Vítěz/nevítěz v krajských volbách, poražený/neporažený ve volbách senátních představuje docela složitý oříšek pro interpretace. Emotivně (pro či proti „ANO“) zabarvená vyjádření spíše prostor zatemňují; tyto dvojí volby ale objektivně ukazují současné silné a slabé stránky „ANO“.

Strana/nestrana
V politickém marketingu je poměrně běžný populistický styl, který nabývá na významu, pokud je ve vedení osobnost s jistým charismatem. Snaha označit politickou stranu za hnutí (či nějak podobně) je v tomto stylu poměrně běžná. V některých zemích (například Brazílie) to bylo tak oblíbené, že nakonec zákonem nařídili, že každý subjekt jdoucí do voleb (tj. naplňující základní charakteristiky strany: usiluje o moc a používá politické prostředky k jejímu získání) muselo mít v názvu strana. Zeslabovali tím prostor pro populistickou rétoriku „My“ (lid a vůdce daného „hnutí“) a „Oni“ (politici). Tento styl všude určitou dobu funguje, hraje na všeobecnou nechuť k politickým stranám. Ale otázkou je, jak dlouho tento image zůstává, pokud je „hnutí“ ve vládě a stává se významnou součástí politického spektra. Těžko se sedí na dvou židlích, být uvnitř a zároveň i mimo, není jednoduché. To nutně vede k vyhrocenější rétorice v době voleb. Přináší hlasy, ale výrazně snižuje koaliční potenciál, tj. ochotu dalších politických hráčů spolupracovat. Vyjednáváních o krajských zastupitelstvích a výsledky druhého kola senátních voleb, ukazuje, že zde má „ANO“ problém. Ať se to líbí nebo nelíbí, objektivně vzato, „ANO“ je politickou stranou a chová se jako politická strana. Má své silné a slabé stránky, které se vzájemně prolínají. I osoba předsedy/majitele ji na jedné straně posiluje a zároveň ji sráží a omezuje. Důraz na (kvalitní, někdy spíše známé) osobnosti působí dobře na veřejnost, ale zároveň chybí hodnotový tmel, jež by tyto osobnosti integroval a vytvářel image strany mimo osobu šéfa.

Stát jako firma
„Řídit stát jako firmu“, rčení, vůči němuž se Babišovi oponenti nejvíce vymezují. Pomineme-li nejčastější argument, že firma na rozdíl od státu má za cíl generovat zisk, tak podstatné je, že firma nedohaduje vládnoucí koalice. Jejím cílem je opanovat trh, zničit konkurenci. Vztah mezi politickými subjekty je založen na principu konkurence a spolupráce; v demokratické společnosti nesmí být cílem zničit konkurenci, byť každý z politických hráčů má určité mocenské strategie, které mají upevnit jeho pozice. A v ekonomice i v politice je kartelizace, spojenectví omezující soutěžení, považováno za škodlivé a destruktivní pro celou společnost. Nepochopení těchto principů nejen u politiků, ale u širší veřejnosti, může mít tragické následky.

Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam
Miroslav Kalousek není Cato a jeho krátké, byť většinou vtipné, mediálně prezentované glosy proti Babišovi, ať již souvislosti tomu nahrávaly nebo ne, nevedly ke zničení Kartága (Babiše), ale naprosto rozmělnily kritiku, promíchaly podstatné a nepodstatné problémy a vytvořily obrázek oběti nespravedlivě obviňované. Navíc kritika Babiše přicházela od politika, jehož důvěryhodnost je velmi oslabená. Andrej Babiš má nesporně mnoho problémů s konflikty zájmů, ale v české veřejnosti vychovávané v posledním čtvrtstoletí, kde snahy o přísnější regulace konfliktu zájmů a nastavení kontrolních mechanismů byly zesměšňovány a odmítány, to příliš nezabírá.

Zároveň se díky této rétorice méně vnímal jiný rozměr Babišovy politiky a kampaně, a to součinnost se strategií prezidenta Miloše Zemana. Zatímní Zemanovy projekty o vytvoření vlastního mocenského „nezávislého“ subjektu (Strana práv občanů – Zemanovci, „pučisti“ v ČSSD) nejsou úspěšné, a také letošní Zemanova přímá podpora některých subjektů zejména na Zlínsku se ukázala jako „polibek smrti“. Asi dva měsíce před volbami se Babiš několikrát vyjádřil k otázkám vnitřní a zahraniční politiky v zemanovském duchu; nakonec ale tuto strategii ve volební kampani neuplatnil, což mu nesporně prospělo.

(Po)volební chování a jednání
Dlouhodobě ale toto spojenectví nebude možné „skrývat“ před širší veřejností. Většina politických stran to spojenectví již nyní reflektuje; a přestože některé mohou zeslabování Bohumila Sobotky a tím i sociální demokracie vnímat z hlediska svých šancí pozitivně, v paměti však zůstává Zemanovo jmenování Rusnokovy vlády zcela nereflektující složení parlamentu a také neúměrné prodlužování a podmiňování jmenování Sobotkovy vlády po volbách. To, že spojenectví Zeman – Babiš funguje, bylo zřetelné v situaci, kdy Andrej Babiš prosadil, i proti názoru šéfky jihočeské organizace "ANO", podporu hejtmana Jiřího Zimoly, vnímaného jako muž Miloše Zemana. Ale jiné prozemanovské skupiny či osobnosti ve volbách příliš neuspěly a složení zastupitelstev vítězi krajských voleb tak příliš nenahrává.

Je to i určité varování pro parlamentní volby. To, že prezidentská a parlamentní kampaň budou probíhat takřka současně, znamená, že volby budou výrazně polarizované. To může nahrávat pro krátkodobé zisky vyplývající z tandemu Zeman – Babiš, ale po parlamentních volbách bude také následovat koaliční vyjednávání a tam se může zopakovat současný problém s koaličním potenciálem.