Fanatismus je dnes všeobecně chápán jako extrémní podoba netolerance. Je to vášnivá, slepá zaujatost pro něco nebo někoho, co bezvýhradně přijímáme. Je spojen s iracionalitou a nesnášenlivostí ke všemu odlišnému, cítí se být povolán vše odlišné separovat či nejlépe ze všeho zničit. Pro fanatického člověka je příznačné, že již předem odmítá dialog a raději nositele jiného názoru rovnou morálně odsuzuje, nebo dokonce kriminalizuje. Samozřejmě ve jménu pravdy.

Fanatik slovo „pravda“ přímo nadužívá, hýčká si je. Je to ale zvláštní Pravda: taková ta s velkým písmenem na začátku – Pravda, která automaticky odsouvá nositele jiných názorů do sféry nepravdy, do sféry Lži. Což každého, kdo stojí za svou Pravdou či za naší Věcí (oboje „vysloveno“ s velkými písmeny) vede k jedinému logickému důsledku: nepřátele je nutno zničit. A protože nepřítel absolutní pravdy je absolutním nepřítelem, neexistuje již žádné vyšší kritérium, podle kterého by fanatik měl posuzovat své jednání. Všechno je mu pak dovoleno.

Velké fanatismy si umíme představit a známe je ze starších i ze zcela nedávných dějin. Ale nesmíme zapomenout, že například i tak časté a běžné „nechci o tom nic slyšet“ může být ze stejného soudku. Podívejme se například na diskuse pod různými blogy a podobně. Pokud někdo vyjádřil názor, s nímž nesouhlasím, je ten člověk pro mě okamžitě nepřítelem, zaprodancem, štváčem a... (hrubá slova si dosaďte sami). Proto jsou takové diskuse tak často přeplněny útoky, nadávkami, obviněním. U řady přispěvatelů není ani náznak úsilí o pochopení, porozumění, dialog. Někdy mám dokonce pocit, že si základní článek, který diskusi vyvolal, ani nepřečetli, že jim stačí jen odpovídat sprostotou na příspěvky jiných přispěvatelů. Dá se vůči tomu bránit? Velmi těžko... Kde chybí úsilí o dialog, kde chybí víra, že každý má právo na svůj názor a svůj způsob hodnocení světa, tam téměř není možné dojít k dohodě a k toleranci. A to jak v případě fanatismu velkého, tak i toho malého, který občas vybublá v každém z nás.

Každý druh fanatismu (toho velkého, i toho malého v nás) je vůči tolerantnímu životnímu postoji ve velké „energetické“ výhodě. Fanatik tím, že prosazuje své (propagandou, vnucováním, terorem), činí přesně to, co je náplní a smyslem jeho života. Věnuje tedy svou energii tomu, čemu ji opravdu touží věnovat. Dělá to, co jej těší a co dělat chce. Naopak ten, kdo je fanatismem ohrožen, má své vlastní zájmy někde zcela jinde: chce pracovat, bavit se, milovat, cestovat, tvořit... Ale místo toho musí velkou část své energie, kterou by jinak věnoval vlastnímu seberozvoji, věnovat obraně před fanatiky. Je tedy nucen dělat něco, co jej netěší, ale co musí. Tato asymetrie je pro fanatismus a vůbec jakoukoli obtěžující „zaťatost“ příznačná. Zažívá ji žena ohrožená stalkingem, zažívá ji každý, komu je vnucována cizí vůle, zažívá ji země ohrožená terorismem.

Ve skutečnosti jsme ale až doposud mluvili o fanatismu číslo 2. Tedy o přeneseném významu slova „fanatismus“ a „fanatik“. Původní význam slova fanatik, význam číslo 1, ale nebyl tak hrozivý. Slovo pochází z latinského fanum, čili posvátné místo. A v římském náboženství se jako fanatik označoval člověk, který vychází z chrámu, kde se setkal se svým božstvem a byl naplněn posvátným prozřením. Naštěstí i dnes u kteréhokoli chrámu, u kterékoli mešity i synagógy, ale i kdekoli jinde – v koncertní síni, u táborového ohně, při posezení s blízkými... najdete mnoho takovýchto „fanatiků“ v prvním významu. Jsou to lidé, kteří nemluví a nemyslí s velkými písmeny na počátku slova, ale zato se třeba umí navzájem domluvit. Je to babička, která celý týden chřadne, ale v neděli, když ji „mladí“ přivezou domů z kostela, je celé odpoledne jako vyměněná. Je to muž nebo žena, kteří vycházejí z koncertní síně a jsou ještě prodchnuti nádhernou hudbou. Je to dítě, kterému září oči, neboť si vyzkoušelo něco „velkého“ (jízdu na koni, přechod přes provazový most, zabrnkání na kytaru...). V takových chvílích nepřemýšlejí lidé o tom, že je svět v zásadě dobrý. Nemusí, oni to totiž vědí a k jeho dobrotě svým postojem přispívají.

Nevím, jestli bůh opravdu existuje. Ale vím docela jistě, že ten zdegenerovaný, destruktivní fanatismus číslo 2 nemůže pocházet od boha, nemůže být bohem inspirován. Ten totiž vychází pouze z lidské deprivace, strachu, bolesti a nenávisti.

Proč to vím tak jistě? Protože Bůh židovského, křesťanského i islámského náboženství (stejně jako většiny ostatních) je vždy tvůrce, tvořitel. Ale onen zdegenerovaný fanatismus číslo 2 je přece přímým opakem tvoření – staví pouze na destrukci, ničení toho, co jiní vytvořili, zabíjení myšlenek i lidí. Neznám fanatika číslo 2, který by říkal „vytvořme“, ale jen takové, kteří říkají „musíme zničit“...

A opět mluvím jak o fanatismu velkém, tak o tom malém v nás.