O populismu jsem již psala vícekrát. Vysvětlovat tento fenomén není jednoduché, podobně jako u jiných odborných společenskovědních termínů, se málokdy setkáváte s jeho čistou podobou. Vystoupení pana Ovčáčka (dříve tuto roli skvěle plnili pan Jakl a pan Hájek) poskytuje výborný studijní materiál.

Populismus, podobně jako demokracie, je termín odvozený od lidu a oba principy se také na lid odvolávají. Je zde ovšem jeden podstatný rozdíl. Zatímco demokracie plně přijímá pluralitu lidu, tj. uznává rozdílné názory, zájmy a postoje v rámci daného právního systému, populismus má představu jakéhosi vzorového a jednotného lidu, vyznačujícího se zdravým rozumem, ctností a řadou dalších skvělých vlastností. Do lidu ovšem nepatří nikdo, kdo tímto zdravým rozumem a danými ctnostmi a vlastnostmi nedisponuje. Mezi lid tak většinou nepatří intelektuálové (pražská kavárna), politici (dinosauři), etnické/sociální menšiny (nepřizpůsobiví) a další, dle konkrétní situace dané země a dané doby. Do lidu ovšem patří onen politik, který je jeho zosobněním, mluví jeho jazykem a sdílí jeho hodnoty. To je onen hlas lidu, v našem případě hlas národa (posílení etnického na úkor občanského principu). Hlas národa je tedy jednotný a politik je jeho mluvčím.

Populistický styl i strategie vždy pracuje s emocemi, negativními i pozitivními. Strach, závist, vlastenectví, předsudky jsou skoro vždy přítomné, vytváří stereotypní obrazy těch, kdo do lidu/národa nepatří, jako nepřátel konspirujících s cílem lid/národ zničit. V populistickém stylu politik nejen využívá určitých nálad ve společnosti, ale je i jejich spolutvůrcem a moderátorem a navrhuje jednoduchá, srozumitelná a radikální řešení.

Je pravdou, že každý politik, zejména v době volebních kampaní, se dostává i k jistým populistickým zkratkám, snaží se vést na vlně veřejného mínění. Je také pravdou, že každý politik by měl naslouchat hlasům a signálům přicházejícím ze společnosti, vnímat problémy, analyzovat příčiny strachu a napětí a snažit se o jejich řešení (byť třeba i nepopulární). To všem není onen „hlas národa“, který zmiňoval pan Ovčáček.

U nás politici často citují a odvolávají se na prezidenta Masaryka. Málokdy ovšem v připomínce, že se dokázal „hlasu národa“ ubránit. Ať to bylo v době bojů o pravost rukopisů nebo později v antisemitské hysterii tzv. hilsneriády. Hlasu národa si tehdy užil více než dost. A jako prezident varoval před dvěma vesnicemi – Hulvátovem a Kocourkovem. Když přemýšlím o tom, proč to dělal, tak mne napadají dvě vysvětlení. Zaprvé, Masaryk měl tento národ rád a vážil si ho. Nechtěl ho poskvrnit lží a náboženskou či etnickou nenávistí. A zadruhé, Masaryk byl nejen politik, ale byl to i státník.