Strach má velké oči. Z hlediska politické manipulace je to jedna z nejsnadněji využitelných emocí. Dá se také dobře přiživovat a pěstovat. Vančurův Barbucha by o tom mohl vyprávět.

Poetické strašidýlko rostoucí se sílícím strachem může vyvolávat úsměv. Historické zkušenosti vyvolávají spíše mrazení. Albánský totalitní vůdce Enver Hodža to kdysi ovládal dokonale. Občany země, kterou zcela uzavřel před okolním světem, děsil bezprostřední hrozbou války. Takřka nikdo o tom nakonec nepochyboval, protože důkaz o nebezpečí byl dodán. Proč by jinak stát vynakládal tolik prostředků, aby každý občan měl svůj vlastní bunkr? Dodnes malé „bunkříky“ hyzdí albánskou krajinu; jejich makety si ovšem dnes již turisté kupují na tržištích.

Tato asociace se mi vybavila v souvislosti s projednáváním novely ústavního zákona o bezpečnosti ČR (sněmovní tisk 1021). Tato novela určitě posiluje pocit strachu (musíme ozbrojovat i civilisty), předstírá, že politici reagují na „hrozby“, fakticky ale zhorší bezpečnostní situaci v ČR. Ale podívejme se na to zevrubněji.

Současný ústavní zákon č. 110/1998 Sb. ve své čl. 3 v odst. 2 konstatuje, že státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti ČR. K tomu se nyní dodává odst. 3, který říká:
(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2…

Zdánlivě se nic neděje, občané mají povinnost se podílet na zajišťování bezpečnosti, tak k tomu nyní dostanou i možnost mít za tímto účelem zbraně. Novela vlastně jen rozšiřuje účely, jež občané uvádějí při žádosti o zbrojní průkaz. Mohou je vlastnit k účelu sběratelskému, sportovnímu, loveckému, zaměstnání, ochrany zdraví a majetku, pyrotechnickému průzkumu a nyní tedy přibude účel zajišťování bezpečnosti ČR. Vtip je v tom, že účelu vždy odpovídá i charakter a kategorie zbraně, jež dotyčný může vlastnit a podmínky vlastnění. Lovecké zbraně bývají jiné, než sportovní či pro ochranu zdraví a majetku. Otázkou tedy je, jaké zbraně je možné pro účely obrany vlastnit? O vzduchovku asi nepůjde, s revolverem toho moc neubráníte, takže poloautomatické či automatické zbraně? Granáty, nebo nějakou tu bombičku? Střelivo schopné prostřelit neprůstřelné vesty? Půjde tedy o zbraně a střelivo kategorie A (zakázané zbraně), které používají především v armádě či speciálních jednotkách? To nikdo neví, upřesní to budoucí zákon, který ovšem tato Sněmovna již přijímat nebude.

Z hlediska bezpečnosti nejde o zlepšení, ale o naprosté zhoršení situace. Otevírá se tak cesta k militarizaci společnosti, růstu nekontrolovaného násilí, většímu riziku zneužití a zlepší se i dosažitelnost zbraní (ukrást zbraň z nehlídaného bytu není až tak velký problém).

Komu bude tento ozbrojený občan bude podléhat? Důvodová zpráva tvrdí, že v žádném případě nepůjde o „domobranu“ či ozbrojené skupiny politických stran, sousedů a odkazuje opět na nějaký budoucí zákon: „V budoucí zákonné právní úpravě, která bude na přijetí změny ústavního zákona navazovat, bude zakotven jednoznačný zákaz takových aktivit, které nebudou státem uznány nebo organizovány jako součást jeho bezpečnostní politiky.“ Jak může někdo vědět, jaký zákon přijme parlament po příštích volbách? Novela fakticky vytváří další prostor pro kriminální aktivity; místo boje proti nebezpečí terorismu se bude policie vyčerpávat bojem proti různým ozbrojeným skupinkám. A místo maket šibenic se na demonstrace třeba začnou nosit skutečné samopaly.

Armáda a policie se řídí jasnou hierarchií, jasnými pravidly a příslušníci ozbrojených složek podléhají rozkazům, mají být vycvičeni pro řešení krizových situací. Adekvátnost použití násilí vždy pak zkoumají k tomu zřízené instituce. Ale jak bude připraven onen občan, co s ním, pokud vyhodnotí petardu jako teroristický útok? A profesionálům ze zásahových jednotek musí vstávat vlasy hrůzou při představě ozbrojených občanů iniciativně zasahujících do složitých operací (ať již jde o teroristu či duševně nemocného jedince). Na druhou stranu víme, jakou úlohu sehrály polovojenské skupiny při nástupu fašismu a nacismu v Evropě, víme, co se odehrávalo v bývalé Jugoslávii, můžeme sledovat, jakou roli hrají v různých konfliktech na východ od našich hranic. Jde pak jen o určení vnitřního nepřítele, vymezení, kdo již do národa nepatří, a to vše v rámci ústavně garantovaného práva bez reálného dohledu státu.

Na této novele je podivné i to, kdo novelu zákona navrhuje, podivný je i způsob, jak se tato novela ústavního zákona projednává. V době, kdy Poslanecká sněmovna již fakticky věděla, že do voleb nestihne projednat vše, co by měla, přichází počátkem února skupina poslanců z vládní koalice (bez poslanců KDÚ-ČSL) a většiny opozičních stran (s výjimkou TOP 09 a Starostů) s návrhem na novelu ústavního zákona o bezpečnosti. Vláda se o měsíc později rozhodla, že k této novele nezaujme žádné stanovisko, přestože jedním z poslaneckých navrhovatelů je sám ministr vnitra Milan Chovanec. Zákon prošel prvním čtením, garančním výborem je ústavněprávní výbor, dále výbor pro bezpečnost. Oba výbory zákon doporučily. Kupodivu se k tomuto zákonu vůbec nevyjadřuje výbor pro obranu. Že by konec konců ta novela příliš s obranou nakonec nesouvisela?

Co je tedy účelem této novely? Možností je celá řada. Určitě to není zvýšení bezpečnosti českých občanů. Může jít o lobbistický tlak zbrojařských firem a obchodníků se zbraněmi. Může jít o tlak našich zbohatlíků, kteří potřebují ke svému image ještě poloautomatické zbraně (nebo třeba nějakou tu bombičku) či soukromé armády pro svou obranu. Může jít o čistě populistický tah, aby motiv strachu vydržel i po dobu celé volební kampaně a posílil se hlad po „silném“ a „tvrdém“ vůdci. Může jít o naprostou bezmoc ministerstva vnitra připravit skutečnou bezpečnostní strategii a místo toho (skrytě) předkládá kovbojská řešení. Stát je jediným nositelem legitimního násilí, ministr vnitra jakožto představitel tohoto státu zodpovídá za to, že stát je schopen bezpečnost zajistit. Ovšem jedním dechem veřejnosti říká, občane, ozbroj se, protože tento stát ti bezpečnost nezajistí. Důvodová zpráva je dlouhá, ale neříká nic o tom, jak tato novela ústavního zákona zapadá do celkové bezpečnostní koncepce ČR. Nutno říci, že alespoň ministr obrany Stropnický tento zákon nepodpořil s logickou námitkou, že máme zálohy, které umožňují zahrnout účast připravených civilistů do obrany. Přesně o to jde, pokud je potřeba posílit účast občanů na obraně země, má to význam jen tehdy, pokud je to součást organizovaného systému.

Je nesporně pravdou, že bezpečnostní situace se v celém světě zhoršuje, byť u nás jsme se doposud setkávali jen s psychicky nemocnými jedinci. Boj proti těmto hrozbám má mnoho strategií, s využitím nových technologií, posilováním tajných služeb (a s otazníky, kam až je mohou zajít), preventivními opatřeními, jež zhodnocují dosavadní zkušenosti, vzděláváním veřejnosti, jak reagovat, jak se chránit, jak poskytnout pomoc apod.
Pokud vím, tak ještě nikdy a nikde koncentrace zbraní v rukou civilistů neposílila bezpečnost společnosti. A je to podobné jako tehdy v Albánii. Podle odborníků, i pokud by Albánie skutečně musela čelit válečnému konfliktu, tak by ty bunkry byly stejně k ničemu. Pokud se máme bránit teroristům, tak nám zbraně u civilistů nepomohou.