Včera jsem vzal dceru do Vinohradského divadla na hru Viliama Klimáčka Hrobníkova dcera. Na hru jsem se velmi těšil, protože na slovenského autora v českém divadle často nenarazíte. A je to podle mě škoda.

Když se nad tím zamyslíte, je to zvláštní. Jsme si tak blízcí a hrajeme především francouzské a anglické autory. Asi tam je (a ve hře se to i objevuje) naše vnitřní rozpolcenost, kdy část lidí obdivuje Západ, část Východ a většina pochybuje o vlastních kvalitách, což u mnoha lidí vede k nějakému pocitu méněcennosti.

Hra popisuje chudou slovenskou rodinu žijící kdesi v horách, kde vlci dávají dobrou noc. Otec, kterého bravurně hraje Otakar Brousek ml., přijde o práci a stydí se za to. Matka, kterou hraje Antonie Talacková, jako bývalá ruštinářka o práci už přišla. Na rozdíl od muže se za to nestydí, protože za to může imperialista a kapitalista. Ve své bezprizornosti se propadají do lehké deprese a veškerá svá očekávání soustředí do své dcery, kterou chtějí provdat, aby opustila jejich rodný kraj. Jsou na něj sice velmi hrdí, ale zároveň vidí, že v Bratislavě by se měla dcera lépe.

Ze hry je patrné opovrhování a zároveň lehká závist slovenského venkova vůči hlavnímu městu. To samé, co vidíme, když přijedeme do některých českých měst vzdálenějších Praze. Minule jsem platil dvojnásobné parkovné. Když jsem se ptal proč, tak prý za pražskou espézetku.

Až sem hra vypadala jako postesknutí si nad tím, že je na Slovensku vysoká nezaměstnanost. Následuje však prvek ukazující, jak lidé stále v dobrém vzpomínají na Sovětský svaz, kdy jsme byli jeho satelitem. Ruštinářka se projevuje jako zarytá komunistka, čímž se autor vypořádal se slovenskou levicí.

Následně se vypořádává i s nacionalisty. Nápadník dcery je totiž nejen nacionalista, ale je to i xenofob, který se připravuje na obranu země před fiktivními imigranty. Režisér si přitom dal práci, aby se mladík choval a vypadal trochu jako Hitler, což se mu i podařilo.

V tuto chvíli se ale ve hře začne projevovat katolický prvek, kdy otec rodiny dostává notičky od pana faráře, jak se má chovat. Až sem by šlo hru hodnotit jako jemnou agitku. Nyní ovšem přichází velmi nepolitický prvek v podobě zjevení. Dcera upadá opakovaně do transu, kde vidí panu Marii a Josefa, jak jdou po poušti.

Blíží se Vánoce. Rodina se připravuje na svátky, když najednou jim na dveře zaklepou dva imigranti. Přesně ti, které dívka viděla ve svých představách. Žena je těsně před porodem. Otec katolík jí chce pomoct, soudružka matka se ale bojí, že od ní chytí nějakou nemoc. Nakonec udělají kompromis: Nevezmou je domu, ale nechají je přespat v garáži. Přesně na Štědrý den se tak imigrantům narodí chlapeček. Katolická rodina to vnímá jako dar z nebes. Věří, že k nim budou chodit procesí věřících a oni na tom vydělají majlant.

Zatímco dříve líčili autoři ve hrách spor lásky a rozumu či spor jednotlivce a mas, dnes líčí spor mezi křesťanskou pomocí bližnímu a strachem z neznámého. Autorovi se to daří. Nakonec hra nekončí jen jako agitka, ale i jako zajímavé zamyšlení. Nicméně nelze říct, že by hra byla vyvážená. Strach slovenských venkovanů není nepodložený, ačkoli je autor a režisér líčí jako hlupáčky.

Hra je plná vtipných replik, úsměvných scén i zajímavých zamyšlení. Rozhodně ji doporučuji. Myslím, že autor se nesnaží vysmát těm, kteří s ním nesouhlasí, ale vysvětlit jim svůj názor, aby ho pochopili. Pochopení a naslouchání druhé straně je přitom to, co nyní potřebujeme. Výsměch, nálepkování a agrese naši situaci nezlepší.

Jediné, co mě na hře opravdu mrzí, je, že Tonička Talacková hraje postarší matku. Chodil jsem s ní na gympl do stejného ročníku. Byla z béčka a já z déčka. A najednou hraje skoro bábu. Hraje ji dobře, ale jen mi ukazuje zrcadlo, jak rychle stárnu, což není úplně milé.