V měsíci lednu sice chyběl sníh a byl nadmíru teplý, ale z hlediska politicko-korupčních kauz odpovídal dlouhodobému průměru.

Zatímco jedna kauza vypukla - zakázka na e-shop na ministerstvu dopravy - a svou bizarností bude ještě asi delší dobu mediálně zajímavá, druhá kauza byla zatím nepravomocným rozsudkem ukončena. Šlo o druhou větev případu Rath. A třetí kauza se již u nás trvale zabydlela; jde o střet zájmů tentokrát u zemědělských dotací.

Když to vezmeme po pořádku, zakázka na vytvoření e-shopu pro elektronický nákup dálničních známek vlastně jen potvrdila dlouhodobý trend, že cílem digitalizace není šetření veřejných prostředků, ale naopak vytvoření netransparentního toku peněz mezi politikou a spřátelenými byznysovými subjekty. Nic nového pod sluncem, o totéž se snažila již předchozí garnitura; vzpomeňme jen na Opencard či na jiné skandály a různé spekulace kolem IT zakázek takřka na všech ministerstvech. Ale přeci jen tu něco nového je.

Tentokrát se totiž netransparentnost a zákulisní čachry při zadávání veřejných zakázek vláda snaží hodit na úředníky a zákon o státní službě a navíc využít tuto kauzu k další politizaci státní správy. Přesný opak toho, co by se mělo dělat. Při nástupu ministra Kremlíka se mnozí lidé ptali, proč zrovna on? S dopravou neměl nic společného, s politikou také ne. Kvalita jeho právního vzdělání se ukázala v momentě (ne)podání trestního oznámení týkajícího se nabídky úplatku. Možná by rozmotání toho, proč se pan Kremlík stal ministrem, umožnilo hlouběji pochopit, co vše se za těch pár měsíců na ministerstvu dopravy odehrávalo. Možná nešlo jen o „skvělou“ zakázku e-shopu dálničních známek či „výborně připravený vstup“ soukromých dopravců na železnice. Otazníky vyvolává i fakticky monopolní postavení pro Regiojet na trase Brno-Ostrava (co na to UOHS?), to asi, aby se naplnila teze o zdravé konkurenci, která povede ke zlepšení služeb a snížení jízdného. Jak se zlepšily služby netuším, ale pochopila jsem, že pokud je velký zájem o dopravu na dané trati (třeba kvůli nějakým svátkům), nenavyšuje se množství spojů či alespoň vagónů, ale prostě se zdraží jízdné. Naprosto logické chování na trhu. Má tedy stát vůbec nějakou dopravní nebo ekologickou politiku? Že by podpora osobní automobilové dopravy? (Ne)výstavba dálnic tomu také neodpovídá. Určitě by stálo za to zjistit, co vše dalšího se na ministerstvu odehrávalo. Nějaký důvod pro jeho jmenování prostě být musel.

Když pana Kremlíka uváděl premiér Babiš do funkce, zdůrazňoval jeho manažerské schopnosti, prostě je to odborník. Když ho odvolával, mluvil o manažerském selhání. A neopomněl zdůraznit, že není člen ANO a tak se to vlastně šéfa ANO netýká. Babiš rychle vytáhl z klobouku (pardon z vlády) dalšího, tentokrát univerzálního, odborníka (také nečlena ANO), což u starších spoluobčanů vyvolalo vzpomínky na mládí a slavné úderníky. Toto je z hlediska politologů velmi zajímavá strategie. „ANO“ nenese zodpovědnost vůbec za nic, toto hnutí negeneruje zkušené politiky a na vrcholu je slavný ochránce (patron), něco jako superman, který vše zachrání a vyřeší. Zdá se, že podmínkou takového vládnutí je naprostá loajalita vládních činitelů vůči šéfovi, ale také dosáhnout odchodu skutečných odborníků ze státní správy. To je jedna z věcí, která se od počátku vládnutí pana Babiše skutečně daří.

Druhá kauza – kauza Rath, větev druhá – skončila poslední den v lednu nepravomocným rozsudkem v neprospěch bývalého středočeského hejtmana stejně jako firem, se kterými pokoutně domlouval realizaci veřejných zakázek. Rozsudek se zároveň stal jakýmsi prubířským kamenem pro trestní odpovědnost právnických osob (firem) za korupci. Na jednu stranu se ukazuje, že například trest pro firmu zakazující účastnit se veřejných zakázek je poměrně účinným nástrojem; na druhou stranu vyplývá na povrch, že reálná efektivita tohoto nástroje je malá, protože jedna z posledních novel trestní odpovědnosti právnických osob umožňuje „vyvinit se“ z korupce formálním přijetím interních firemních „protikorupčních“ kodexů. Přijme-li firma takovýto interní kodex a některý ze zaměstnanců se dopustí korupce, vedení firmy je automaticky „z obliga“. To má za následek, že vysocí manažeři si z předcházení korupce příliš velkou hlavu nedělají. Tolik jeden ze systémových dopadů zatím jedné z mála, snad již do konce dotažených, korupčních kauz.

Konečně kauza střetu zájmů vzhledem k auditu evropských zemědělských nenárokových dotací. Kolem proběhlých jednání na konci ledna s Evropskou komisí o této kauze vytvořil Státní zemědělský intervenční fond „mlhu takovou, že by se dala krájet“. Tu pak na začátku února vláda, z podnětu ministra Tomana, ještě vyšperkovala žalobou na Evropskou komisi, nad jejímž smyslem se pozastavují novináři i odborníci.
Rozhodnutí soudu o tom, zda byl (a je) pan premiér ve střetu zájmů, může být navíc dosti komplikované a nejednoznačné v souvislosti s tím, kdy se o projekty žádalo. Situace byla jiná, pokud se o dotace žádalo před únorem 2017, tj. než vstoupila v platnost současná česká právní úprava, zároveň v květnu 2017 tehdejší ministr financí Andrej Babiš vládu na pár měsíců opustil, než se jako premiér do vlády po volbách na podzim 2017 zase vrátil. Těch pár měsíců jistě ve střetu zájmů nebyl. A do spíše budoucích interpretací vstupuje i nová evropská legislativa ze srpna 2018 (nařízení 2018/1046, s nímž souhlasila i Česká republika), která zpřísňuje pravidla pro střet zájmů. Je těžké říci, zda v tomto případě jde o princip (ministr Toman) či vyjasnění situace prostřednictvím soudního rozhodnutí (ČSSD), nebo zda jde o uklidnění bankovních domů poskytujících úvěry Agrofertu či jen o PR, které může odsouvat problém s argumenty, že se čeká na stanovisko soudu.

Podívejme se nyní na to, co nás čeká v blízké době. Na domácí scéně se očekávají startovní výstřely k projednávání zásadních protikorupčních zákonů slibovaných pro toto volební období. Za prvé, návrh nového stavebního zákona: ten by za normálních okolností nebyl na prvním místě protikorupčního monitoringu, kdyby při jeho dosavadním přijímání nebyly porušeny snad všechny klíčové právní zásady ohledně toho, kdo a v jakém zájmu má takový zákon připravovat. Právní normy nemohou zpracovávat soukromé subjekty prosazující partikulární zájmy na úkor zájmů ostatních. Dlouhé stavební řízení je jistě ostudné a odpovědnost za něj nesou i předchozí vlády; ovšem pokud si developeři přímo objednají a zaplatí návrh zákona „na míru“, jde již skutečně o nebezpečný příklad privatizace práva.

Za druhé, budou se projednávat zákony o lobbingu a whistleblowingu: oba návrhy zákonů jsou kritizovány, tentokrát z důvodů obsahových a koncepčních. Ať už se podaří díry v nich před přijetím zalepit nebo naopak ještě prohloubit, bude zajímavé sledovat, kdo a jak k těmto zákonům přistoupí. Chybějící zákon o lobbingu totiž vytváří korupční prostor nejen pro vládu, státní správu a samosprávu, ale nechává obrovský korupční prostor i pro jednotlivé poslance zejména při netransparentním ovlivňování legislativy.

Za třetí, čeká nás zákon o evidencích skutečných majitelů firem: zdá se, že na něm skutečně zapracovali „odborníci“, kteří z běžných protikorupčních nástrojů dělají u nás frašku. Na jedné straně je z hlediska administrativní zátěže pro právnické osoby (firmy) značně přemrštěný, což „naštve“ běžné slušné podnikatele. Přemíra požadovaných hlášených informací navíc usnadní, aby unikalo to podstatné. Na druhé straně jako pěst na oko působí výjimka vložená do návrhu na poslední chvíli: jde o únikovou cestu do anonymity pro skutečné majitele holdingových svěřenských fondů, jež spravují další firmy, tedy pro oligarchy vlastnící velké koncerny. A to už vlastně ani nikoho moc nepřekvapuje.

Původní kratší verze je zveřejněna na protikorupčním barometru.