O tom, jaké budou důchody, rozhoduje společnost ve všeobecných volbách. Rozhoduje se podle hodnot, etiky a možností, které má k dispozici. Důležité také je, aby měla veřejnost – a tedy voliči – i všechny podstatné informace, na základě kterých bude možnosti zvažovat a následně mezi nimi volit.

Zastánci důchodové reformy v podání pravicové koalice vytvářejí zdání, že náš důchodový systém je zády ke zdi a zhroutí se v následujících okamžicích. Stabilita tzv. průběžného systému (tedy I. pilíře), do kterého skrze odvody všichni přispíváme a z něhož pak v důchodovém věku čerpáme, totiž závisí na poměru ekonomicky aktivních osob a osob v důchodovém věku. Vláda postavila důchodovou reformu na tezi, že nebude dost pracovních sil na to, aby uživily budoucí důchodce. V čem je háček? Podle demografické prognózy dnes na jednoho důchodce pracuje 2,6 člověka a v roce 2090 to bude na jednoho důchodce opět 2,6 pracovníka. Jak je vidět, až do roku 2100 demografové předpokládají, že se základní bilance mezi počtem důchodců a ekonomicky aktivních nezmění. Očekávají sice, že počet lidí v produktivním věku bude kolísat a že nejhorší situace nastane v roce 2050, kdy připadne na jednoho pracujícího člověka 1,7 pracovníka. Podle vládních prognóz bude ale v té době deficit důchodového systému 2 % HDP. Taková suma sice není zanedbatelná, je ale v mezích, které průběžný důchodový systém zvládne.

Demografický vývoj se odehrává v dlouhých obdobích, a trendy je proto možné pouze více či méně odhadnout. Při navrhování tak zásadní reformy jako je reforma důchodového systému proto nelze použít pro argumentaci pouze jeden časový bod bez znalosti celé křivky vývoje.

Demografie nám sice poskytuje důležité informace k rozhodování, ale
některé ukazatele demografického vývoje je třeba brát s rezervou. Demografické modely totiž nejsou schopny předvídat všechny změny ve společnosti a navíc se demografické ukazatele nemění pro všechny lidi stejně. Například se obecně dožíváme vyššího věku, ale u žen se středním vzděláním bez maturity očekáváná délka života naopak klesá. Musíme si uvědomit, že společnost je složitý organismus, z jednoho byť důležitého pozorování nelze nevyvozovat generální závěry

Stejně významným faktorem, který je třeba v úvahách o důchodové reformě vzít v potaz, je růst produktivity práce. Ta v České republice vzrostla od roku 1993 přibližně 1,8krát. Pokud tento trend bude pokračovat, můžeme počítat s tím, že v roce 2050 bude mít 1,7 pracovníka (živících jednoho důchodce) produktivitu přibližně 3 až 5 pracovníků dnešní doby. Z hlediska vztahu produktivita-náklad bude tedy naše situace výhodnější. Tento důležitý prvek ovšem do důchodové debaty, která u nás probíhá, nevstupuje.

Kritice by měl být podroben i fondový systém, na kterém je reforma postavena. Ten nepředstavuje ve vztahu k demografickým změnám řešení – nemění demografické stárnutí, je pouze jinou metodou, jak převést peníze. Chceme-li zachovat určitou úroveň důchodů, musíme převést od ekonomicky činných osob k lidem v důchodovém věku určitou sumu peněz a je jedno, zda se tak stane fondovým nebo průběžným systémem. Výnosnost fondových úspor byla v posledních letech asi 0,4 %, zatímco růst mezd byl výrazně vyšší. Jak je vidět, v této soutěži není kapitálový systém výhodný.

Důvod, proč je důchodová reforma od začátku chybná, je, že není možné stabilizovat průběžný pilíř na slušné úrovni za současné existence druhého pilíře. Pokud by vyšly vládní předpoklady, odebral by druhý pilíř současnému prvnímu pilíři přibližně 10-15 % jeho příjmů. Logika reformy, jak ji zdůrazňuje pravicová koalice, je proto následující: „Kvůli demografickému stárnutí nemáme dost peněz na financování průběžného pilíře. Takže z něj odebereme 10 % prostředků, abychom jej stabilizovali.“ To ale příliš logické není.

Pokud by vládní reforma vyšla, byli bychom už letos, v roce 2013, z hlediska příjmů a výdajů průběžného systému v situaci roku 2050, kdybychom změny neprováděli. Z prvního pilíře totiž odešly příjmy a počet lidí v důchody by se nezměnil. Navíc bychom museli důchodový systém provozovat, při současné produktivitě nikoliv při produktivitě roku 2050, která by měla být 2 až 3krát větší než dnes, pokud se zachová současný trend jejího růstu.

Důchodová reforma připravená pravicovou koalicí byla založena na falešných argumentech a byla špatně koncipovaná. Je ale nejen špatná, nýbrž i nebezpečná, a přímo ohrožuje současné důchodce. To se projevuje mimo jiné v tom, že se změnil valorizační mechanismus. Navyšování důchodů již nestačí stačí inflaci a růstu reálných mezd. Současní důchodci a důchodkyně tak na experimenty s důchodovým systémem doplácejí.

Pokud je reforma založena na chybné argumentaci, stabilitu systému spíše podkopává a zamlčuje důležité prvky (například, že ti, kteří do druhého pilíře vstoupí, si významně sníží důchod ze základního pilíře), je třeba se ptát, s jakým cílem byla vlastně navržena. Z dostupných informací můžeme vyvozovat, že jde o zisk pro soukromé společnosti. Naštěstí se ukázalo, že debata mezi lidmi byla racionální, že si vyhodnotili riziko a že do druhého pilíře nevstoupili. Náš důchodový systém nelze stabilizovat za současné existence druhého pilíře. Důchodový systém lze stabilizovat a rozvíjet za současné existence (a to je i podmínkou) prvního (průběžného) a tzv. třetího pilíře (dobrovolného penzijní spoření).

Stejně jako v obhajobě asociálních úsporných opatření zde vláda zkoušela argumentovat „přírodní nevyhnutelností“ demografického vývoje. Rozhodnutí o tom, jaké budeme mít důchody, je ale rozhodnutím politickým, které se utváří na základě společenské diskuse o solidaritě, etice a využití zdrojů, které jsou nám k dispozici.

Mírně zkrácená verze textu vyšla v Hospodářských novinách v pondělí 15. 7. 2013 na s. 8 pod názvem Chyby důchodové reformy.