Na Aktuálně.cz se objevily dva příspěvky týkající se prezidentova novoročního výroku o „lepšolidech“ a další lze nalézt porůznu po celém webu. Jsou vůči použitému termínu vesměs kritické, a tak bych se rád pokusil o trochu jiný pohled.

Na počátku by bylo dobré rozlišit vhodnost prezidentova použití tohoto slova ve vánočním poselství a vhodnost a trefnost slova samotného. Toto rozlišení v řadě příspěvků splývá.
Aby bylo jasno, tak předesílám: termín „lepšolidi“ si mohl prezident v projevu na Boží hod vánoční odpustit; jistě dobře věděl (a nejspíš se na to těšil), že to vyvolá klasickou reakci oponentů. Je to ukázka další zbytečné a naprosto neproduktivní konfrontace vyvolané naším „mocnářem“, který žije a sílí z pozornosti veřejnosti. (To nejhorší, co by se mu mohlo stát, je, kdyby ho veřejnost ignorovala.) Božíhodový projev jako celek však byl překvapivě nekonfrontační a zmínka o „lepšolidech“ byla vlastně jen malým šťouchnutím: „/lepšolidé/ jsou ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní a kteří nám neustále radí, co máme dělat, a kteří své názory považují za nadřazené názorům těch druhých.“ Viz zde.
Je ta definice špatná, nebo jen byla použita ve špatný den a ve špatné souvislosti? Toť ta druhá otázka.
Osobně ani termín „pražská kavárna“, ani termín „lepšolidi“ nepoužívám (s výjimkou tohoto příspěvku), ale musím přiznat, že zvláště termín druhý leccos vtipně vystihuje – onen účelově moralizující intelektuální snobismus, zhusta neschopný sebereflexe. Termín „lepší lidé“, „smetánka“, „crème de la crème“ je v českém jazyce trvale vžitý a slovo „lepšolidi“ je jen inovativní hovorovou zkratkou potvrzující životnost jazyka. Je to běžné a normální: je-li nějaký pojem frekventovaný, slova, která jej označují, se mění, lidé si s nimi hrají, zkracují je, komolí je... Je to důkaz životnosti termínu nebo přesněji důkaz aktuálnosti problému, na který daný termín odkazuje. Proto se nedomnívám, že to slovo brzy „zapadne“.
U vysokého politického představitele jsem se s „lepšolidním“ postojem poprvé setkal (a velmi to mnou otřáslo, neboť jsem si toho člověka neobyčejně vážil a dodnes si vážím) po našich druhých svobodných volbách, kdy katastrofální porážku Občanského hnutí komentoval jeden z jeho vůdců slovy (parafrázuji, nemohu dohledat), že Občanské hnutí prohrálo proto, že lidé nedokázali unést morální integritu představitelů disentu. Ani stín pochyb, že by ta porážka mohla mít i jiné, věcnější příčiny, ukrývající se v obyčejných starostech „obyčejných“ lidí.
Přibližně v téže době mně bylo tehdy prestižním redaktorem Lidových novin (původně prestižním komunistou, pak prestižním disidentem) vysvětleno, že ti, co nebyli v disentu, nemají nárok, aby k nim Lidové noviny přistupovaly stejně jako k těm, „co se zasloužili“. A proto noviny nemusí ani v rubrice „Polemika“ uveřejňovat reakce „nezasloužilých“ na kritické články, kterými je „zasloužilí“ v této rubrice počastovali. (Podotýkám, že mně osobně se to netýkalo, jen jsem tehdy – neúspěšně – z principu intervenoval za rovnou možnost všech být slyšen – zvláště, když se rubrika jmenuje „Polemika“.)
Učinit z prohry „morální vítězství“, dehonestovat „nepřítele“ a nevpustit jej do veřejného prostoru, nechat mluvit jen jednu stranu (a říkat tomu polemika či dialog) – zárodky toho by se tedy našly už na počátku devadesátých let.
Podotýkám, že lepšolidní manýra bývala v dějinách častá – z dob nedávných připomínám tuším že Stalinův výrok (popletenou parafrázi z bible), že komunisté jsou „sůl soli země“ a tuším (jistý si nejsem) že Gottwaldův výrok „komunisté jsou lidé zvláštního ražení“. Ostatně znám dost těch, kteří se jako „lepšolidé“ úspěšně začlenili do komunistického i postkomunistického období našich dějin.
„Lepšími lidmi“ ve smyslu zde probíraném jsou ti, kteří jsou přesvědčeni, že právě oni jsou nositeli vyšších hodnot, vyšší pravdy, lepší morálky. Vysvětlují nám, jak špatní jsou „ti druzí“. Často se to projeví v tom, že proklamativně říkají, „s kým nemluví“, s kým „v diskusi nebudou ztrácet čas“ (například nedávno Petra Procházková), koho je vhodné v médiích protežovat a koho naopak z veřejného prostoru vytlačit či ho do něj vůbec nepustit.
Dnes „lepší lidé“ ovládají téměř beze zbytku veřejný prostor, například Českou televizi a v ní třeba pořad Otázky Václava Moravce (který by se měl spíše jmenovat na Názory a odpovědi VM). Vlastně jediný, kdo tento mediální téměř monopol dokáže částečně narušit, je díky své ústavní pozici prezident. Dělá to bohužel vesměs hloupě, co se týče podstaty věci (vůbec, ale vůbec ničemu nepomůže, jen zbytečně rozeštvává). Dělá to ale chytře, pokud je jeho cílem pouze vyvolat gaudium. Je to ubohé, ale daří se mu to: okamžitě po každém jeho vystoupení se ozve halas potrefených, uražených a ponížených. A skutečně závažné problémy se díky této „nepřátelské spolupráci“ prezidenta a jeho kritiků ocitnou vždy zasuté a neřešené za oním kouřovým zastíracím žabomyším halasem.
Jazykovědec Karel Oliva píše na Aktuálně.cz, že termín „lepšolidi“ je „zjevnou urážkou“ Ano, někteří to tak asi míní (náš prezident to ostatně nejspíš ani jinak neumí), i když osobně bych asi rozlišoval mezi urážkou a posměchem a přikláněl se spíše k tomu druhému. Více urážek ve veřejném prostoru ale ve skutečnosti slyším spíše od intelektuálních povýšenců: člověka, který má opačný názor, který vysloví s něčím nesouhlas, naznačí pochybnosti, položí nepříjemnou otázku, vyjádří svou obavu..., okamžitě onálepkují jako xenofoba, nácka, fašistu, populistu, přinejlepším za zmanipulovaného hlupáka... Devalvují se tím závažná a historií jasně definovaná slova. A proto nám jednou mohou pro pojmenování skutečných fašistů, rasistů, populistů atd. pádná slova fatálně chybět. Tyto přepjaté nálepky jsou navíc opravdu urážkami, a navíc s nebezpečnými konsekvencemi. Jsou to inzultace mající blízko k udavačství, ke kriminalizování. Jako bychom se kriminalizací politických názorů vraceli o pár desítek let zpět. Čím je oproti tomu poměrně trefná a celkem vtipná, mírně zlomyslná, ale nekriminalizující nálepka „lepšolidi“?
Pojďme dále. „Lepšolidi“, zdá se, osobitým způsobem nahlížejí i na realitu demokratických voleb. Jsou to lidé, kteří vždy vědí, kdo volí správně a kdo špatně. A ti, kteří „volí špatně“, jsou hlupáci, zmanipulovaní, nevzdělaní, často přímo lůza, trpí komplexy méněcennosti atd. A opět: s takovými přece nemá cenu diskutovat, natož jim naslouchat.
Co „lepšolidi“, zdá se, nikdy neudělají? Neprovedou sebereflexi. Nepoloží si onu skutečně relevantní otázku: „Jakou chybu jsme udělali my, že jsme nedokázali svou prací, postoji a názory oslovit více lidí a přenechali jsme je ve volbách ‚těm druhým stranám‘? Neměli bychom více naslouchat obavám, strachům, starostem prostých lidí? Neměli jsme místo povýšeneckých gest a pohrdání, které dáváme permanentně najevo, místo vzájemného plácání se po ramenou a ujišťování se, jak jsme dobří, spíše naslouchat? A to i těm, kteří nejsou přímo z naší party a které už jen proto nálepkujeme buď za zmanipulované hlupáky nebo reprezentanty zla? Vyhráli „ti zlí“, protože jsou skutečně „tak ďábelsky zlí“, anebo proto, že jsme se my ukázali jako neschopní oslovit lidi a věcně pojmenovat problémy, které je trápí?“
S tím lepšolidním pohrdáním obyčejnými názory a starostmi souvisí ještě jedna věc. Říká se, že prezident rozděluje národ, vkládá klín mezi obyvatele měst, zejména Pražáky a obyvatele venkova. Ano, dělá to a je to velmi nebezpečná manipulace, svědčící o jeho charakteru. Ale prezident jen účelově využívá situace, kterou ve skutečnosti nenastolil. Původci tohoto rozpolcení jsou totiž ve větší míře právě „lepšolidi“, kteří po jakýchkoli volbách, které nedopadly „tak, jak měly“, označili venkov za zmanipulovaný a xenofobní a dávali opakovaně najevo své pohrdání lidmi a nezájem o jejich všední starosti. A teprve potom přišlo jako reakce prezidentské odsouzení „pražské kavárny“ (která mu bohužel skvěle nahrála a stále nahrává na smeč).
Politolog Jiří Pehe ve svém blogu patrně nepochopil Zemanova slova, že tito „lepšolidi“ „nic nedokázali“.Vůči Zemanovu mínění argumentuje jejich vzděláním, mezinárodním renomé... Ale o to přece v tomto kontextu nejde a pan Pehe zde jen při porovnávání, kdo je lepší a kdo horší, předvedl typicky „lepšolidní“ úhel pohledu. Zemanův výrok se totiž již z kontextu týkal jiného z úhlů pohledu: týkal se politiky, správy věcí veřejných, tedy praxe. A zde opravdu „lepšolidi“ nedokázali příliš, ba – vzhledem k tomu, jak nakonec dopadli – dokázali dost málo. Prohráli, co se dalo, ztratili, co mohli, i když jejich výchozí pozice byla naprosto nadstandardní. Proto ten vztek, ta nenávist, proto permanentní snaha nepolitickými prostředky – od účelově moralistních řečí po pokoutní investigace – zvrátit politickou vůli většiny. (K té účelové morálce: opravdu někdo věří, že pana Kalouska a spol. skutečně z hloubi duše bolestně trápilo, že vláda dostala důvěru v den, kdy byla popravena Milada Horáková? Skutečně někdo věří, že týž obhajuje vyhazování květin do koše argumentem „z hlediska vyššího principu mravního“?)
Ano, určité názorové uskupení (ke kterému bych měl nebýt uvedených manýrů já osobně blízko) přenechalo správu veřejných věcí stranám, které já osobně zrovna nemiluji (i když mi to asi v duchu módního černobílého myšlení leckdo bude podsouvat). Ale podle toho, jak se již druhým rokem chovají strany tzv. demokratické opozice, bohužel usuzuji, že nikdo jiný, kdo by v téhle zemi dokázal nějak (jistě ne dokonale) vládnout, zde není.
Nebo byste vážně chtěli, aby našimi vrcholnými státními a vládními představiteli byli profesor Fiala, Petr Gazdík či pan Kalousek? Pokud ano, je potřeba (aniž bych odmítal věcnou kritiku a občanskou kontrolu vlády) si holt počkat na příští volby.
Říká se tomu demokracie. A jedním z jejích základních principů je, že hlas každého člověka je stejně hodnotný a o výsledku, který se všichni opravdoví demokraté předem zavazují respektovat, rozhoduje jen jejich počet.