Jaro většinou přichází s poselstvím naděje, poslední zbytky špíny připomínající zimu jsou vymeteny ze všech koutů. Zdá se ale, že naše politika s nástupem jara spíše odkrývá další a další nánosy špíny, jež se leta hromadily a jež lze jen s obtížemi vymést.


Letošní březen lze bezpochyby označit jako měsíc střetu zájmů. Aféra ministra financí s nejasnostmi ohledně nákupu dluhopisů Agrofertu a nevyjasněným účelem celé transakce dále nabobtnala. Zveřejnění nepřesvědčivého „neauditu“ jeho finančních zdrojů k nákupu těchto dluhopisů vyvolalo další pochybnosti a otazníky. Problémy se střetem zájmů nakonec podtrhla kauza poslance Faltýnka, jenž byl členem dozorčího orgánu státního fondu rozdělujícího evropské zemědělské dotace a zároveň členem statutárního orgánu dotace čerpajícího zemědělského kolosu Agrofert. Tyto aféry jsou do značné míry důsledkem toho, že střet zájmu politická garnitura dlouhodobě a úmyslně neřešila, právní úprava byla zcela nedostatečná a vytvářela prostor pro fungování klientelistických korupčních sítí.

Bohužel značné nedostatky v právní úpravě přetrvávají i v nedávno novelizovaném zákoně o střetu zájmů. Prvním nedostatkem je nedostatečně řešená situace, když se politik nebo jiný veřejný činitel do střetu zájmu dostane. Zatímco evropská pravidla požadují okamžitý odchod takové osoby z funkce, dle českých pravidel většinou stačí jen formální prohlášení o střetu zájmů. Odejít z funkce nemusí. Druhým nedostatkem je absence povinnosti politiků a dalších veřejných činitelů dokládat svá prohlášení o majetku a příjmech. Nesrovnalosti mezi přiznávanými a skutečně dosahovanými příjmy jsou proto vysoce pravděpodobné a konec konců i poměrně často zjišťované. A třetím „kocourkovským“ nedostatkem je reálná nevymahatelnost pravidel o střetu zájmů, neboť o sankcích má rozhodovat obecní úřad v místě bydliště politika, jenž se proti zákonu o střetu zájmů provinil. Dokáže si někdo představit, jak starosta z Kocourkova či Horní Dolní pokutuje ministra či premiéra?

Frustrující ale není jen to, že tyto nedostatky existují, ale především to, že se o nich při přijímání novelizovaného zákona vědělo - na nesmyslně nastavený sankční systém dokonce upozorňovala Evropská komise - ale tyto problémy se vědomě neřešily. Místo debaty o systémových chybách a řešeních sledovala veřejnost obvyklou telenovelu invektiv mezi politiky vládní koalice, případně koalice a opozice. Podstatné věci se tak dostaly na okraj, politická účelovost převážila nad možností nastavit pravidla tak, aby se vytvořilo transparentní prostředí pro všechny současné i možné budoucí střety zájmů. Je zřejmé, jak ostatně potvrzuje i Protikorupční barometr, že se v politické sféře dlouhodobě projevuje záměrná snaha maximálně omezit účinnost protikorupčních opatření s cílem udržet si „exkluzivní“ přístup k veřejným prostředků. To je ostatně zcela zřetelné i na snaze „novelizovat“ zákon o registru smluv, k němuž se ještě dostaneme.

Vyhlídky na duben ale také nejsou nejlepší. 1. dubna začne skutečně fungovat Úřad pro dohled nad financováním politických stran. Byť jeho zřízení lze uvítat, kvalitu politicky vybíraného řídícího personálu pečlivě sledovat a hodnotit podle výsledků, již nyní je ale zřejmé, že podmínky pro své fungování nebude mít ideální. Podle zákona vznikl k 1. lednu, v této chvíli teprve začínají probíhat výběrová řízení pro řadové pracovníky, materiální podmínky zjevně nebudou dostatečné. Minimálně co se týče letošních parlamentních a fakticky i prezidentských volebních kampaní bude i při nejlepší vůli jen obtížně moci plnit své úkoly. Navíc úřad se musí na svou činnost připravit, zejména vnitřně zajistit svou nezávislost. Etický kodex a zásady transparentnosti jednání se stranami („nebýt ve špatnou chvíli na špatném místě“) budou velmi důležité, stejně tak jako bezpečnost a ochrana dat, s nimiž bude úřad pracovat. A není vyloučeno, že některá data by mohla být opravdu „extra citlivá“, jak naznačují informace o tom, že přípravné volební týmy nakupují šifrované telefony; zřejmě proto, aby političtí podnikatelé mohli volební kampaně chránit proti hackerům (zejména z řad orgánů činných v trestním řízení).

V dubnu bychom ale měli soustředit svou pozornost na činnost našich zástupců v obou komorách Parlamentu České republiky. V poslanecké sněmovně se dostane znovu k projednání novela ústavního zákona o NKÚ, kterou loni v květnu, po dvouletém uložení k ledu, zastavil Senát i za pomoci části Senátorů z koaličních vládních stran (ČSSD a KDÚ-ČSL). Bez kontroly tak zůstávají veřejné finanční prostředky v rozsahu cca biliónu korun. A o další částky se bude v Senátu nyní hrát opět. Protože hned po velikonoční pomlázce bude mít Senát v rukou rozhodování o další, tentokrát celoroční a mnoholeté pomlázce (v částce cca 150 miliard korun), která v případě senátního souhlasu s novelou zákona o registru smluv bude moci i nadále být dle situace využívána pro financování politiky, politiků a vhodného „přítele přátel“.
Poslanecká sněmovna mu tentokrát za výrazné aktivní účasti koaličních poslanců zejména z ČSSD (nejvýznamnější návrh předložil Miloš Urban), ale i KDÚ-ČSL, připravila opravdu „kvalitní“ návrh, který de facto programově likviduje možné pozitivní dopady zákona původního.
Podle průzkumů veřejného mínění se zdá, že voliči tento zákon skutečně vnímají jako podstatný a že ho budou zohledňovat při svém volebním rozhodování v následujících volbách do poslanecké sněmovny. Pokud se ČSSD při svém předvolebním souboji (oprávněně) rozhořčuje nad střetem zájmů u Andreje Babiše, měla by jednoznačně odmítnout snahy zlikvidovat jediný, skutečně kvalitní protikorupční zákon, jež byl v době této vlády přijat. Zdá se, že premiér Sobotka si upevnil své postavení v ČSSD; hlasování v Senátu ukáže, jak je jeho stranický vliv (nebo zájem?) skutečný v politické realitě. Před rizikem korupce a propojení politiky a organizovaného zločinu, jež vyplývá z netransparentního prostředí státních podniků varovala i BIS; historicky a mimo naše území se ví, že přesně toto představovalo jeden z největších zdrojů zkorumpovanosti politiky a její propojení s organizovaným zločinem v Itálii. To nakonec vedlo k „revoluci soudců“ v akci čisté ruce počátkem 90. let. „Kázati vodu a pít víno“ není dobré v životě a nemělo by být dobré ani v politice. Každopádně 19. dubna letošního roku se „bude lámat chleba“ a jsem přesvědčena, že každý Senátor bude vědět proč a jak hlasuje s plnou zodpovědností. Ale odpovědnost je i na koalici. Vedení koaličních stran by si mělo ujasnit, zda chce či nechce mít skutečně kvalitní protikorupční zákon a tento názor svým senátorům sdělit. Tak si držme palce.

Původní a kratší verze byla psána pro Protikorupční barometr