomika.idnes.cz/svedsko-goteborg-nezavede-sestihodinovou-pracovni-dobu-pk8-/eko-zahranicni.aspx?c=A170104_132048_eko-zahranicni_fih
5) http://www.doingbusiness.org/data/exploreeconomies/czech-republic
6) http://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=27493

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy