Nápad na klouzavý mandát se čas od času objeví, zazáří v médiích a nakonec vše pomalu usne. Patří totiž k těm nápadům, které mají vytvořit pocit, že se něco zásadního změní k lepšímu. Ale kdyby byl náhodou přijat, tak by se zjistilo, že se vlastně nic nezlepšilo, spíše naopak.

Oč jde? V nejobecnější rovině jde o to, zda je možné zastávat zároveň post poslance a ministra. Není to nevýznamná otázka, (ne)propojení vládní a parlamentní funkce lze považovat za ukazatel (byť ne jediný a nejdůležitější) toho, zda se jedná o systém parlamentní, prezidentský či poloprezidentský. Zatímco v parlamentním systému současné zastávání funkce člena parlamentu (poslanec, senátor) nebývá vyloučeno a někdy dokonce přímo vyžadováno (např. Velká Británie a země s tradicí britského parlamentarismu), v prezidentském systému (např. V USA) musí být funkce jasně odděleny ve velmi striktním pojetí dělby moci – kdo pracuje pro vládu nesmí pracovat pro kongres, tj. ministr nesmí být členem kongresu. V poloprezidentských systémech souběh ministerské a parlamentní funkce bývá také považován za nekompatibilní. V nejtypičtějším poloprezidencialismu ve Francii nalezneme dokonce i “klouzavý mandát“ – každý kandidát má uvedeno i jméno náhradníka (volby jsou většinové dvoukolové), který nastupuje v případě rezignace, smrtí či získání vládní funkce ministra. Ztráta mandátu bývala trvalá po celé volební období, od roku 2009 pak funguje princip, že se ministr vrací na původní poslanecké místo. Nelze zde rozebírat všechny případy a souvislosti, ale dá se říci, že i když se klouzavý mandát objevuje i v systémech parlamentních (Slovensko, Belgie), jeho nastavení u nás by posílilo tendenci k interpretaci našeho systému jako poloprezidentského. Chceme to?

Podívejme se na argumentaci z hlediska běžné praxe. Asi nejčastěji zaznívající „pro“ klouzavý mandát upozorňuje, že se poslanec-ministr nemůže plně věnovat práci ve své komoře. To je nesporně pravda, stejně tak se ovšem nemůže plně věnovat funkci poslance či senátora pokud má souběh funkce hejtmana či starosty. Na rozdíl od souběhu s funkcemi hejtmana či starosty, poslanec-ministr bere pouze jeden plat. Pokud tedy nastane „klouzavý mandát“, výdaje vzrostou a rozhodně parlament neušetří. Nutno objektivně říci, že to není příliš podstatné; z hlediska celkových nákladů na činnost parlamentu jde o pakatel.

Problém je jinde. Představa, že poslanec/senátor musí plně pracovat a být zcela vytížen prací v parlamentu vychází z naivní představy, že parlament prošel „jakousi“ systematizací funkčních míst (tu nemáme ani ve státní správě). Že je nutné mít tolik a tolik lidí ve vedení, ve výborech, ve vyšetřovacích komis, aby parlament mohl vůbec pracovat… Počet křesel v parlamentu je ale založen na zcela jiné úvaze. Jde o to, jak optimálně zabezpečit přerozdělování hlasů do mandátů, zabezpečit, aby byly zastoupeny všechny regiony, aby významné ideové proudy byly reprezentovány a jejich hlas zněl v parlamentu a mohlo se rozhodovat. Stejně tak je zavádějící vnucovaná představa ministrů-manažerů/odborníků v parlamentním systému – ministr má býti především politikem a k ruce má mít profesionální nezávislou státní správu (té se ovšem bojíme jak čert kříže)Problém souběhu funkce poslance/senátora s funkcí ministra v parlamentním systému se tak redukuje na problémy přítomnosti při hlasování. V případě hlasování stačí několik opatření. Pokud má vládní koalice jen těsnou většinu, stačí dohodnout párování (nehlasuje odpovídající počet poslanců z opozice), aby poměr hlasů zůstal stejný. Dále je vhodné upravit jednací řády a programy dané komory tak, aby termíny různých aktivit byly dopředu jednoznačně předvídatelné. Obojí je v parlamentech parlamentních systémů známé a často používané.

Přijetí „klouzavého mandátu“ asi systému v zásadě neuškodí, na druhou stranu mu také nijak neprospěje; možná jen ještě více rozmělní kontury celého systému. Představuje tak jen určitou „sociální“ jistotu pro současné ministry-poslance, že se budou mít kam vrátit a že nejistý post ministra neznamená zároveň riziko jejich politického vyšachování. A ti druzí, kteří je nahradí? Ti se půjdou zase „klouzat“. Je otázkou, jak vědomí „dočasnosti“ povede náhradníky k zaujaté a plnohodnotné parlamentní práci.

Původní text byl psán pro Deník referendum