Bohužel ani letošní léto nevytváří dojem, že by měla nastat okurková sezóna. Na druhou stranu se zdá, že veřejnost si příliš neuvědomuje, že mnohé současné konflikty nejsou jen žabomyší války vládní koalice versus opozice, či uvnitř vládní koalice, ale že mnohá současná rozhodnutí mohou mít dlouhodobé důsledky. Možná právě nyní se láme chleba.

Informace, které se k nám dostávají, jsou rozporuplné. Chvíli máte pocit, že se snad dostáváme do normálně fungujícího státu a chvíli zase, že se zřejmě zbláznili již úplně všichni. Je zjevné, že se v tuto chvíli hraje o hodně a že rizika pro část naší politické elity nikdy nebyla tak veliká. Začínají vyšetřování, které je nyní obtížnější zastavit, protože ztráta pozice „vrchního zametače“ a faktická neodvolatelnost policejního prezidenta, omezují prostor pro přímé politické zásahy. Navíc existující věcný záměr zákona týkající se reformy státního zastupitelství (byl vrácen k přepracování) by tento prostor politikům dále omezoval. To samozřejmě vyvolává čím dál větší nervozitu mezi politickou elitou. Jsme často svědky paradoxních postojů a reakcí. Na jedné straně pokud vyšetřování postihne politickou „konkurenci“ , je snaha to maximálně politicky využít. Zároveň ale každé vyšetřování potenciálně ohrožuje i politiky z dalších stran; připomeňme si jen nejrůznější podob koalicí (a opoziční smlouvu) jak na úrovni celostátní, tak na úrovni krajské, pražské, místní…

Kauza Rath, kterou strany vládní koalice přivítaly spíše radostně, začíná mít nebezpečné rozměry. Jistě, posun vyšetřování směrem k tomu, zda úplatky nesouvisely i s financemi pro volební kampaně musejí vyvolávat bolení hlavy v sociální demokracii, ale konec konců kraje nefungují jen poslední čtyři roky, nemocnice předtím nakupovaly také přístroje, léky, platily nejrůznější služby… a také nemocnice nespadají a nespadaly jen pod kraje. O bývalých vysokých úřednících ministerstva zdravotnictví, členech správní rady VZP a o jejich vlivu na podezřelé nákupy často zbytečných a předražených přístrojů či nákupu očkovacích látek a hrazení očkování, si cvrlikali vrabci na střeše. (A to nemluvíme o IZIPu). A financování volebních kampaní politických stran? To je sud s výbušninou, na kterém sedí politici i aparát všech parlamentních politických stran.

Podobně fungují i další kauzy, jako je CASA a obecně nákupy na ministerstvu obrany již od 90. let, PROMOPRO, Opencard a veškeré podivné aktivity na pražském magistrátu, čerpání evropských peněz… To vše se dotýká různých mocenských skupin uvnitř vládních stran i opozice, leckdy v propojení napříč politickým spektrem. Pro občana je situace dost nepřehledná a obtížně se interpretuje. Například rozhodování o tom, zda jít „po krku policejnímu prezidentovi“ či zda jej naopak v tuto chvíli vzhledem k jeho obtížné odvolatelnosti veřejně podpořit, může být jen rozdílná strategie reagující na obdobný pocit ohrožení. Konec konců případů je tolik, že nastavení priorit může mít svůj význam.

Vedle osoby Lessyho se v současnosti vnitřní koaliční (a také i prezidentská) pnutí a obavy promítají i do jmenování Lenky Bradáčové jako vrchní pražské zastupitelky. Přitom ono vlastně nejde ani moc o jména; to, co je v současnosti skutečně nebezpečné, je útok na základní principy právního státu. Připomeňme spíše již dlouhodobou snahu politiků delegitimizovat justici, počínaje Ústavním soudem, přes soudy další. Ale nebezpečí je často v detailech. Stranou pozornosti veřejnosti i médií zůstala i velmi zvláštní argumentace pana Kalouska při snaze zabránit vydání paní Parkanové. Šlo o právní stanovisko Ústavu státu a práva AV ČR, jež si pan Kalousek vyžádal. Na to měl jistě právo, v médiích byla tato informace silně prezentována. Ale již nikdo neupozornil na to, že právní stanovisko je za prvé právně zcela nezávazné, za druhé na rozdíl od expertních stanovisek (třeba o konstrukčních vadách spadlé budovy), s nimiž policie, státní zástupce či soudce pracují, právní stanovisko vytváří soudce ve svém rozhodnutí a je absurdní, aby si policisté, jejichž vyšetřování dozoruje státní zástupce, žádal o právní stanovisko, jak mu pan ministr v telefonátu údajně doporučoval a dokazoval tím neschopnost vyšetřovatele. Připomeňme si jen, že právní stanoviska byla u nás v minulosti několikrát zneužita, nejznáměji kauze katarského prince, kde právní stanovisko doc. Kindla mělo legitimovat rozhodnutí ministra Němce o jeho vydání do Kataru.

Nebezpečí, byť s nádechem tragikomičnosti, představuje i velmi originální přístup k právnímu systému České republiky u nového ministra spravedlnosti. Jeho domněnka o tom, že Nejvyšší státní zástupce je prostě jeho podřízeným, je skutečně mylná; jde o samostatný ústavní orgán, který, byť je součástí moci výkonné, nepodléhá politickým příkazům. Neúcta k zákonu (či neznalost zákona), byla zřetelná, když navrhl výběrové řízení pro jmenování vrchního státního zástupce. Možná nejde jen o neúctu a neznalost, možná je to ještě horší, je to naprosté nepochopení základních principů fungování ústavních systémů, kde princip určitých sdílených pravomocí, mechanismů brzd a protivah apod. má především bránit zneužívání moci. A to je přesně to, o co se tu nyní hraje – o udržení či rozšíření prostoru, které umožní politikům kontrolovat státní zastupitelství, policii, soudy. Lepší ministr spravedlnosti z tohoto hlediska zřejmě nemohl být vybrán. A své nápady říká za souhlasného stanoviska premiéra této země a přikyvování předsedy ústavněprávního výboru JUDr. Marka Bendy, který, nutno přiznat, tento nápad bere jen jako technickou záležitost, která nejvyššímu státnímu zástupci umožní, aby místo toho, že se podívá do „křišťálové koule“ vybíral z více kandidátů. A tak mne napadá, nemohli bychom zavést praxi, že by místo toho, aby prezident jmenoval nové ministry na návrh premiéra, by premiér vypisoval výběrová řízení na ministra? Zabránilo by se tak alespoň bleskovým výměnám na postech ministrů, kdy možná vládní křišťálová koule nepřinesla úplně nejšťastnější návrh na nového ministra spravedlnosti.