Chceme šicí stroj nebo lehký kulomet? Aneb jak „vylepšit“ politický systém
V nejrůznějších komentářích ke sněmu „ANO“ takřka zapadla Babišova vize budoucího uspořádání našeho politického systému. S bizarními návrhy se setkáváme dost často, ale aby návrhy tohoto typu představoval předseda strany, jejíž volební výsledek se reálně odhaduje nad 20 %, to vyvolává obavy.
Když jsem zaslechla Babišovu představu o vylepšení politického systému, vybavil se mi jeden starý vtip: Po čtyřiceti letech práce v továrně na šicí stroje odchází zasloužilá pracovnice do důchodu. Vedení ROH se jí ptá, co by chtěla jako dárek na rozloučenou. „Přála bych si šicí stroj, když jsem ho zde těch čtyřicet let vyráběla“. Odboráře to překvapilo: Neříkejte, že jste si za ty roky neodnesla dostatek dílů, abyste si mohla šicí stroj doma sestavit.“ „Ale samozřejmě“, upřímně odpovídá zasloužilá pracovnice, „odnesla. Dokonce 3x. Ale po sestavení mi vždycky z toho vyšel lehký kulomet.“
S Babišovým návrhem je to podobné. Ať si to sestavuji v různých variantách, tak mi z toho nikdy nevyjde ani Švýcarsko, ani USA, ani Německo, ale vždycky model a là Lukašenko. Existují pro to tři vysvětlení:
1) Pan předseda Babiš to personálně nezvládl a u autora/konzultanta této vize bych doporučila se podívat, jaký obor a na jaké škole vystudoval.
2) V případě, že autor/konzultant má kvalitní politologické vzdělání, tak bych doporučila zjistit, proč panu předsedovi říká, že jde o šicí stroj, když jde o lehký (možná spíše těžký) kulomet.
3) Pan předseda si požádal o lehký/těžký kulomet, ale rozhodl se tvrdit, že jde o šicí stroj.
Ale podívejme se na ty jednotlivé díly, z nichž by se sestavoval celý systém.
Začněme u Švýcarska a klíčového slovo – referendum. To opravdu představuje důležitou součást jejich systému, který potřebuje udržet pohromadě společnost, kde se mluví čtyřmi různými jazyky (němčina, francouzština, italština, rétorománština) a kde nemalou roli hraje i náboženské zakotvení (katolíci, lutheráni, kalvinisté). Aby systém fungoval, tak prezidentská funkce (jednoroční) není ani reprezentativní a již vůbec ne mocenská, ale spíše jen technická. Výkonná moc – vláda – není sestavována na základě výsledků voleb, ale zaručuje koalici na základě „magické“ formule, tj. zapojuje všechny relevantní strany od leva do prava, dále při sestavování zohledňuje jazykové i náboženské skupiny. Úspěšné referendum na celostátní úrovní pak vyžaduje souhlas dvojí většiny (občanů i kantonů), aby referendum spojovalo, nikoli rozdělovalo. Takže chceme-li švýcarský systém, zrušme funkci prezidenta, vytvářejme velké koalice a buďme velmi konsensuální.
A když budeme pokračovat při sestavování onoho šicího stroje, dodáme tam silného prezidenta, respektive silnou výkonnou moc, dle vzoru USA. Ale v USA zase naopak není celostátní referendum. A navíc tam funguje systém brzd a protiváh, vyvažování mocí, který možná překvapil i současného amerického prezidenta při jeho prvních krocích. Kongres rozhodně není slabý a nenechá si jen tak do něčeho mluvit.
A nakonec tedy přišroubujeme trochu německého parlamentarismu, kde je velmi specifické postavení neustále se politicky proměňující Spolkové rady (složení závisí na zemských volbách, každý rok cca čtyři země ze šestnácti procházejí volbami), je zde silný kancléř, ale slabý prezident. Referendum na celostátní úrovni je velmi omezené. Opět je to systém, který tlačí k hledání dohody na různých úrovních.
Ať ty různé díly skládám, jak chci, šicí stroj – ani švýcarský, ani americký, ani německý – mi z toho nevychází, ale vychází mi z toho lehký kulomet „Lukašenko“. Ten splňuje všechna kritéria: referendum, silný prezident (výkonná moc), slabý parlament. Připomeňme si fascinující cestu bývalého ředitele kolchozu Lukašenka k trvalému prezidentství. Rád používal a používá referendum, jeho prostřednictvím již zrušil omezení, že prezident může být zvolen pouze dvakrát, dostal možnost rozpustit parlament, změnil vlajku a státní znak, atd. Nyní se připravuje další referendum, volby už zřejmě nebudou tak často, prezident by mohl být volen až na 7 let a i poslanci by si mohli posedět déle, a také by se referendem měl změnit volební systém. Postavení prezidenta je velmi silné a parlament se podařilo zkrotit geniálním způsobem. Lukašenko kdysi navrhl, aby byl zvolen jen takový poslanec, v jehož obvodě byla účast alespoň 50 %. Následně zorganizoval výraznou „protikorupční“ kampaň, lidu vysvětlil, že chodit k parlamentním volbám a volit ty zkorumpované lenochy vlastně nemá ani význam. A hle, po volbách v parlamentu nebylo mnoho křesel obsazeno. Co s tím? Řešení bylo nasnadě: posílit pravomoci prezidenta, který tuto práci vzal na svá bedra. Parlament od té doby jen schvaluje (nikdy neodmítá) návrhy, jež mu prezident a vláda pošlou. To se to vládne. A konečně to sedí: Máme referendum, silného prezidenta a poslušný parlament.
To bohužel není vtip, ale realita. Zdánlivě nevinné a bizarní návrhy mohou být velmi nebezpečné. Jistě, nějaké ústavní změny jsou jistě možné, některé i žádoucí, ale ústavní systém není dortem od pejska a kočičky. Kolega Jan Kysela před pár dny v jednom interview pro Právo naznačil, že Babišův návrh nás vede do Latinské Ameriky. V zásadě s jeho analýzou souhlasím, ale je tam jedno slabé místo - v Latinské Americe přeci jen hraje velkou roli armáda. U nás takováto tradice není a nemám pocit, že by Stropnického armáda mohla a chtěla tuto roli hrát. Ale pokud bychom to nahradili Chovancovými dobrovolníky (v latinskoamerickém prostředí tzv. paramilitares), tak pak by to sedělo skvěle. Ale tady již opravdu končí legrace. Dějiny „dobrovolnických polovojenských skupin“ jsou hodně krvavé.
Když jsem zaslechla Babišovu představu o vylepšení politického systému, vybavil se mi jeden starý vtip: Po čtyřiceti letech práce v továrně na šicí stroje odchází zasloužilá pracovnice do důchodu. Vedení ROH se jí ptá, co by chtěla jako dárek na rozloučenou. „Přála bych si šicí stroj, když jsem ho zde těch čtyřicet let vyráběla“. Odboráře to překvapilo: Neříkejte, že jste si za ty roky neodnesla dostatek dílů, abyste si mohla šicí stroj doma sestavit.“ „Ale samozřejmě“, upřímně odpovídá zasloužilá pracovnice, „odnesla. Dokonce 3x. Ale po sestavení mi vždycky z toho vyšel lehký kulomet.“
S Babišovým návrhem je to podobné. Ať si to sestavuji v různých variantách, tak mi z toho nikdy nevyjde ani Švýcarsko, ani USA, ani Německo, ale vždycky model a là Lukašenko. Existují pro to tři vysvětlení:
1) Pan předseda Babiš to personálně nezvládl a u autora/konzultanta této vize bych doporučila se podívat, jaký obor a na jaké škole vystudoval.
2) V případě, že autor/konzultant má kvalitní politologické vzdělání, tak bych doporučila zjistit, proč panu předsedovi říká, že jde o šicí stroj, když jde o lehký (možná spíše těžký) kulomet.
3) Pan předseda si požádal o lehký/těžký kulomet, ale rozhodl se tvrdit, že jde o šicí stroj.
Ale podívejme se na ty jednotlivé díly, z nichž by se sestavoval celý systém.
Začněme u Švýcarska a klíčového slovo – referendum. To opravdu představuje důležitou součást jejich systému, který potřebuje udržet pohromadě společnost, kde se mluví čtyřmi různými jazyky (němčina, francouzština, italština, rétorománština) a kde nemalou roli hraje i náboženské zakotvení (katolíci, lutheráni, kalvinisté). Aby systém fungoval, tak prezidentská funkce (jednoroční) není ani reprezentativní a již vůbec ne mocenská, ale spíše jen technická. Výkonná moc – vláda – není sestavována na základě výsledků voleb, ale zaručuje koalici na základě „magické“ formule, tj. zapojuje všechny relevantní strany od leva do prava, dále při sestavování zohledňuje jazykové i náboženské skupiny. Úspěšné referendum na celostátní úrovní pak vyžaduje souhlas dvojí většiny (občanů i kantonů), aby referendum spojovalo, nikoli rozdělovalo. Takže chceme-li švýcarský systém, zrušme funkci prezidenta, vytvářejme velké koalice a buďme velmi konsensuální.
A když budeme pokračovat při sestavování onoho šicího stroje, dodáme tam silného prezidenta, respektive silnou výkonnou moc, dle vzoru USA. Ale v USA zase naopak není celostátní referendum. A navíc tam funguje systém brzd a protiváh, vyvažování mocí, který možná překvapil i současného amerického prezidenta při jeho prvních krocích. Kongres rozhodně není slabý a nenechá si jen tak do něčeho mluvit.
A nakonec tedy přišroubujeme trochu německého parlamentarismu, kde je velmi specifické postavení neustále se politicky proměňující Spolkové rady (složení závisí na zemských volbách, každý rok cca čtyři země ze šestnácti procházejí volbami), je zde silný kancléř, ale slabý prezident. Referendum na celostátní úrovni je velmi omezené. Opět je to systém, který tlačí k hledání dohody na různých úrovních.
Ať ty různé díly skládám, jak chci, šicí stroj – ani švýcarský, ani americký, ani německý – mi z toho nevychází, ale vychází mi z toho lehký kulomet „Lukašenko“. Ten splňuje všechna kritéria: referendum, silný prezident (výkonná moc), slabý parlament. Připomeňme si fascinující cestu bývalého ředitele kolchozu Lukašenka k trvalému prezidentství. Rád používal a používá referendum, jeho prostřednictvím již zrušil omezení, že prezident může být zvolen pouze dvakrát, dostal možnost rozpustit parlament, změnil vlajku a státní znak, atd. Nyní se připravuje další referendum, volby už zřejmě nebudou tak často, prezident by mohl být volen až na 7 let a i poslanci by si mohli posedět déle, a také by se referendem měl změnit volební systém. Postavení prezidenta je velmi silné a parlament se podařilo zkrotit geniálním způsobem. Lukašenko kdysi navrhl, aby byl zvolen jen takový poslanec, v jehož obvodě byla účast alespoň 50 %. Následně zorganizoval výraznou „protikorupční“ kampaň, lidu vysvětlil, že chodit k parlamentním volbám a volit ty zkorumpované lenochy vlastně nemá ani význam. A hle, po volbách v parlamentu nebylo mnoho křesel obsazeno. Co s tím? Řešení bylo nasnadě: posílit pravomoci prezidenta, který tuto práci vzal na svá bedra. Parlament od té doby jen schvaluje (nikdy neodmítá) návrhy, jež mu prezident a vláda pošlou. To se to vládne. A konečně to sedí: Máme referendum, silného prezidenta a poslušný parlament.
To bohužel není vtip, ale realita. Zdánlivě nevinné a bizarní návrhy mohou být velmi nebezpečné. Jistě, nějaké ústavní změny jsou jistě možné, některé i žádoucí, ale ústavní systém není dortem od pejska a kočičky. Kolega Jan Kysela před pár dny v jednom interview pro Právo naznačil, že Babišův návrh nás vede do Latinské Ameriky. V zásadě s jeho analýzou souhlasím, ale je tam jedno slabé místo - v Latinské Americe přeci jen hraje velkou roli armáda. U nás takováto tradice není a nemám pocit, že by Stropnického armáda mohla a chtěla tuto roli hrát. Ale pokud bychom to nahradili Chovancovými dobrovolníky (v latinskoamerickém prostředí tzv. paramilitares), tak pak by to sedělo skvěle. Ale tady již opravdu končí legrace. Dějiny „dobrovolnických polovojenských skupin“ jsou hodně krvavé.