Česko přijme letos 400 uprchlíků. S jejich výběrem pomůže i církev…

Toto a obdobná sdělení slyšíme či čteme v posledních dnech poměrně často, včera zaznělo i ve zprávách veřejnoprávní televize. Zatím marně čekám, kdy se dozvím něco konkrétnějšího, respektive, kdy někdo položí otázky, které v této souvislosti nutně vyvstávají.

Zaráží mne mnoho věcí. Jednou z nich je i ono opakované tvrzení, že pomůže i církev. Opravdu zaznělo „církev“, nikoli církve. Dobře, pomůže zřejmě jen jedna, ale proč nikdo nemá potřebu říci občanům která? Máme zde tedy speciální Církev (všichni přeci víme kterou, takže netřeba upřesňovat), přestože v registru církví a náboženských společností jich nalezneme ke čtyřicítce?

Problém uprchlíků je obrovským humanitárním problémem a samozřejmě je také problémem bezpečnostním. Nelze tyto dvě otázky oddělit. Bezpečnostní rizika se rozhodně neomezují jen na náboženství (a již vůbec ne pouze na konflikt muslimové vs. křesťané), uprchlíci přicházejí z regionů, v nichž existuje sektářské násilí, etnické, kmenové a klanové konflikty, různá hodnotová orientace a kultura. Konflikty se tedy odehrávají nejen mezi ale i uvnitř velkých náboženství.

Z toho vyplývají další otázky: V čem bude spočívat pomoc při výběru a kdo ji bude hradit? Má ona Církev k dispozici experty na bezpečnostní otázky? A budou případní církevní experti sledovat bezpečnostní politiku státu (a našich spojeneckých závazků) nebo zájmy této jedné Církve?

Bezpečnostní prověrky uprchlíků budou nesporně vyžadovat i úzké zapojení tajných služeb. Jaká bude komunikace Církve a tajných služeb? Budou mít církevní reprezentanti podílející se na výběru uprchlíků přístup k utajovaným skutečnostem a budou mít na to oprávnění? A jak budou vypadat kritéria výběru? Kdo je připraví a schválí?
Samozřejmě je vhodné spolupracovat s odborníky, kteří znají daný region, mají zkušenosti z charitativních a humanitárních akcí. V tomto smyslu může být spolupráce státu a církví či nevládních organizací velmi přínosná. V zemích, které mají velkou zkušenost s imigrací, například USA („národ vzniklý z národů“), také odborníci potvrdí, že církve mohou hrát velkou roli při integraci nově příchozích. Jde o to, že se stávají členy určité komunity, jež jim pomáhá pochopit způsob života, nalézt první zaměstnání apod. Není to ovšem jedna Církev mající privilegované postavení v této integraci a není to stát, který by se na tom finančně podílel.

Zvládnout současný příliv uprchlíků do Evropy a jejich základní integraci vyžaduje velmi profesionální přístup. Buď tento proces bude mít pod kontrolu stát (v úzké koordinaci s EU), nebo to bude organizovaný zločin a teroristické organizace, které zneužijí zoufalé situace uprchlíků, což se již do značné míry děje. Není možné, aby do přípravy koncepce imigrační politiky a výběru uprchlíků přímo vstupovala a rozhodování státu ovlivňovala jakákoli jiná instituce. Není možné, aby ve státě, jenž se hlásí k liberálním a občanským hodnotám, bylo náboženství určujícím kritériem pro poskytnutí humanitární pomoci a politického azylu.

Propojení trůnu a oltáře je minulostí, byť tendence k jeho obnovení lze v postkomunistickém prostoru (a čím více na východ tím výrazněji) vidět. Nebylo by dobré, abychom pod heslem ochrany našich civilizačních „hodnot“, své hodnoty opouštěli.