Demokracie se od nedemokracie liší zejména v tom, že má jasně nastavena pravidla, ale dopředu nezná výsledky. Vyhrát může každý. Nedemokracie si naopak nejdříve určí výsledky a tomu přizpůsobuje pravidla. V této zemi se bohužel od počátku transformace na pravidla moc nehrálo, podstatný byl výsledek a ten odpovídal momentálním (politickým, osobním, …) potřebám. To je jedna základních příčin současného marasmu.

Je hodně smutné sledovat, jak se vytváří nejrůznější koalice, které se vytváření transparentního prostředí v tomto státě brání a chtějí si ponechat svůj vliv na „výsledky“. Vnitrokoaliční dohadování o zákonu o státní službě místy odhalovalo tyto zájmy v celé své nahotě, nakonec přijatý kompromis ale je přeci jen krokem vpřed. Nepodceňujme ale ještě tvůrčí aktivity některých poslanců, kteří neomylně poznají rizika a zákon se ještě pokusí „vykastrovat“.

V tomto týdnu jsme také byli svědky snahy zcela zlikvidovat návrh zákona o registru smluv. Chtít, aby veřejnost viděla, za jakých podmínek se vydávají veřejné prostředky, je zřejmě vrcholně nebezpečné a hluboce to narušuje ochranu osob i hospodářskou soutěž (mimochodem na Slovensku funguje a jeho přijetí trvalo pouhé tři měsíce). Podle názorů, jež různě proti zákonu zaznívaly, jsou nezveřejňované a často nevypověditelné smlouvy, zřejmě tou nejlepší ochranou osobnostních práv a jistě přispívají i ke zvyšování konkurenceschopnosti české ekonomiky. Nakonec i díky reakci ze strany „Rekonstrukce státu“ se ho ještě nepodařilo „zaříznout“, ale určitě to tito nejrůznější ochránci našich práv nevzdají. Doufejme, že další proces projednávání a upřesňování tohoto zákona nepovede k naprostému vyprázdnění jeho možných účinků.

Snad ukázkovým příkladem zděšení, že pravidla mohou vést k neočekávaným výsledkům, je momentální konflikt týkající se jmenování šéfů krajských soudů v Brně a především v Ústí nad Labem. Zdá se, že minimálně v Ústí nad Labem neutrální pravidla přinesla výsledek, který se někomu příliš nehodí.

Podle zákona je to ministr/ministryně, kdo navrhuje prezidentovi jména šéfů krajských soudů. Aby se jmenovací proces stal transparentnějším, tak se za ministra Pospíšila zavedla praxe výběrových řízení. Ministr není rozhodnutím komise vázán, pokud ale nemíní výsledky přijmout, měl by sdělit své zcela konkrétní důvody a předložit je veřejnosti. Situace, kdy se nejmenování protahuje, důvody jsou vágně formulované (prošetření složení a fungování jedné výběrové komise a výběru jednoho kandidáta by opravdu mělo být otázkou jednoho dne) a do hry začaly vstupovat i protesty a petice soudců daného soudu, je z hlediska profesionality a nezávislosti soudců a důvěry v soudy více než problematická.

Možná si řeknete: jeden šéf krajského soudu, jedno výběrové řízení, proč tomu věnovat pozornost. Ale i tento případ je dalším svědectvím toho, jak úsilí vytvořit v České republice transparentní prostředí a snížit prostor pro korupci, naráží na silnou obranu. Připomeňme si, že kolem vyšetřování i soudů se u nás dlouhodobě objevovaly a objevují problémy. Není náhodou, že zrovna u nás jsme mohli mít najednou dva policejní prezidenty, zlikvidoval se úspěšný finanční policejní útvar, kvůli jmenování vrchního státního zástupce padl ministr spravedlnosti Pospíšil, naopak odchod vrchního „zametače“ byl velmi dramatický s pokusem zamést za sebou zcela dokonale. Otazníky se nedávno objevily nad kontakty bývalého šéfa Finančně analytického útvaru, cosi se děje i s personální situací ve vězeňské službě. A mohli bychom pokračovat v dalších a dalších případech podivných personálních šarád, respektive snah prosadit/zabránit obsazení určitých významných funkcí určitými lidmi v oblasti policie, státních zastupitelství, soudů, vězeňství, které doprovázejí „budování“ tohoto státu od počátku transformace. Nedivme se, že důvěra v této společnosti ve spravedlnost je mizivá.

Nejde tedy jen o jednoho soudce (ani o spor mezi dvěma ženami na ministerstvu spravedlnosti), jde o mnohem více. A veřejnost musí znát jasnou odpověď: Proč tento šéf soudu nebyl ještě jmenován? Pokud tato odpověď nebude rychle a jasně řečena, veškerá protikorupční rétorika vlády a politiků se může zařadit k oněm slavným 55 bodům boje proti korupce minulé vlády. Jak to tehdy dopadlo, víme dobře.